My děti ze stanice ZOO
Christiane Vera Felscherinow , Horst Rieck , Kai Hermann
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31623/bmid_my-deti-ze-stanice-zoo-9XN-31623.jpg
5
8333
8333
My děti ze stanice ZOO série
1. díl >
Mladistvá západoberlínská narkomanka ich-formou popisuje svůj příchod jako 6leté na berlínské sídliště Gropiusstadt s minimem možností zábavy pro děti. Neutěšené rodinné poměry vedoucí k rozvodu rodičů ji přivádí k hašišové partě v „Domě středu“. Následně postupně propadává světem drog až k těžké závislosti na heroinu a všemu, co s ní souvisí: těžké zhoršování zdravotního stavu, snaha opatřit si peníze na dávku (žebrání, krádeže, prostituce) a občasné zoufalé a neúspěšné pokusy zbavit se závislosti. Později se dívka závislosti na heroinu zbaví, ale pořád zůstává závislá na hašiši. Kniha obsahuje vlepenou 32 stránkovou fotografickou přílohu. Předmluvu napsal JUDr. Kamil Klášterský. Odborně lektorovali MUDr. Jan Cimický, CSc., JUDr. Kamil Klášterský a MUDr. Jaromír Rubeš. První vydání.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 1987 , Mladá frontaOriginální název:
Wir Kinder vom Bahnhof ZOO, 1978
více info...
Přidat komentář
Tak i já jsem měla tuhle knihu velice dlouho v knihovně. Nevím proč jsem kolem ní jenom chodila. Ale teď už ji mám přečtenou a musím říct: TO BYLA SÍLA!!! A jsem ráda, že už mám dospělé děti. Asi bych je nenechala v klidu žít.
Nevím koho mi bylo víc líto, zda matky nebo dcery. Asi obou. A otec je kapitola sama pro sebe.
Když jsem dočítala, tak jsem si říkala, že chci vědět, co bylo dál. A teď už vím, že je pokračování. Sice nemá tak dobré hodnocení, ale kdo ví, třeba se začtu.
A tento životní příběh rozhodně doporučuji číst.
(1. 12. 24 - 27 188 - 67)
Musím přiznat, dlouho jsem se knize vyhýbal - asi jako jiným "profláknutým" knihám. Vždy jsem nesnášel, když se na škole řešily tyto knihy a vyučující vždy zahlásil: "to je klasika, to známe nazpaměť všichni" a dělal, jako by to vlastně byly knihy svaté (např. ještě Malý princ, R.U.R. a jiné).
Nakonec jsem se ale rozhodl knihu přidat na seznam maturitní četby a musel jsem ji přečíst, v tomto důsledku se mi s ní také pojí jedna velice radostná vzpomínka, kterou zde ale uvádět nebudu.
Kniha mě naprosto okouzlila! Ano, je to strašné, co vše a v jakých detailech je v knize uvedeno, ale na druhou stranu já osobně mám většinou problém se do knihy ponořit a představovat si různá místa a lidi. Zde jsem ten problém neměl, do knihy jsem se neuvěřitelně zažral a prakticky na posezení jsem ji zhltl. Živě jsem si dokázal představit, jak vypadají jednotlivá oprýskaná místa a zákoutí, jak se oblékají a tváří jednotliví lidé a celkově jsem se cítil, jako kdybych sám vše prožíval. Kniha je opravdu dobře zpracovaná a působí velice autenticky, autorům se povedlo zachytit vše, jak nejspíš i bylo. Detlef byl asi mou nejoblíbenější postavou z celé knihy.
P.S. Knihu jsem si nakonec u maturity vytáhl a tuto část složil na výbornou. :]
Ke knize jsem se vrátila po dlouhé době a i s odstupem času a věku, je to pořád stejně drsné.
Člověk si projde snad všechny emoce při čtení knihy, od lítosti, jak moc si mladej člověk dokáže zničit život a nikdo mu s tím nedokáže ani pomoct, až po naštvání, jak slabou mají vůli a koloběh se pořád a stále vrací, že člověk se dostane na takový dno, aby okrádal vlastní rodinu a prodával vlastní tělo.
Za mě by tahle knížka měla být povinností pro každého, si ji alespoň jednou za život přečíst.
