Máma má alzheimera
Luboš Hacala
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/500334/mid_mama-ma-alzheimera-S8U-500334.jpg
5
74
74
Užívejte si svých blízkých, dokud je čas. Ve chvíli, kdy se dozvíte, že vaše máma má alzheimera, je vám vcelku jedno, zda tuto nemoc způsobuje pokročilý věk, hliníkové soli nebo nezdravá strava. Jediná informace, která se vám zavrtá do mozku, je to, že na Alzheimerovu chorobu neexistuje lék. Zdravotní stav vaší maminky se začne nemilosrdně zhoršovat a vy se budete vzájemně čím dál víc odcizovat. Milovaná osoba se vám před očima změní v někoho zcela jiného, než koho jste tolik let znali. Vy se pro ni časem proměníte v bezejmennou tvář, kterou vůbec nepoznává. Přes fyzickou blízkost budete od sebe na míle daleko. Společné vzpomínky zůstanou jen ve vaší hlavě. A nejde s tím dělat absolutně vůbec nic. Dovolte mi, abych vám vyprávěl, jak se s důsledky tohoto nepříjemného onemocnění vyrovnávala naše rodina. Nebude to jednoduché čtení, ale pokuste se poučit z našich chyb. Nikomu bych nepřál, aby si musel podobnou diagnózu vyslechnout, ale pokud by se tak nedej bože stalo, budete aspoň trochu tušit, do čeho jdete.... celý text
Přidat komentář
Tezke tema aktualni pro mnoho rodin, ktere bojuji a dustojny konec zivota svych starousku...kniha ve me vyvolala spoustu mozna trochu nekonvencnich otazek. Predne rikam, ze nikoho nesoudim, jen pisu, co mi prislo na mysl pri cteni.
Proc tolik lpime na tom, co se ma (tady darky pro nekoho, kdo je nevnima, protoze Vanoce, narozeniny...)? Proc nekteri tolik bojuji za zivot blizkeho, ktery o sobe uz ani nevi (ozivovani tchana, myslenky, ze to Rychla zanedbala)? Proc si myslime, ze zdravotnici a pomahaci profese obecne nedelaji chyby (tady ke konci nesouhlas s chovanim pracovnic Alzheimer centra)? Proc tolik lpime na zivote u nekoho, kdo ho oddychava v posteli? Chceme si ho tu sobecky nechat, abychom meli vzdy moznost jeste neco dorict? Neumime ocenit a pripustit konecnost, svou i ostatnich? Jsme uz moc vzdaleni od smrti v jakekoliv podobe? Nebo jen delame, co zmuzeme a jak nejlepe dovedeme.
Nevim. Je to tezke. Snad jen vzpomenu na slova jednoho ceskeho lekare. "Pridavejme zivot letum, ne roky zivotu."
Docela lituji, že jsem si knížku v knihovně půjčila. Vlastně ani nevím, co jsem si od ní slibovala. Jen mi připomněla, co jsme zažili s naší mamkou, průběh byl ještě horší. Pečovatelku maminka kategoricky odmítla, takže ani tohle péči neulehčilo. Některé situace v knize mě překvapily - koupit k osmdesátým narozeninám takto nemocné paní koťátko? Úmysl chápu, ale jasně předem odsouzeno k nezdaru. Kniha poskytuje docela věrný obrázek těžké životní situace. A ukazuje, jak může člověk ztratit milovanou osobu, přestože ta je ještě naživu .
... jak pravdivé. Zažila jsem dvakrát. Ty scénáře nemoci jsou téměř u všech stejné. Těžké pro okolí, stejně jako u Hacalových. Čtivé, lidsky psané
Velice intimní výpověď psaná formou nepravidelných deníkových zápisů. Těžké čtení hlavně kvůli celkové bezútěšnosti a beznaději. Stáří rozhodně není pro sraby...
(SPOILER)
Tohle bylo opravdu těžké číst. V tomto případě vás jako čtenáře zajímá celý průběh knihy, ne její konec - ten je totiž více než jasný.
Vyprávění dcery, která se celou dobu láskyplně starala o svou maminku - Zdeničku, nemocnou a slabou, je srdcedrásající. Dcera udělala vše, co bylo v jejích silách, bohužel ani to nestačilo.
