Cit slečny Smilly pro sníh
Peter Høeg
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7868/bmid_cit-slecny-smilly-pro-snih-QTE-7868.jpg
4
814
814
Román dánského autora, jehož základní osnovou jsou tajemné okolnosti smrti malého kamaráda hlavní hrdinky, grónského chlapce Izaiáše. Odhalování záhady vede přes tajné archivy pochybných společností a patologických ústavů, přes kodaňské podsvětí na loď, která odplouvá s tajemným posláním k ostrůvku u západního pobřeží Grónska.... celý text
Literatura světová Romány Thrillery
Vydáno: 2006 , ArgoOriginální název:
Frøken Smillas fornemmelse for sne , 1992
více info...
Přidat komentář
Cit slečny Smilly pro sníh, už ten název vzbuzuje zvědavost, tu knížku nejde aspoň neotevřít. Pro jednoduchou zábavu by stačil napínavý příběh pátrání po příčině smrti malého grónského chlapce, ale tady dostane čtenář mnohem víc. Vzpomněla jsem si na Černou vodu Kerstin Ekmanové, kde je z dobré detektivky taky přesah k mnoha dalším tématům. Co je na té knížce nejlepší? No přece Smilla a sníh. To jaká Smilla je, jak ji postupně poznávám, co má za sebou a hlavně její nepokřivený pohled na svět, smysl pro to správné a potřeba tomu dát vše ze sebe. A sníh - to je její živel, poezie, křehkost, rozmanitost skrytá za bílý chlad.
Já jsem zklamaná, vůbec jsem se knihou nemohla prokousat, nic mě nemotivovalo číst dál, příběh pro mě byl o ničem a závěr snad ještě horší, při nejbližší příležitosti knihu hned někomu daruji.
Nemohla jsem se nějak dostat do děje, bohužel jak měla kniha potenciál mě nadchnout, stalo se opakem.
Nevím přesně čím, ale strašně me to bavilo. Celková atmosféra a pomalé tempo, které Vás vede ... až do finále.
Než jsem knihu začala číst, slyšela jsem o ní ze všech stran superlativy. A to zřejmě byl první problém- čekala jsem víc. Příběh je zajímavý, ale na můj vkus zdlouhavě odvyprávěný, plný zbytečných kliček. Další problém, který byl ale spíš způsoben mou neinformovaností, jsem měla s orientováním se v prostoru- nikdy jsem nebyla na lodi, a proto jsem nebyla s to si představit většinu míst, které Smilla popisovala, což vedlo k tomu, že se mi kniha četla hůř a pomaleji.
Přesto mě Smilla svým způsobem okouzlila a myslím, že by rozhodně neměla být přehlížena. Je kouzelná duše, která umí obdivovat krásu drobností. Miluju její vášeň pro sníh, stejně tak jako její nezávislost a chlad, který pro ni znamená ochranu.
Myslím, že kniha Petera Hoega má v sobě mnoho velkých a moudrých myšlenek, ale taky mnoho zbytečných a prázdných slov.
Nemám ráda čísla.Nikdy jsem neměla. Ale moc se mi líbí,jak o číslech mluví Smilla. Zato mám ráda sníh,to máme společné. Je pro mě naprosto úžasné,že někdo zná tolik druhů sněhu a ví o něm takovou spoustu informací.
Stejnojmenný film miluju. Asi proto jsem kolem knihy jen tak kroužila a pořád ji odkládala. Nestála jsem o nějaká překvapení- a taky jsem se žádných nedočkala.
Líbí se mi cynismus a lehká ( a místy i těžká) ironie,kterými autor opravdu nešetří. Je zjevně na straně obyvatel Grónska. Páni,kdo by nebyl!!!
Pochybuju,že by o to stála,ale já bych se Smillou moc ráda kamarádila.Možná proto,že jí v hodně věcech rozumím. Vím jaké to je bát se naděje,aby nerozbila křehké příměří mezi rozumem a přijatou nutností. Na první pohled se zdá,že to spisovatel s tou tvrdostí hlavní ženské hrdinky trochu přehnal, trochu moc fyzického násilí..fakt je,že jak jsem to tak četla,říkala jsem si že už jen schytat setinu těch ran,nezvednu se..natož abych si nedala pokoj a čenichala kolem toho dál. Ale taky vím,že možná ano.Někteří lidé nedokážou žít s pocitem,že je někdo vyděsil natolik,aby se vzdali . Je to pro ně takový druh rezignace,že se rovná duševní destrukci. Je totiž dobré si uvědomit,že i v případě,že dovolíme,aby se z našeho života stal útěk, na jeho konci i tak bude smrt.
