Kapitáni s písku

Jorge Amada považuji za autora, který dovede vykreslit ty nejchudší lidi jako šťastné a žijící svůj život naplno ale zrovna tuto jeho knihu považuji z dosud přečtených jako vymykající se mému názoru. V Pastýřích noci jsem narazil na pojem „kapitáni z písku“, kterému jsem moc nerozuměl a když jsem zjistil, že se tak jmenuje i kniha, neváhal jsem a přečetl jí. Kapitáni z písku jsou v překladu z roku 1949 tlupa, my bychom dnes řekli gang, dospívajících chlapců (a jednoho děvčete) bez jakékoliv životní perspektivy. Kradou, někdy dosti promyšlenými a rafinovanými způsoby hrajícími na slabé stránky lidské duše, a někteří z nich to dotáhnou i k vraždám. Bídně přežívají epidemii neštovic a vzdorují státní moci, která je jejich největším nepřítelem. Amado se nevyhýbá ani tak choulostivé stránce jejich života jako jsou homosexuální styky a provádí nás jejich plným vstupem do dospělosti a rozmanitostí jejich osudů po opuštění tlupy Kapitánů z písku. Z tlupy samotné se stává komunistická bojůvka.