Jaké to asi je, když se starat o blízkou osobu s vědomím, že nejprve vás přestane poznávat, pak jste pro ní cizí a v neposlední řadě, jaké je to starat se o člověka s vědomím, že brzy odejde a vy s tím nic nezmůžete?
Kniha, která v sobě ukrývá smutný příběh, život dcery a maminky se čte s těžkým srdcem.
Autorův styl psaní mi nesedl ani u druhé knihy, kterou jsem od něj četla, ale vybírá si k psaní knih témata, která mě zajímají a vždy si přečtu jeho další knihu.
Už jsem před mnoha lety četla knihu "Ještě jsem to já", která patří mezi nezapomenutelné a byla jsem zvědavá, jak tato nemoc je vnímána rodinou a jakým způsobem se rodina s touto nemocí vyrovnává. Příběh je psán podle skutečné události formou deníkových záznamů a to z pohledu dcery Soni, u jejíž matky Zdeňky se asi před sedmi lety zjistil začínající Alzheimer. Knihu pak zpracoval vnuk babičky. Ve svém okolí neznám nikoho s Alzheimerovou nemocí a tady jsem si s rodinou celou tu těžkou dobu prošla. Ale není třeba mít strach, je psána empaticky, citlivě a velmi čtivě. Štěstí, že babička měla takovou rodinu, bez lásky by ale takové soužití nebylo možné, za to jim patří můj obdiv. Doporučuji všem si ji přečíst, člověk nikdy neví, s čím se v životě setká.
Knihu jsem zhltla během odpoledne a večera. Styl psaní mně maximálně vyhovoval. Obdivuji oba, jak dlouho se o své rodiče dokázali postarat bez ústavní péče.
Nikdo, kdo nezažil, ať nesoudí chování druhého. Dcera se zachovala dle mého správně. Je to strašně těžká situace, kdy chcete svému blízkému člověku co nejdéle zachovat "normální" život a kdy je ten den, kdy už to dál nejde, je pro všechny nesmírně těžké posoudit. Bohužel díky prodlužujícímu se věku dožití (což je dobře) se nemoci tohoto typu vyskytují více než dříve. Je moc dobře o tom vědět co nejvíc a snažit se pochopit. Skutečnost je ale vždy mnohem těžší ......
Děkuji za tuto knihu.
Spisovatelův styl se mi nelíbí, připadá mi to celé jako slohové cvičení z vyprávění. Nicméně, zvědavost, jak nemoc bude postupovat mě udržela u čtení. Forma deníku mohla děj učinit zajímavým, stačilo nepopisovat deset stejných dní, jen kratičký zápis. Dcera pečovatelka se dost dlouho chovala iracionálně, nechápu, jak si dovolili matku nechávat tak dlouho bez dozoru. Příjde mi to sorry, takové laciné, neustálé vyznávání se z lásky k matce, vyčítky svědomí, ale rozumná akce nicmoc. Obětovala manželský život, je to celé divné. Vím, že je to šílené, ale je to ajako s alkoholiky, rakovinou , koncentrákem - na dobrou knihu nestačí jen příběh.