A ještě v něčem Smille rozumím-vím jaké to je stát takříkajíc každou nohou v jiném národě. Neodpustím si tedy jedno moudro z knihy:
„Existuje jen jeden způsob, jak pochopit jinou kulturu. Žít ji. Přistěhovat se do ní, poprosit, aby člověka trpěli jako hosta,naučit se jazyk. Pak se pochopení možná jednou dostaví. Ale vždycky bude beze slov. V okamžiku, kdy člověk ono cizí pochopí, přejde ho nutkání je vysvětlovat. Vysvětlovat nějaký fenomén znamená vzdalovat se od něho.“
Poutavá kniha, psaná působivým stylem. Příběh je napínavý, se zajímavou ženskou hrdinkou a poučný v informacích o ledu a sněhu nebo vztazích Gróňanů a Dánů, nechybí ani humor. Četla jsem jedním dechem, snad proto, že mám pro severské končiny i literaturu slabost.
Severská detektivka Petera Hoega začíná velmi slibně. Vlastně je výborná téměř do konce. Je to dobrodružný příběh dokreslující stav mysli a duše jedné chytré, ale asociální ženy, které někdo zabije jediného přítele, malého kluka. A ona má pocit, že mu dluží vysvětlení. Knížka se čte velmi dobře, navzdory tomu, že ve většině čtenářských recenzí se píše opak. Je to napínavé, pěkně to odsejpá a navíc nemáte pocit, že čtením detektivky jen zabíjíte čas. Temné, studené a zádumčivé tóny knihy se ale v závěru změní v hysterický nesmysl ve stylu Indiana Jonese. Konec knihy pro mě představuje zklamání, ale i tak knížku doporučuji k přečtení, už jen proto, abyste se dozvěděli, jak se žije Gróňanům v Dánsku.
In medias res: suché, strohé a málo záživné. Trvalo mi zopár desiatok strán, kým som si cez počiatočné zmätky "kde kto kedy ako prečo načo začo" privykla na autorov spôsob myslenia (vyjadrovania) a kým som sa naveľa-naveľa začítala. Potom to už šlo – s rezervou. Zápletku hodnotím v podstate kladne, bola komplexná, svojská, slušne sa rozbehla a pridalo sa dobrodružstvo (i keď sa našlo zopár vecí, ktoré som žiaľ nechápala). Konanie hlavnej postavy bolo vcelku sympatické, ani Smilla nebola na zahodenie.
Naopak, nezaujali ma matematické a fyzikálne úvahy, rovnako snehové a ľadové spravodajstvo, čo bolo možno to hlavné, neviem (ale nezdá sa mi). Prevláda vo mne pocit, že sa moja myseľ nie správne zaoberala podružnými odbočkami iného druhu; náznakmi, ktoré autor umiestňoval na okraj pozornosti a deja, do tieňa tých akože podstatných záležitostí. Ergo to, čo ma objektívne malo zaujímať najmenej, ma subjektívne zaujímalo najviac, asi tak. Holt po celý čas bola medzi mnou a knihou nekompatibilita, bojovala som s averziou voči Høegovmu štýlu a snažila sa veľmi si ju nepripúšťať. Høeg mi nesadol. Pozitíva? Písal úprimne, vyzeral že vie o čom píše a do deja zakomponoval vlastné skúsenosti (o. i. bol námorník).
Rozporuplný priemer až slabý podpriemer.
Dočteno, ale přiznávám, že s velkými těžkostmi, přemáháním a přeskakováním dlouhých, pro mě bezobsažných pasáží. Děj je nepřehledný, zbytečně rozvleklý, nesourodý, chaotický. Souslednost se dá udržet snad jen s častým vracením se o pár (desítek) stran zpět. Začal jsem číst s velkým očekáváním, když jsem si přečetl záložku o tom, jaký ohlas kniha vzbudila na celém světě, skončil se zklamáním. Pokud měla být tato kniha předzvěstí vlny severské literatury, pak chápu, že jsme si na to lepší ze severu v podání Larssona a Nesba museli ještě nějakých deset let počkat.
Krásná, ale pro mne těžká kniha. Četla jsme jí opravdu dlouho, první polovinou jsem se prokousávala a druhou zhltla naráz. Proto pokud jste na tom stejně, tak to nevzdávejte, stojí za to! Náročné pro mne byly odborné pasáže, netradiční styl psaní a uvažování hlavní hrdinky, ke které jsem dlouho hledala vztah. Nakonec jsem jí pochopila a obdivovala, za její nezlomnost, odvahu a nasazení. Zdánlivě syrový příběh, pod nímž, stejně jako pod sněhem, jsem našla život, cit a barvy.
