Malá lhářka
Pascale Robert-Diard
Patnáctiletá Lisa je dívka velmi spontánní, veselá a kromě toho fyzicky nápadně vyspělá. Přitahuje pozornost kluků a říká se o ní ledacos. Pak se změní. Je skleslá, uzavřená, neustále se slzami na krajíčku. Dospělí okolo ní si dělají starosti. A naléhají na ni tak dlouho, až přizná: někdo ji znásilnil. Podezření skoro ihned padá na Marca. Nebudí důvěru, vystřídal mnoho žen, vyzkoušel i pár mužů a dost pije. Je obžalován a odsouzen k deseti letům vězení, z něhož na svou obhajobu rozesílá dopisy plné vykřičníků. Když dojde na odvolací řízení, je už Lisa plnoletá. Vstoupí do kanceláře advokátky Alice na malém městě a prohlásí: „Chci, aby mě zastupovala žena.“ A všechno začne nanovo. Ale jinak.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , ArgoOriginální název:
La Petite Menteuse, 2022
více info...
Přidat komentář
Už jsem si párkrát všimla, že i když francouzský styl psaní působí na první pohled bezemočně (vlastně i včetně Kundery), konečný výsledek je silný, takže ty emoce tam teda asi celou dobu jsou, jenom bublají pod povrchem. A tak jsem to měla i u této knížky. Líbilo se mi, jak je všechno neutrální, autorka nikomu nenadržuje, všechno se překlápí hned na jednu, hned na druhou stranu. Spousta úhlů pohledu, říkáte si - co si o tom já jako čtenář mám vlastně myslet? Průběh soudního přelíčení je zárukou napínavosti. A ten konec - to je pro mě taková feferonka na dortu. Nenápadně kvalitní literatura.
Velmi rychle přečteno - má málo písmenek :-) Kniha je psaná z pohledu advokátky a ačkoliv mě právnické prostředí až tak nebere, bylo zajímavé sledovat, jak vhodně, ale i nevhodně, použitá slova mění vše: přístup, pocity, názory... Děj je celkem jednoduchý, a při troše snahy by se dal shrnou do jedné, dvou vět.
Drama z francouzské soudní síně. Člověk se dozví, jak jsou ve Francii vedeny soudy.
Zneklidňující pohled na pravdu, lež a vinu. Jak jednoduché je odsoudit někoho, kdo je nesympatický, má divný původ a divně se chová, jak je jednoduché věřit mladičké oběti.
Lisa svým přístupem ukazuje, že o věcech přemýšlí a že jako dospělá je ochotná nést následky svého činu z patnácti let. Kniha popisuje, že dospívání není vůbec lehkým obdobím. Dotýká se i aktuálního tématu šikany, která je stále častější.
Bohužel podle mého, je překlad poněkud zavádějící a nevím, zda zajímavé knize neubral na čtivosti. Jako např. kaloň s rýží na str. 55 (jako opravdu?).
Vynikající. Poměrně útlá knížka ale s o to silnějším obsahem! Kdo je oběť je poměrně rychle jasné, i když...ale kdo je viník? A co je pravda a co je lež? Nic není tak jasné, jak se zdá, a svět není jen černobílý.
Tuto novelu řadím ke knižním zážitkům roku 2024.
Autorka klade čtenářům otázku, zda je horší, když se obětem znásilnění nevěří a i policisté a soudci si myslí, že si za to můžou samy (chováním či oblečením), nebo když se z jedné oběti, které všichni uvěřili, vyklube lhářka. Výlet do francouzské justice, kde má svou roli devítičlenná laická porota.
Tato kniha mi nesedla,sice jsem ji přečetla,ale styl psaní byl pro mě velice strohý,neosobní a nevyvolal ve mě žádné emoce i když jsem nad ní hodně přemýšlela,tak nějak jsem ji neporozuměla.
Kniha nejen o tom, že lhát se nemá, ale také, že dospívání není vůbec jednoduché. A proto postupně chápete, proč hrdinka v knize lhala.
