Dora na cestách
Helena Šmahelová
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42389/dora-na-cestach-42389.jpg
4
42
42
Volné pokračování knih Dora a medvěd a Dobrá mysl, jehož hl. hrdinka Dora, nyní již 14tiletá, odjíždí za svým otcem do New Yorku. Pro čtenáře od 12 let.
Přidat komentář
Dnes již čtrnáctiletá Dora odjíždi s tatinkem na návštěvu své matky, která se před lety usadila v New Yorku. Dora se na cestu velmi těší a zpočátku si ji i užívá. Bohužel v New Yorku padne na radost z cesty stín z odcizení a nezvratného faktu, že do matčiny americké rodiny ona sama už nepatří.
Škoda toho ideologického balastu. Ale asi těžko by kniha vyšla, kdyby Dora jásala nad tím, jak je NY krásný, svobodný, co všechno si může koupit, a že by v něm klidně zůstala.... :) Pokud od toho odhlédneme, řeší se otázka, co je vlastně rodina, kdo ji tvoří, a zda členové musí být nutně pokrevně spřízněni. A taky je to o střetu představ s realitou - Dora si svou vlastní matku stvořila jako iluzi ve své hlavě, každý večer s ní mluví, svěřuje se, co jí tíží....takto vyfantazírovanou matku vnímá jako něco zářivého.
Vysněná matka se té skutečné nepodobá, několik let odloučení ji její dceři úplně odcizilo, nemají si moc co říci. Spíš si Dora rozumí s jejím manželem. Vztah k nevlastní matce nachází až s odstupem, doslova když je dělí oceán. Bohužel tohle je dost doplňováno o hanění "kapitalistické ciziny", srovnávání NY s Moskvou atd. Dost mě rozesmála část, kde otec láká Doru na to, že uvidí něco mimořádného...a jde o rodný dům Karla Marxe :))
Doteď si z knihy, kterou jsem četla ve 4. třídě ZŠ, pamatuji pachuť propagandy, kterou jsem tam tak nějak vnímala, ač jsem tenkrát nechápala, že je to propaganda... Prostě mi ta "špína" házená na životní styl tatínka k malé holce nějak podvědomě nesedla.
Zavzpomínala jsem si na mládí. Měla jsem ráda hrdinky Heleny Šmahelové. Je zajímavé, že vše, co je v knize odsuzováno jako kapitalistické, dnes plní naše životy po okraj a nikdo se nad tím nepozastavuje.
Komunismus jsem zažila jako malé dítě a jeho propaganda se mě tehdy nijak nedotkla. Byla jsem tedy zvědavá, jaký předobraz společnosti byl tlačen tehdejším dospívajícím.
V této knize to byl obraz ‘správné rodiny’ a cesta Dory a tatínka do USA za biologickou matkou Dory, která emigrovala.
Nejméně sympatická postava je tatínek, ctnostný a nerudný autoritářský páprda, který mluví s Dorou jako s blbcem, přičemž si stěžuje, že už se mu Dora tolik nesvěřuje. Po cestě z Prahy a na Island padají z tatínka moudra o naší krásné socialistické vlasti a o socialismu celkově (mezi mé top 5 patří přirovnání Karla Marxe k Ježíši Kristovi). Pak tu máme submisivní macechu Jarmilku, šedou myš, jejíž nejhodnotnější vlastností je (dle tatínka) její skromnost. Jarmilka sama o sobě není ničím extra protivná, ale znepokojující je otcovo opakující se vyzdvihování Jarmilčina posluhování rodině a upozadění sebe sama, jako vzoru ‘té správné ženy a matky’. Dalším členem je Dora, která vzhlíží k otci a přejímá jeho názory, také žárlí na macechu. A nakonec nevlastní bratr Tino, což měl být asi příklad správného mladého socialisty, ale kupodivu byl ze všech členů rodiny nejmenší klišé.
Celkově mi připadalo, že obraz světa v této knize je mírně řečeno pokroucený.
Například po příjezdu do New Yorku Dora nešetří výrazy jako ohavný, hrůzný a dokonce stromy Central Parku nazývá zakrslými. Všechno, co je jinak, než v ČSSR, hned odsoudí, přičemž Island, kde je také všechno jinak, je pro ni pohádková země…
Americká matka je tak marnivá, že má svoji vlastní koupelnu. To by macecha nikdy nedopustila! Ta trvá na tom, že se bude koupat jako poslední, protože ona jediná umí pořádně umýt vanu. Potom také, představte si tu hrůzu, americká matka nosí spoustu náramků… a tak dále a tak dále.
No, byla to zajímavá sonda to tehdejší doby. Knížku nemůžu hodnotit, protože Helena Šmahelová nepíše špatně, ale ten obsah je znepokojivý.
V mládí jsem tuto knihu četla a líbila se mi. Nedávno jsem dostala pošetilý nápad znovu si knihu mládí připomenout. OMG... takový hnus! Soudružka Šmahelová ale odvedla dobrou práci a napsala manipulativní románek pro dospívající v socialistickém Československu, kde se nenápadně mladým čtenářům vsugerovává do mozečků, jak je ten západ ošklivý, prohnilý a zlý. To všechno ústy "moudrého tatínka", který od začátku cesty Doru pěkně masíruje. Ze začátku je to i úsměvné... to když si tatínek všímá, jak je západní Německo přelidněné a ošklivé, a že se nediví, že z ošklivého západního Německa k nám do té krásné socialistické krajiny na víkend přejíždějí stovky Němců /pozor... kniha byla napsána v r.1983!, v době neprodyšných hranic a tuhé studené války, už jen představa, že soudruzi dovolili Doře cestu za matkou je naivní a ty stovky západních Němců migrujících o víkendech sem a tam bych taky ráda viděla/, při příjezcu do NYC to nabírá grády a moudrý tatínek je znechucený bezdomovci, žebráky, špinavými ulice a marnotratným stylem života a pionýrka Dora to uvědoměle srovnává s krásným velkoměstem Moskvou, kde by se něco takového nikdy nestalo. Dory vlastní americká maminka je v knize popsána jako rozmazlená a zhýčkaná panička, protože se ráda pěkně obléká a dbá o sebe, zato ta pražská "macecha" je hodná a skromná, protože má ráda šedou barvu a barevné oblečení je jí protivné a jejím kosmetickým stropem je pravděpodobně indulona. Svatá prostoto!
No... abych to zkrátila... knihu jsem přečetla ze začátku s pobavením, ke konci už ale s velkým vztekem a kniha mého mládí putovala tam, kam podle mne právem patří... do sběru! Toto fakt mít doma nechci!!!
Taky opakovaná četba. Líbil se mi styl a Dořiny zážitky z cest. Pamatuju si scénu, jak přišla za maminkou do práce (do knihovny) :)
Autorovy další knížky
| 1959 |  Velké trápení |
| 1984 | Stíny mých otců |
| 1979 | Žena roku 1900 |
| 1964 | Dobrá mysl |
| 1985 | Stopy mých otců |
Clara De Valle : Je zvláštní, že na Doriny negace vůči Západu si vůbec nevzpominam. Knížku jsem četla v polovině osmdesátých let, je jasné, že tam takové části být musely, jinak by nesměla vůbec vyjít. No rodný dům Karla Marxe.... s tím by si tatínek mohl políbit ctěný rektal.