První čtení ve 14 letech pro mě bylo brutální a odstrašující. Říkala jsem si, že když už ji budu číst podruhé, nebude to pro mě takový šok. Byl. Jelikož mám teď dceru ve stejném věku jako byla Christiana, byl pro mě rereading ještě více děsuplný a nepředstavitelný.
Tohle byl tak strašně temný a silný příběh, že jsem se z něj musela nejdřív vzpamatovat. Ještě nikdy předtím jsem knihu podobného typu nečetla, takže jsem moc nevěděla co čeho jdu a musím říct, že ať už si přečtete kolik chcete recenzí a podobných věci na tohle vás to zkrátka nepřipraví. Jsem hrozně ráda, že jsem se k této knize dostala skrz maturitní četbu (ačkoli jsem si ji chtěla přečíst už předtím), protože mi v mnohém otevřela oči.
Čte se to jako horská dráha na místě, kde jste si jisti, že světla už dávno zhasla. Je to příběh temný, syrový, a přesto tak hypnoticky přitažlivý, že si říkáte: "Je tohle vůbec realita? Nebo noční můra, do které se probouzím?"
Autobiografie Christiane F., napsaná ve spolupráci s novináři Kaie Hermannem a Horstem Rieckem, vám otevře dveře do světa berlínského podsvětí koncem sedmdesátých let. Christiane, ve svých dvanácti letech nevinné děvčátko s představou světa plného neonových světel a dobrodružství, skončí ve společnosti, která má ke snům daleko. Brzy se ocitá v bludišti závislosti a surové reality, která je tak syrová, až máte pocit, že vás každá stránka pohladí po tváři hrubým smirkovým papírem.
Kniha vás zavede přímo na berlínskou stanici ZOO, kde se každodenní život otáčí kolem jehel, strachu a touhy. A to není jen nějaký nudný dokument. Ne, tohle je jako dokument se soundtrackem punkové hudby, doplněný štiplavým kouřem a blikajícími neony. Zároveň vás však strhne svým silným poselstvím – že cesta do pekel není vždy lemována dobrými úmysly, ale často prostě neuvěřitelně špatnými rozhodnutími a ještě horšími podmínkami.
A co styl vyprávění? To je na tom všem to nejsilnější. Číst My děti ze stanice ZOO je jako sedět u piva s někým, kdo prožil všechno a ještě něco navíc. Christiane vypráví svůj příběh tak autenticky a bez obalu, že máte pocit, jako by vás vedla temnými uličkami Berlína za ruku. Každá stránka je křičící svědectví o tom, jaké to je padnout až na dno a najít se v tom nejtemnějším koutě společnosti.
Brown a Hermann nenechávají čtenáře ani na chvíli vydechnout. Každá kapitola má sílu facky, která vás srazí zpět do reality, pokud byste náhodou začali snít o „okouzlujícím světě rebelství“. Není tu žádné uhlazování. Naopak, je to svět, kde se cení tvrdá pravda a kde iluze padají jako domky z karet. V knize najdete záblesky nevinnosti a naděje, ale v pozadí stále slyšíte tlumený zvuk, jako když se odpočítává čas do další dávky drogy.
Kdo by měl tuto knihu číst? Pokud si myslíte, že znáte život a nic vás už nepřekvapí, zkuste My děti ze stanice ZOO. Pokud máte pocit, že problém drog a závislostí je něco vzdáleného a abstraktního, pak věřte, že tahle kniha vám ukáže, jak blízko to všechno může být. Připravte se na to, že budete mít u čtení často sucho v ústech a napjatý výraz, ale na konci přijdete s uvědoměním, které je silnější než jakýkoli happy end.
Tento příběh je totiž brutální připomínkou toho, že i v nejtemnějším prostředí dokáže člověk hledat světlo. A pokud máte odvahu se do toho světa ponořit, My děti ze stanice ZOO vás obohatí o pohled na svět, který rozhodně nezapomenete – a na který budete chtít jen tak vzpomínat z bezpečné vzdálenosti.
Tato autobiografická kniha bezpochyby patří mezi klasiku titulů s problematiku drogově závislých. Velice drsný a emotivně silný příběh nezletilé Christiane. Doporučuji přečíst všem ,zejména mladším generacím.
