Habitus hazardního hráče
Michal Horáček
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/143460/habitus-hazardniho-hrace-143460.jpg
4
14
14
Příběh, který prožívali hazardní hráči v době normalizace. Jsou to vlastně dvě knihy v jedné - "příběh zvenčí", který je psán konceptuálním etnografickým jazykem a věnuje se teorii, a "příběh zevnitř", který je beletristicky popsanou poutí hazardního hráče jeho světem v květnu roku 1972. Kniha je upravenou disertací, kterou autor obhájil na Fakultě humanitních studií UK. Věnuje se marginálním skupinám a jejich vztahu k většinové společnosti, reprezentaci peněz a pojmům jako "habitus" "pole" nebo "synchronicita". Knihu doplňuje Lexikon sázkařského argotu.... celý text
Přidat komentář
Postupně jsem měl mnoho příležitostí pochopit, že jako hráči se
nevole „obyčejného“ světa a jeho soudů neobáváme, zatímco jeho šikanu přímo
vítáme: během návštěvy policistů U Nováků se nejen Hašile při vší své úslužnosti
vůči „soudruhům“ šklebil a pitvořil, příležitost „nalhat“ jim, že je „pracujícím“ a
nikoli hráčem, ho vyloženě těšila. Vrchní číšník Lhoták mohl ze zdi „své“ kavárny
starou ceduli s nápisem „Hazardní hry zakázány!“ dávno sejmout, od roku 1961 byly
v Československu de facto dovoleny. Věděl to, a přesto ji nesejmul. I my jsme to
věděli, jen vědět nechtěli.
Soudím, že herní svět potřeboval stvrzení autenticity své jinakosti. A že pokud
ho něco mohlo ohrozit, pak to byl nikoli zájem, ale naopak nezájem o něj ze strany
mocných neherního světa. Uvedené tezi přidává na váze skutečnost, že až otevření
demokratické perspektivy a implementace politických a občanských svobod do
zákoníků napsaných po roce 1989 život na hře, který jako ilegální nebo aspoň
podezřelý kvetl v Čechách nejméně sto let, dramaticky zasáhly a oslabily. O peníze se
náhle hrálo v kasínech, otevíraných na hlavních třídách; člověk se tam nemusel tajit
s tím, že hraje o vysoké finanční obnosy; podnikatelské záměry v oblasti hazardu
pravidelně prezentovaly noviny, časopisy, televize... zatímco strukturovaný hráčský
svět, jak jsme jej znali, se rozpadal.
kousek z hráčského prostředí:
Vrchní Lhoták si zapálil cigaretu, a proto ho nepříjemně zaskočilo, když ho ke svému
stolu povolal Rančák. Válec ho požádal, aby všem, kdo budou mít zájem, přinesl buď
hořký fernet, anebo sladké lepidlo (kupodivu poměrně oblíbený vaječný koňak). Ale
místo očekávaných díků se rozhostilo nejisté ticho, zájem neprojevil nikdo. Lidé, kteří
by v běžném životě přijali skoro cokoli, pokud by to bylo zdarma, se dívali stranou...
Tenkrát jsem tomu nerozuměl, ale později jsem se ptal: Nechtěli, aby si Rančák mohl
jejich respekt koupit? Nechtěli dar, který si nevysloužili a který by je uvedl do
závislého postavení? Situaci každopádně zachránil Kožíšek: „Víš co, Rančáku, když
už chceš bejt kořínek, udělej uličku. Třeba sudá-lichá. Panáka dostane ten, kdo to
trefí.“
Návrh byl pro všechny, včetně Rančáka, přijatelný. Hráčům se sice nelíbilo, že
peníze za drinky se z herního světa vypaří do neherního a že je už nikdy nebude
možné na Rančákovi vyhrát - dívali jsme se na něho asi jako domorodci na
vypaseného misionáře; toužili jsme ho, což znamenalo jeho peníze, sníst a tak se sami
stát robustnějšími hráči - nicméně vyhrát štamprli bylo mnohem lákavější, než ji
dostat. Válec vytáhl svazek stokorun a každý z přítomných mohl zvolit, zda je
poslední číslovka na předložené bankovce sudá nebo lichá. Příznakem jeho trvajícího
brusu zřejmě bylo, že navzdory počtu pravděpodobnosti většina netrefila.
aneb Jak se z křapíka stát myší prošermovanou. Ale jako u každého zabroušení se jedná o docela bolestivý proces.
Představa, že ze své vlastní disertačky (Politicky motivovaná volební neúčast) udělám beletristický kus, mě vždycky lákala. Nikdy jsem se ale k takovému kočkopsu neodhodlal, protože jsem předpokládal, že z toho vyjde slátanina, kterou mi nikdo nevydá, natož aby ji někdo četl.
Avšak Michalu Horáčkovi se to podařilo, ba co víc, skvěle to funguje! Čtenář se pobaví, poučí a navíc získá základní informace o hazardní subkultuře, jejíž literární zpracování v současné české literatuře nemá obdoby. Horáček tedy opět potvrdil, že originalita je jeho esenciální vlastností.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Los a sázka |
| 2009 |  Kudykam |
| 1990 | Jak pukaly ledy |
| 1983 | Království za koně |
| 2002 | Kdo víc vsadí, ten víc bere |
Super sonda do světa hazardních hráčů.
Dozvěděla jsem se pravidla hry mojeteta-tvoje teta, gotes, něco o psychologii hry, o stanovování kurzů a totalizátoru, o provozu hráčských doupat, o podvodech (v kartách i u žokejů), o motivaci pro hraní nebo to, proč v kasinech nejsou hodiny, proč se používají žetony místo peněz a proč bookmaker po dostizích umírá s favority. A co mají společného hazardní hra, pojištění a burza.
Párkrát mě knížka rozesmála, ale prostředí hráčského světa na mě působilo vlastně strašně smutně: hromada osamělých mužů toužících po zbohatnutí a po uznání ... Pozadí socialismu mi nepřipadalo až tak určující.
... od té chvíle s penězi nemohl nakládat, jejich osud byl svěřen té moci, která z mnoha budoucností vybere jedinou ...
... srovnala myš v partii s kořenem všechny karty tak, aby koňské hlavy jejich rubů byly orientované jedním směrem, zatímco na několika nejdůležitějších kartách, řekněme na všech esech, směrem opačným ...
Kněz si zapisoval sázky na ty nejjemnější papírky, aby je v případě policejního zátahu mohl sníst.
Výběr bytů se prováděl tak, aby nejevil vysledovatelný vzorec ... Před vchodem do domu obvykle čekával další šlepr, který lokaci definitivně potvrdil a naposledy varoval před jízdou výtahem (výtahy se někdy porouchaly a všichni hráči se chtěli vyhnout tomu, aby někomu museli vysvětlovat, proč jedou po půlnoci zrovna k člověku, na jehož příjmení si nedokázali vzpomenout, ale věděli, že bydlí ve čtvrtém patře).
OÚNZ = Odevzdej Úplatek, Nebo Zemřeš.
Sportovci = hazardní hráči.
Kňukna = hráč, který často hlasitě lamentuje nad svými prohrami. Sejde-li se takových u hry více, nastává nepříjemná akustická situace, nazývaná zeď nářků.