"Pokud budeme žít dost dlouho, dožijeme se Alzheimerovy choroby všichni." (MuDr. Tolar)
Vždycky jsem říkávala, že já budu žít do 140. Později jsem to snížila na 120 a teď si raději užívám každého dne bez velkodušných plánů. A myslím, že dělám dobře, protože dr. Tolar by mi býval vzal vítr z plachet. Taky je to pár let, co nám na Alzheimera umřela na kost vyhublá (teď chápu proč) teta a mě tato nemoc (je to ještě nemoc?) od té doby straší čím dál víc vzhledem k dědičné dispozici. V tuto chvíli se nicméně více obávám o své rodiče než o sebe. I proto jsem sáhla po této knize. Jsem opravdu ráda, že jsem si knihu/deník ze života s Alzheimerem přečetla. Příběh Zdeničky je nicméně ryze osobní, stejně jako přistup jejích dcer a dalších členů rodiny, a nelze jej proto brát jako mustr. Sama nevím, jestli bych měla odvahu nechat svou maminku samotnou doma poté, co bych našla na hořícím sporáku rozžhavený hrnec spálený na uhel, protože se jí vaření vykouřilo z hlavy, nebo kdybych ji nacházela samotnou v pyžamu na ulici či dokonce ležet na zemi. I když tady pochopitelně člověk bojuje s tím, zdali je institucionální péče lepší než domácí. Viděla jsem to na mojí tetě a měla jsem tehdy pocit, že ta v instituci, kam ji umístila moje sestřenice poté, co teta na plynový hořák postavila plastovou varnou konvici, šťastná není. Jak to ale posoudit u člověka, který vnímá realitu odlišně od zdravých lidí, to taky nevím. A teď taky chápu, že její strašidelná vyhublost krátce před smrtí nemusela být výsledkem špatné péče pečovatelek. Bezpečnost rodiče nakonec asi převládne nad pocity krkavčí dcery. Tak či onak, před realitou nelze zavírat oči a já budu našim starouškům držet palce, ať ještě dlouho, nejlépe vůbec, nespadnou do této stále se zvětšující skupiny seniorů, které jejich duševní "vývoj" přivádí do stavu nevratné regrese, a to až na samý počátek lidského života v podobě nemluvněte.
Úžasná knížka. Hrozně dobře je napsána a dobře se čte. Můžu říct, že rodina se k mamince Zdeničce chovaná neskutečně krásně. Pomáhali ji, žádné násilí, nezanevřeli nad ní. Kniha by se měla stát povinnou literaturou všech lidí. Starší je všude kolem nás a nezmizí jen mladí si neuvědomuje, že některé věci stroušci nedělají schválně.pri čtení mě proudili myšlenky z mého života a jak píše dczera Zdeničky nikdy nebudu litovat času které jsem jim věnovala když jsem se o ně starala.
Smekám před autorkou: nejen že je to inteligentní a citlivá žena, ale má i dar psát. Moje maminka má tuto diagnózu, tak jsem hledala někoho se stejným osudem. Není to příjemné čtení, ale pomáhá se se situací vyrovnat.
Doufám, že se s touto nemocí v životě nesetkám, ale člověk nikdy neví, co přijde kniha je krásně napsaná. Je z ní cítit láska, obětavost a neuvěřitelná síla.
Kniha se mi četla moc dobře, už ji četla i moje mamka, o kterou se starám po amputaci nohy.
Proto mi jediné nešlo do hlavy, že si její dcera také nevyřídila Péči o osobu blízkou.
Samozřejmě chápu, že je to šílené, ale určitě by to s pomocí rodiny zvládla, a nemusela odcházet s nervama z práce či jet v noci na Policii.
Shodly jsme se na tomto názoru s mamkou, ale chápu, že každý to má nastavené jinak......
Jinak bych s Alzheimerovou nemocí nechtěla nikdy potkat....
Slova dcery, která se stará o svou maminku a ke kterým netřeba nic dodávat: ..."Alzheimerova choroba člověku postupně vezme úplně všechno a nedá vůbec nic. ... Boj s touhle nemocí nemá vítěze, pouze poražené."
Kniha z reálného života o pocitech dcery, co vidí svoji maminku odcházet s touto duševní nemocí. Je obdivuhodné, když pečující zvládnou mít tak dlouho svého blízkého doma. Je to opravdu náročnější, mnohem více než se takto dá popsat.
Krásné, dojemné, veselé, smutné i náročné - takové je vyprávění Soni, jejíž maminka onemocněla Alzheimerovou nemocí. Soňa bez příkras popisuje, jak se nemoc vyvíjela a postupovala a jak byla péče o maminku čím dal víc náročnější. Soně a její rodině patří můj obdiv.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2021 |  Můj syn feťák: skutečný příběh |
| 2018 | Hluchavky |
| 2022 | Máma má alzheimera |
| 2017 |  Jedna z vás |
Těžké téma, které určitě stojí za přečtení. Zvláště pro ty, kteří se s touto nemocí u blízkých potýkají. Třeba zjistí, že je možné dělat spoustu věcí jinak a bez výčitek.