Na knihu jsem si vzpoměl, když jsem kdysi byl v Berlíně v zoo, ale konečně jsem si ji přečetl až teď. Dost depresivní čtení - nejenže do závislosti padají takoví mladoši, ale nikdo jim nemůže (nebo dokonce nechce?) pomoct. Nepochopitelné je, proč drogy vůbec zkoušejí, ale obrázek sídliště uprostřed knihy to celkem vysvětluje - hromada kostek, prostor mezi nima vybetovaný a na trávu zákaz vstupu, to by porazilo i dospělého.
Kolotoč odvykání a znovu padání do závislosti je vcelku očekávatelný - závisláci
stahují odvykače zpět do bahna. Christiane se jeví jako dost chytrá, přesto jí to není moc platné ale je dobré, že se její příběh podařilo zachytit, bez falešných příkras, podle jejího otevřeného a upřímného popisu.
Knihu je dobré si přečíst, dnes je situace asi dost jiná a po(u)žívají se jiné drogy, ale bacha na ně si musíme dávat pořád.
Toto dílo má opravdu co dělat na maturitním seznamu. Všichni, kdo jste někdy slyšeli o drogách a máte možná pocit, že to není zas takové svinstvo, že vás s tím straší ve škole jen aby se neřeklo... vy všichni byste si měli My děti ze stanice zoo přečíst. Já k té skupině patřila, ale příběh Christiane a Detlefa a Babsi mi otevřel oči dokořán.
Vadilo mi, jak se k postavám, neinformovaným dětem, všichni chovali, jako kdyby se závislosti zbavit nechtěli. Jako kdyby si za to mohli sami a byla to jen jejich vina. S tím zásadně nesouhlasím. Jako člověk, co ví něco málo o vývojové psychologii můžu říct, že ve 12 letech Christiane nevěděla, jaké následky braní drog může mít. A když se snažila téměř bez vnější pomoci odvykat, ani se nedivím, že to nešlo.
Doporučuji středoškolákům i dospělým.
Nedokážu hodnotit hvězdami, protože ve mně kniha zanechala spoustu pocitů a vlastně nedokážu ani říct, zda se mi líbila, či ne.
4,5*/5* Naprosto chápu, proč je tohle dílo zařazováno do klasik. Je to jedna z těch knížek, kterou by si za život měl přečíst naprosto každý. Nebo poslechnout, jako jsem to udělala já. Trochu jsem se toho bála, knížku jsem objevila v akci a tak jsem si jí pořídila. A teda, žasla jsem, jak geniálně namluvené to bylo. Michal Jagelka tam tolik prostoru neměl, ale těch jeho pár částí bylo super. Nad čím jsem ale naprosto žasla to byla práce Viktorie Taberyové. Tleskám. Protože jak ta zvládla na jednu stranu mladou Christianu a na druhou stranu její matku, přičemž obě měly širokou škálu emocí... Wow. Kolikrát jsem se musela jen zastavit a poslouchat, což teda při práci nebylo úplně ideální. Ale k příběhu jako takovému. Samozřejmě je hrozné, že se něco takového opravdu stalo a dost pravděpodobně pořád děje, ale o to důležitější mi to celé přišlo. To, jak jednoduše se do toho dá spadnout, ať už poprvé nebo po každém dalším odvykání, to mi přišlo naprosto šílené. V druhé půlce už mi knížka přišla trochu repetitivní, což ale nechci úplně hanit, protože to vzhledem k tomu s čím se Christiana potýkala dává naprostý smysl. Jen už mi to pak přišlo trochu dlouhé. Taky jsem asi doufala že dostanu nějaký lepší konec, že to bude více ukončené. Ale vím že je ještě další knížka od autorky, tak se po ní určitě mrknu. Sama jsem byla velký neznalec ohledně drog, nevěděla jsem žádnou terminologii, nic podobného. Byla jsem ráda že v tomhle mě knížka trochu dovzdělala, i když nic úplně nevysvětluje, minimálně drogovou mluvu tu "přeloží". Pro mě tohle bylo neskutečné silné čtení, které mi otevřelo oči, zároveň mě něco naučilo a já jsem moc ráda že jsem si ho poslechnula. Kolikrát to nebylo příjemné, ale o to důležitější mi to přijde. Rozhodně to stojí za to, tohle je děsivě nezapomenutelný příběh.