Bude vám jí líto nebo mně aspoň bylo. Lehko jsem se vžila do jejích pocitů. Chtěla někam patřit, chtěla zapadnout a chtěla, aby ji měl někdo rád.
Pocítila jsem tíseň z toho, jak je těžké ochránit své děti proti všemu špatnému.
Text je čtivý, bez zbytečné omáčky a zapůsobil na mě, takže hodnotím plným počtem.
3,5*
Lži, trest, vina, otázka společenské odpovědnosti, náhled do francouzského justičního systému, ukázka toho, jak velice jednoduše může dojít k justičnímu omylu, který má nedozírné následky – to vše ve vás bude do jisté míry stoprocentně rezonovat.
Rozhodně nelituji přečtení, jen je mi možná trochu líto, že mi kniha sice přinesla spoustu otázek, spoustu úvah k zamyšlení, ale emocí pomálu.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků.
Hodně úsporná kniha... nepříliš stran, málo textu na každé z nich. Ale myslím, že podstata toho, proč Lisa lhala, je vystižena dobře,
prostředím a relativizací pravdy mi Malá lhářka trochu připomněla McEwanovo Myslete na děti, není to žádná velká literatura (krátké, holé věty nepovažuju za záměrné jazykové ozvláštnění), ale konečně se v současné beletrii traumatizovaných žen taky objevuje téma osočení a křivého obvinění
autorce se myslím velmi dobře povedlo ukázat složitost lidských motivací, jejich implikativnost a korelativnost; nezaujatý pozorovatel může přitakat snad téměř všem postavám vystupujícím v příběhu, nebo je přinejmenším pochopit, a těžko soudit, kdo je víc vinen
mimochodem princip angloamerického práva založený na rozsudku laické poroty, před níž výřeční advokáti předvádějí své rétorické umění, mi vždycky přišel trapně teatrální a výrazně manipulativní
a taky jsem si na konci položil otázku, proč dělá nám lidem obecně tak dobře, když můžeme někoho trestat?
Patnáctiletá Lisa byla znásilněna řemeslníkem, který pracoval u nich doma... Nyní je jí dvacet a přichází do kanceláře advokátky Alice, protože chce, aby se případ začal znovu projednávat, a protože si přeje, aby ji zastupovala žena...
Malá lhářka je novela o pravdě a lži, o obětech a pachatelích, o tom, jak nesnadné je dospívat a jak může být i sebepravdivější pravda nepohodlná a sebešpinavější lež přijatelná, o francouzském soudním systému a o roli mužů a žen v něm a potažmo i ve společnosti...
Ač anotace zněla velice lákavě a ač je hlavní téma (pravda a lež, oběti a pachatelé) velice zajímavé, musím bohužel přiznat, že knížka se mi pod kůži nevryla tak, jak bych bývala čekala, a to především kvůli podle mého názoru jisté plochosti charakterů postav... Moc jsem nedokázala pochopit Lisu, Alici o trochu víc, ale stejně mi to úplně nestačilo...
Vyzdvihnout musím naopak konec a především poslední větu, ta dává celému vyprávění trochu jinou perspektivu...
Že bych vám tedy knihu nutně musela doporučit, to asi ne, nicméně kousek je to zajímavý a úplné zklamání vám rozhodně nepřinese...
Hodnocení: 4 * z 5 *
Velice pěkná ukázka toho, jak jde západní společnost ode zdi ke zdi, z jednoho extrému do druhého. Na jedné straně jsou oběti znevažovány (co čekala, když s ním šla, když se takhle obléká, říkala si o to...), na druhé je zase absolutní víra, že "oběť" říká pravdu (proč by si něco takového vymýšlela, není možné, aby lhala,...). Ale pravda může být na té i na té straně a možná bude dokonce někde uprostřed, jako je tomu v této knize. Ne vždy je jednoznačná oběť a jednoznačný viník, někdy je to mnohem složitější.
