Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1197
1197
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Univerzální příběh. Text vytepaný jako socha. Takhle si představuju moderní současnou literaturu.
Bellová zde pojmenovává palčivé problémy doby bez přehnané popisnosti.
Velmi dobře napsaný příběh, odehrávající se v zemi, která mi připomínala nějaké blíže neurčené státy střední Asie. Bylo to ale TAK depresivní, že jsem se musela doslova donutit ke čtení...
Bianca Bellová je skvostná autorka, ale její smutné, beznadějné a tragické příběhy mě dokážou doslova frustrovat. Možná i to je důkaz o tom, jak dobře Bianca píše...
Skvělá kniha. Neznáme konkrétní místo ani čas, s čímž Bellová pracuje také například v Moně. Právě tento faktor dodává příběhu zajímavou mlhavost, která však vytlačí na povrh prožitky a pocity hlavního hrdiny a poukazuje na problémy společnosti.
Líbí se mi, jak je ta kniha napsaná. Jako by ji halila mlha a vy nevíte, kde se děj odehrává, ani kdo jsou postavy. V knize jde především i jakýsi dojem a tíseň a ta je zde vykreslená perfektně. Zvláštní a neotřelé.
Stručně, výstižně čtená audikniha. Pro mě to bylo vemi depresivní a bolestné. Skoro všechny postavy byly nesympatické, včetně Namiho, který utekl od své první lásky, poté, co se jí stalo. I putování Namiho nebylo nijak veselé. Celkově hodnotím knihu jako jednu velkou depku, i tak se mi kniha líbila.
Bellová píše opravdu skvěle a i když kniha obsahuje jen málo dialogů, charaktery postav a jejich pohnutky jsou vykresleny báječně. Na těch 180 stran se toho vešlo opravdu hodně: láska, smrt, nenávist, odpuštění, místy i trochu sci-fi. Opravdu velmi zajímavě vymyšlený a podaný příběh neurčitého místa a času, který mě dostal.
Děkuji za další skvělou českou autorku.
Skvělá kniha. Přestože se odehrává kdesi v neznámé zemi u velkého jezera, člověk se středoevropskou zkušeností má pocit, že tu krajinu zná. Je to trochu dystopie a post-apokalypsa, ale taky parafráze gangsterské socialistické totality, v níž člověk zoufale bojuje o vlastní individualitu a jedinečnost. Hlavní postava Nami, která/který hledá svoje kořeny - nikoliv intelektuálně, ale prostě chce vědět, kdo jsou jeho rodiče, aby věděl, jaké má místo na zemi, se dostává do různých situací, které vypadají chvílemi jako nezávislé povídky, ale nakonec se všechno propojí a žádný z motivů nebyl vyprávěn nadarmo. Přitom jazyk, jakým je to vyprávěno, je strohý, trochu zcizený, aby nám neumožnil se do toho emotivně úplně ponořit, a to nás jako čtenáře vlastně ochraňuje před všemi těmi zvěrstvy, které se tam před očima konají. Jestli tu níže někdo píše, že to je "Coelho pro vzdělané", tak s tím bych polemizoval, protože Coelho je podle mě kýčař, kdežto Bellová mi spíš připomíná McCarthyho. To je trochu jiná krevní skupina.
Prostě je to pro mě objev a vlastně se stydím, že jsem si knihu nepřečetl dřív, když byla tak oceňovaná a oslavovaná. Ale hlásím, že po pár letech je to síla.
Ke knize jsem se dostala náhodou a to jen kvůli tématu knižní výzvy.. Byla to poslední kniha ve výzvě do bodu kniha s prostředí poslední dovolené. Proto jsem hledala knihu s názvem jezero.. Našla jsem tuto... Občas, když začnete číst novou knihu, po několika stránkách poznáte,
že je to ten vzácný případ, kdy čtete něco výjimečného. A toto je ten případ. Naprosto souhlasím. Skvěla kniha, která
mne bavila od začátku až do konce.
WOW. Nevěřím moc na žádný literární ceny, takže získaná Magnesia Litera mě nerajcuje, ale za tohle by měla dostat Bellová všechny poháry a sošky světa.
Dlouho se mi nestalo, abych se nechala čtením takhle unášet. A abych si u českého autora musela hledat význam použitých slov, haha. Autorčin jazyk je nádherný, zároveň lidský, a dialogy, respektive to minimum, skvěle doplňují charaktery.
