Hledání ztraceného času III. – Svět Guermantových
Marcel Proust
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/18689/bmid_hledani-ztraceneho-casu-iii-svet-gu-5DZ-18689.jpg
5
59
59
Hledání ztraceného času série
< 3. díl >
Ve Světě Guermantových, který vyšel 1920–1921, přechází Proust od buržoazního prostředí k šlechtickému a pokračuje v neúprosné analýze malicherností a směšností, ale tu a tam i k velikosti svých postav takovým způsobem, jako by nabalzamoval živé, existující tvory. Jeho realistický pohled na nejrůznější životní situace a chování lidí nepostrádá ironie a jemného humoru.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , OdeonOriginální název:
À la recherche du temps perdu: Le Côté de Guermantes , 1921
více info...
Přidat komentář
Třetí a pro mne jistě nejnáročnější a bohužel asi i poslední přečtená kniha z této série.
Vypravěčova rodina se přestěhuje do mondénní pařížské čtvrti Saint-Germain a prostřednictvím soukromého průzkumu vnitřního fantazijního světa hlavního hrdiny se dostáváme do prostředí vznešené společnosti aristokratických a měšťanských salónů z let 1890-1916. Vypravěč-hrdina je pozván na návštěvu salónu ke kněžně de Guermantes a fascinovaně zde pozoruje účastníky. V románu se objevují dozvuky Dreyfusovy aféry, doporučuji si o této události předem něco málo nastudovat. Celé toto dílo je postaveno na tématech času a paměti, pozoruhodná je originalita Proustova poetického vidění světa, jeho hypnotický prozaický styl a zdůraznění významu intuice.
Proust uvedl do románu časoprostor, vnitřní a intimní zkušenosti hrdiny uchované v jeho paměti. Tato znovu prožitá realita, vytěžená ze vzpomínky, spojená se složitým procesem evokace minulosti, v níž zaujímají významné místo bezděčné reminiscence, vyvolané zdánlivě zcela nedůležitými a náhodnými podněty, se stala základním tkanivem textu. Jako příklad se často uvádí „chuť a vůně koláčku namočeného v čaji,“ uvolňující mechanismus vzpomínky, kdy se vypravěči vybaví týž zážitek (vjem) z dětství.
Pro Proustův styl jsou charakteristická neobyčejně dlouhá a složitá souvětí, někdy označovaná za beztvará, nicméně konstruovaná logicky a odpovídající asociativnímu způsobu odkrývání minulosti, uchované v hrdinově „trvání v čase“.
Proustovu techniku charakterizuje pozorování a sebepozorování, zapojení introspekce do rozvoje epické linie, zaměření na drobný detail a v neposlední řadě i souhra navzájem se prolínajících časových rovin. Také vypravěč se v moderním románu mění: z tradičního vševědoucího vypravěče se stává vypravěč, který spíš pozoruje, než dokonale chápe a vysvětluje.
Minulost, byť zasutá, nikdy nepřestane působit na náš život a stále jej – třeba i skrytě – spoluvytváří, uplynulý čas nemůže být nikdy „ztracen“. Vyvolání minulosti nám dovoluje objevit některé základní momenty, které náš život utvářely.
Linie celého rozsáhlého cyklu je poměrně jednoduchá a její osu tvoří osobní zážitky vypravěče, volně spjaté do jednotlivých epizod, jak se odvíjely od jeho dětství do rozchodu s Albertinou. „Hledání ztraceného času“ představuje moderní psychologický román 20. století, v němž je současně využito i postupů „klasického“ psychologického románu.
Obecně asi nejslabší díl této jedinečné série, ale to rozhodně neznamená, že nejde o hodnotné dílo. Proust většinu tohoto dílu věnuje popisu fungování salónů ve vyšší společnosti, můj problém ale byl především v tom, že nikdo z Guermantových mi nebyl vyloženě sympatický - navíc autor zde dochází až do krajních extrémů své rozvláčné popisnosti, kdy je schopen jeden krátký večer rozepsat na stovce stran. Ano, toto dílo není o ději a především o myšlenkách, ovšem Proust se tu poměrně často opakoval. Přesto nejsem schopen najít dílo, které by podávalo věrnější a živější obraz o francouzské společnosti této doby, proto i přes mé drobné výtky tento díl také stojí za přečtení - ale obrňte se trpělivostí, jinak vám zásadní myšlenky v záplavě slov utečou.