Když děvče kolem patnácti let řekne, že bylo znásilněno, rozjede to kolotoč nevídaných událostí. Matka najde viníka v řemeslníkovi, který u nich pracoval a nechoval se jako svatoušek. Kamarádka, která o Lise pochybovala, je najednou zase jako dřív, stojí zcela na její straně. Hodná paní učitelka a pan učitel, kteří jí bezpodmínečně věří, se postarají o to, aby se celá věc začala vyšetřovat. A Lise je najednou tak dobře, jako už dlouho ne. Měla strach, že se na ni provalí její promiskuitní chování včetně kompromitujícího videa, měla strach z neshod rodičů a trpěla jejich (zčásti domnělým) nezájmem a pocitem, že oproti starší sestře není dost dobrá. A najednou je jako v bavlnce, všichni se o ni starají, chodí kolem ní po špičkách, všímají si jí... Už nejde couvnout. Během pěti let Lise postupně dojde, jaká to celé byla hloupost a že se vlastně stejně nic nevyřešilo. Rodiče se stejně rozvedli a ji trápí svědomí. Jde se svou kůží na trh a rozhodne se u soudu všechno říct. A najednou zjistí, že přesvědčit okolí, aby věřilo pravdě, je možná těžší než bylo přesvědčit je, aby kdysi věřili jejím lžím. Ironie osudu a doby.
Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): "Aha, takže lepší to bylo dřív, když se jim nevěřilo? Tak to já mám radši tuhle dobu, kdy se věří dívkám a ženám, které ty, co je znásilnili, udají. O něčem tak vážném se nelže. To ani není možné. Nikdy by neobvinila nějakého muže jenom tak. I bité ženy stahují žaloby. A přitom jsou to oběti."
"Není to možný? Proč by to nebylo možný? Jak můžeš něco takovýho tvrdit. Mám za sebou třicet let v advokacii a povím ti, že jestli něco díky tomu vím, tak to, že se člověk musí mít na pozoru před vlastníma jistotama."
Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 108-9): Tak takhle vypadá dnešní feministka? A co si o tom myslí Romain? Choulí se provinile a zahanbeně v koutku postele, když Adele menstruuje, a snaží se, aby ho bolelo břicho jako ji?
Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 129): "...Jeden z nich nám dokonce řekl, že tohle se nás netýká, že naším úkolem je vyučovat, nikoli se starat o psychiské problémy žáků, na to prý existují specialisté. Přišli mi, jak to říct... úplně mimo realitu."
Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 145): Oběti tak neposkvrněný, že ten, kdo si dovolí proti nim něco namítnout, je okamžitě hajzl.
Pascale Robert-Diardová - Malá lhářka (str. 188): Že nejznepokojivější na celé té věci nejsou důvody, proč Lisa lhala, nýbrž důvody, které vedly tolik lidí k tomu, aby jí věřili.
Zpočátku mě kniha nadchla, vyhovoval mi i formát stránek. Ale po odhalení pravdy nadšení opadlo. A závěr mě už lehce nudil. Naštěstí je kniha krátká a dá se snadno dočíst, i když už není tak poutavá.
Když jsem si dávala v knihovně na tento titul rezervaci, měla jsem poněkud zkreslenou představu o tom, co mě čeká. Ale zklamaná jsem rozhodně nebyla. Zajímavá psychologická sonda do postav Lisy i Alice. Opravdu stojí za zamyšlení.
Hodně zajímavý příběh ze soudni síně. Je to o lži a pravdě, vině a nevině, v neposlední řadě o svědomí. Pro mě i něco k zamyšlení.
Budu hájit malou prolhanou mrchu. Tak by mohl znít úvod závěrečné řeči. Už se viděla, jak stojí před porotou a jejím členům zabodává pohled po očí. Dojde si pro ně po jednom, aby je přetáhla na svou stranu. (str. 100)
Je snadné obvinit ze znásilnění někoho, kdo žádné nespáchal? A když už se tak stane, co za tím vlastně stojí?
Působivé. Velice působivé.
Nenadchlo mě to vůbec.