Namiho jsem chtěla objímat od první stránky, naopak Rusáky a omezence bych bodala mezi žebra. Co mě osobně ale hrozně rušilo, byla má neustálá potřeba konkretizovat místo a čas příběhu. To jsem prostě nedala. Když už jsem si říkala joooo to bude tenhle Kazachstán, tak jsem se octla někde na Balkáně. To samé doba - nedefinovatelná. Nakonec je to asi jedno, zmar a bída je všude, kam Rusko šláplo. A to nechutný jezero mě bude děsit ještě dlouho.
Bellová to se slovy umí, příběh je to ale veskrze depresivní. Už její Mona byla tíživá, ale tady jde ještě dál. Jen hlubiny zoufalství a špíny bez jiskry radosti. Mám raději její Ostrov s jeho poetikou a tajemnem.
Dost chatrný příběh, jehož některé části postrádají logiku. Není jasné, co chce autorka čtenáři sdělit. Krom poukazu na dopady hospodářské činnosti na ekologii. O řešení jí ale nejde, stejně jako k ekzémům lhostejnému obyvatelstvu.
Kdyby kniha mela doslov, tak bude urcite delsi nez ona sama. Nekdo se nekdy pokusi vysvetlit, o cem to je, ci melo byt.
Cetlo se to dobre, vlastne mi tam nic extra nevadilo, ale zrejme mi tak nejak unikl smysl tohoto pocinu.
Bohuzel mam nekdy pocit, ze oceneny jsou knihy, kterym ani sami kritici nerozumi a boji se to priznat. Ale treba se pletu.
Jsou knihy, které vás vtáhnou do děje a nepustí. Nedovolí jedinou myšlenku na cokoli jiného. Tato kniha mne chytila, vtáhla, ale ne natolik silně. Ve chvíli, kdy jsme měli být zřejmě ve finiši, v těch malých mezírkách, kdy děj stagnoval, jsem měla možnost přemýšlet, jaký mám z knihy vlastně pocit. I když je to fikce, odkaz na realitu si tam většina z nás určitě najde. Ať už je to teď aktuální ruská okupace, Černobyl, který tady je pořád i když si myslíme, že je to za námi a nebo všudypřítomné sucho. Zde patrně myšlené v podobě aralského jezera. I když toto můžeme vztáhnout na cokoli jiného. Děj se nedá zasadit do reálného místa. Ale i tak cítíte pach rybiny, písek mezi zuby a nebo hnilobný pach vody z jezera. Beznaděj lidí, kteří zde žijí své každodenní životy bez naděje na změnu k lepšímu. A pak je tu Nami. Chlapec, později dospívající muž. Hledající své místo v tomto světě, hledající svou matku, své kořeny. Neustále na pochodu, a stejně na místě. U jezera. To je jeho život. To je jeho osud. A než na to přijde budeme s ním. Jenže může Nami dojít konce? Může opustit rodné město, a hlavně jezero a vydat se na cestu? Může, ale jezero si ho stejně přitáhne zpět. Příběh o milém (?) chlapci, nemilé době a ještě "nemilejších" lidech.
Nemůžu říct, že by "Jezero" nemělo svou svébytnou, apokalyptickou atmosféru, ale příběh mě vůbec netáhl, připadalo mi, že ze vší té bídy a marnosti stejně není východisko...
Chápu, proč je kniha všemi tak oblíbená a v jedné době byla vidět všude.
Ale mě bohužel příběhem ani stylem, jakým je příběh vypravován, nesedl.
Když spatří dům,kde vyrostl,zrychlí se mu dech.Zábradlí na zápraží je natřené jasně modrou barvou (jako obálka této knihy), ze které bolí oči (jako ze čtení této velmi zoufalé knihy). 10%.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fi
Jezero
Mám urgentní dojem, že autorce by mohla pomoct četba Mých milých bratrů od Heleny Čapkové. Oba bratři pisatelce bohatě radí, jak vystavět větu, souvětí odstavec. Viz náčrtek zdi. Když se vrátím k próze Bellové. Formulace ze strany 28 "V den, kdy Nami na zrcadle najde první vous, odhodlaně ho oholí břitvou po dědovi a řízne se" je pro mě nudná lineární věta. Je to jako číst ČTK. / Úvodní synekdocha mě potěšila. O dalším si ještě povíme.