Na houževnatou slečnu Smilly asi dlouho nezapomenu. Její cit pro sníh, i pro to, dostat se za každou cenu do problémů, se mi dostal pod kůži. Jenom mi to trošku pokazila ta část, odehrávající se na lodi, kde mi děj občas přišel dost přehnaný, někdy nepřehledný a místy i nelogický.
Záhadná, nadaná a v oblasti sněhoznalectví mimořádně erudovaná dáma, se pustí do pátrání, při kterém chce přijít, a také přijde, na to, proč zemřel kluk ze sousedství. Podmanivý, velmi zvláštní příběh s hlavní postavou ženy dynamických vlastností a projevů, která používá násilí bez skrupulí a slitování. Mám za to, že to byl první autor, který takovou ženu čtenářům představil. Tou dobou byla Lisbeth Salanderová ještě dávno na houbách.
Skvěle napsáno (všechna ta přirovnání, metafory, zobrazení atmosféry, vše kolem sněhu a ledu – například grónské výrazy pro různé druhy) a nečekané vyústění příběhu, ale pro mě pokulhává motivace postav a - jak to říct - pravděpodobnost. Smilla Jaspersenová je taková předchůdkyně Lisbeth Salanderové: hyperinteligentní (odbornice na sníh a led, vášeň pro matematiku), tvrdohlavá, problémová, samotářská, mimořádné orientační schopnosti, svou odolností a tahem na bránu spíš Terminátor...
Hodně zvláštní příběh, a ještě zvláštnější způsob psaní. Samorost Smilla, která si nedá pokoj a jde za svým jako buldozer. A které její inuitský původ a její cit pro sníh, led a arktické, pro Evropany nepřátelské prostředí umožní vítězit ve zdánlivě prohrané bitvě.
Navazuji na komentář MarieSkeptické – mívám často akční sny plné honiček, napětí i neurčitého strachu, a i když je sen plný chaosu, nejasných postav a občas nelogického děje, je vždy hodně působivý a většinou se v tom nejnapínavějším probudím. A přesně takhle na mě působí tahle kniha.
Tři a půl hvězdy.
Štítky knihy
detektivní a krimi romány Grónsko zfilmováno dánská literatura Eskymáci, Inuité sníh, vločky glaciologie
Autorovy další knížky
| 2006 |  Cit slečny Smilly pro sníh |
| 2012 | Děti chovatelů slonů |
| 2009 | Tichá dívka |
| 1999 | Příběhy jedné noci |
| 2003 | Představy o dvacátém století |
Cit slečny Smilly je jednou z knih, která čtenáře výrazně rozděluje - aspoň tak soudím podle komentářů. Zdaleka ne každý čtenář je knihou nadšen a je mnoho těch, kteří se jí neprokousali - "odložila jsem v polovině, nebavilo mě, nudné a zdlouhavé". Mám tytéž zkušenosti: když jsem knížku nadšeně doporučila své kamarádce, ta se posléze přiznala, že u ní po večerech usínala a nakonec ji ani nedočetla.
Připadá mi, že musíte mít nějaký vnitřní náboj (nebo jak to mám nazvat), abyste tento typ knížek ocenili. Buď ho máte, a potom vás knihy jako je tato, případně Francouzova milenka nebo třeba Muž, který se směje, nadchnou a nedáte na ně dopustit. Jestliže ho nemáte, je asi lépe se do nich ani nepouštět a odložit je hned zkraje.
Já jsem se pro Smillu nadchla, na rozdíl od Lisbeth Salanderové. Příběh Milénia je skvělý a byl by skvělý, i kdyby Lisbeth byla méně vyautovaná ze společnosti, i kdyby vypadly brutální scény s jejím "probačním dohledem". Tady by příběh výrazně utrpěl, kdyby Smilla byla o několik generací mladší slečna Marplová (to přeháním, ale snad chápete, jak to myslím). Charakter, rodinné vztahy a inuitský původ Smilly tvoří kostru celého příběhu.
A ještě jedna věc. Nemám ráda, když se na čtenáře valí záplava superlativů a on ještě ani neměl knihu v ruce. Nakladatelé teď mají ve zvyku knižními anotacemi na obálkách své knížky vychvalovat do nebes, takže ten, komu kniha nepřipadá jako žádný zázrak, se cítí jaksi nenaladěný na tu správnou vlnu (já si to teď zažívám s tetralogií Geniální přítelkyně). Na první vydání Slečny Smilly nepamatuju (na mateřské jsem jaksi nestíhala), ale jak známo, kvalitu většinou prověří čas. Autor od té doby vydal několik knížek; všechny jsem četla a i když nejsou špatné, Cit slečny Smilly je výrazně převyšuje. Přiznává to autor a cítíme to i my čtenáři.