Modřínová duše
Pavlína Brzáková
V pořadí třetí kniha etnoložky, cestovatelky a šéfredaktorky měsíčníku ReGeNeRaCe je o dobrodružstvích, která zažila na cestách v prostředí sibiřských pastevců, zvláště pak o opilcích a násilí, o nástrahách exotických lásek a věčném mrhání šamanskou silou. A také o posvátném modřínu, kam odchází znavená lidská duše.Knihu doprovázejí ilustrace Oldřicha Hamery a její součástí je mapa autorčiných cest.... celý text
Přidat komentář
Povrchni, zmatene, jen otrocky popisne, jde jen po povrchu, bez hloubky, sire, nadhledu. Prilis mnoho postav. Autorka umi formulovat vety, ale spisovatelske umeni neovlada. Nezamysli se na tim, co vidi, nedava veci do souvislosti, to je totiz intelektove mnohem narocnejsi, nez jen popsat, ze vlevo je stul a vpravo postel. Brzakova neni spisovatelka. Ale respekt pred jeji odvahou vypravit se na Sibir.
Labuti pisen sibirske tajgy bez prikras...alkohol, zmar, nasili, frustrace, nadherna priroda, bohata kultura v poslednim tazeni. Trochu se mi pletla jmena, uvitala bych jejich seznam a provazani.
Krásná kniha, i když na druhou stranu dosti tragická, co se obsahu týče. Jakožto věčný lesní tulák jsem si užíval vyprávění o pobytu v drsné přírodě, přetrvávajících zvycích posledních příslušníků lesního lidu a vyprávění příběhů z jejich folklóru. Na druhou stranu je kniha plná zničených a ztracených lidských bytostí, které pod jhem démona vodky upadají do stále většího bahna. Jde o vykořeněný a v podstatě zlikvidovaný lid, který už nikdy nebude stejný, jako býval, až nakonec zanikne nadobro. Člověk svým způsobem nechápe sílu puzení paní Brzákové, které jí opětovně vracelo mezi tyto lidi, protože násilí a všudypřítomný silný alkoholismus bych třeba já osobně rozhodně moc nezvládal. Jedná se o smutné vyprávění z mizejícího světa kdysi svobodných a hrdých lidí z tajgy.
Mimořádná kniha.
Pavlína Brzáková má můj hluboký obdiv - nejen za odvahu a odhodlání vracet se znovu a znovu do tajgy, ale i za styl a formu ztvárnění svých zážitků.
Je to čtení hluboké jako noci na Sibiři, drsné jako duše přežívajících Evenků, místy melancholické jako tajga se svými modříny, omamné jako vodka v hrdlech tamních obyvatel a tak neskutečně ryzí, pravdivé a syrové jako život sám....
Strohé, jednoduše napsané a přitom tak silné a otevřené. Autorka se nerozplývá nad krásou Sibiře ani nad svými niterními pocity a duševními pochody, naopak popisuje své cesty a lidi velmi reálně a bez příkras, až si člověk řekne: proč? Co ji tam táhne? Utíká odtud nebo tam? Odpověď je v knize, ve vší té vodce, v krvi, v modřínech, ve Vovkovi, v hejnech komárů.. v pohádkách Targuzů, které nejsou pohádkami...
"Cesty na Sibiř mi mnohé daly a mnohé taky vzaly. Přišla jsem o některé vztahy a na dalekém Severu ztratila iluzi sama o sobě. Díky cestám do dálky jsem se naučila žít ve vlastní zemi a mít ji ráda stejně jako dalekou tajgu a své splněné sny.
Nepoznala jsem "nedotčené divochy", ale i ti "dotčení" mi ukázali, že není nic důležitějšího než obyčejná "úcta člověka k člověku".
Autorka je fakt šílená, její odvaha vyrážet do tajgy s (až moc dobře) předvídatelnými místními je obdivuhodná. A v těch, přes to jak se projevují, je cítit divokost duše a opravdovost, ikdyž skoro utopená v lahvi vodky a udušená v teskných městech...
Smutné čítanie o duchovnom, morálnom aj fyzickom úpadku jedného (a viac) etnika, vďaka strate tradičného spôsobu života.
Štítky knihy
cestopisné příběhy Sibiř šamanismus cestopisy šamani podle skutečných událostí pastevectvíAutorovy další knížky
2011 | Ze mě : cesta Blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška |
2014 | Tvarytmy |
2004 | Dědeček Oge: Umění sibiřského šamana |
2020 | První dotek - Styk s nekonečnem |
2005 | Modřínová duše |
(SPOILER) Kniha se mi moc líbí, stylem psaní byla tedy dosti odkišná od jiných podobných. Na konci máte slovníček, autorka pro některé věci používá původní názvy v řeči lidí o kterých píše. I tak jsme našla dost dalších slov, které byxh ještě potřebovala do vysvětlit. A některé věci popsat abych si je mohla představit jak vypadají, jako baňa či čajovárka. Chápu že v jednom se napařovali či koupali a v druhém se dělal čaj,ale i tak mi chybí ten kontext. Škoda že není fotka. Jinak se mi kniha moc líbila a na konci jsme si také pokládala otázku proč tam spisovatelka stále jezdí. Většina lidí kdyby jim šlo takto o život nebo spíš, když se vás někdo neustále snaží znásilnit či se za vámi dobívá do světnice, ví že tam vládne krutý alkoholismus okamžitě odjede a už se nevrátí. Kupodivu že se v knize autorce nic nakonec nestalo. I když sama chápu volání divočiny a kočovný způsob žití. V prvním roce hledala šamana a mělo to nějaký smysl cíl. V těch dalších příbězích i když se mi moc líbili a vše bylo čtivé zajímavé mi už ten motiv tak nějak chyběl.