Ačkoli jsem příběh znala předem a věděla jsem tedy, že hlavní hrdinka celé martyrium přežije, stejně jsem byla po celou dobu čtení plná napětí a obav. Je strašné, že se takové příběhy děly a dějí. I když dneska už se o problematice drog aspoň více mluví. Christiane mi bylo líto, nikdo jí nedokázal pomoci - rodina, instituce ani ona sama sobě...
Příběh je psaný poutavě, sice ho pro knihu upravovali novináři, ale je patrné, že byla Christiane chytrá a vnímavá dívka.
V rámci literatury o drogách jednoznačně nejznámější literárně zpracovaný příběh. A troufám si říct, že patří nadále mezi to nejlepší, ať už se čtenář věnuje tématice jakýmkoli způsobem nebo vůbec. Knihu jsem četl na základce jako spousta z přítomných. I když si nevybavím detaily, byl to jeden z nejsilnějších příběhů, který má nadále výchovný přesah. A to skutečně bez ohledu, zda jej čte dvanáctiletý puberťák nebo rodičové téhož. Takových knih nejspíš mnoho nebude. Postačí však, když nebude příliš příběhů, které by se takto daly zpracovat.
Kniha se odehrává v Berlíně okolo roku 1978. Kniha je o 14 leté Christien, která díky své kamarádce Kessi propadne drogám. Christien se poprvé setká s drogami ve 12 letech v klubu pro “mládež tak zvaný “Dům středu. Christien nejdříve začala se “slabšími drogami, ale později se seznámila s tvrdšími drogami jako je například Heroin. Seznámí se také s chlapcem jménem Detfel s kterým později propadne prostituci. Kniha se mi líbila jelikož mam ráda knihy podle skutečných příběhů.
Kniha je o příběhu Christien, která se v šesti letech přestěhovala s rodiči a pětiletou sestrou z vesnice do Berlína. Její otec byl nezaměstnaný, jenom její matka pracovala. Její otec je doma často bil, a proto její matka později požádala o rozvod. Její sestra se rozhodla bydlet s otcem, takže jenom Christian bydlela s matkou. Ve škole neměla žádné kamarády, až jednoho dne se spřátelila s její spolužačkou, Kessi. Kessi chodila s Christien do mládežnického klubu ''Dům středu''. Tam se ve dvanácti poprvé seznámila s drogami, konkrétně s hašišem. Pak s heroinem. S Kessi chodila také do klubu Sound, kde tam potkává nové lidi včetně Detfela, se kterým začala Christien chodit. Všichni s Christien začínají být závislí na heroinu. Christien ani Detfel neměli dostatek peněz, takže si musela vydělávat prostitucí. Její matka dva roky o ničem nevěděla, než ale jednoho dne jí přistihla v koupelně jak si píchá heroin. Takže jí matka odveze zpátky na venkov
Kniha byla smutná a otevřela mi hodně oči.
Tato kniha mi po letech konečně dala náboje na diskuze se starší generací než jsem já že ty dnešní děti jsou peklo(je mi 33), jelikož většina těch dětí z knihy jsou většinou ve věku mých rodičů (nebo by byli kdyby nefetovali hero). Tudíž ne milé paní a milý pánové východního bloku ,nebyli jste o nic lepší generace,jen jste byli na druhý straně ostnatých drátu.I když co si budem tady zase frčel chlast jak kdyby se nechumelilo a to do té míry, že v dnešní době je to norma a ten kdo pije div není národní hrdina. Vůbec nikomu není divný že do sebe každej víkend lejou jedovatou látku po které jim je někdy i dva dny špatně,s tím že příště už si údajně nedají,aby následující víkend, většina tento koloběh opakovala. Ale co už ,oni přece nejsou narkomani, vždyť je to legální.
Teď už ke knize,pro ty co neměli čest a nikdy o tomhle díle neslyšeli (stát se to může), budeme sledovat příběh jedné západoberlínské puberťačky která se až na fotra tyrana zas tak zle nemá,ale jelikož je to rozhýčkanej spratek ,tak postupně spadne do drog a to zejména do braní toho topíku mezi smažkama a to heroinu. Tak a to je asi vše,ne reálně o ničem jiném to není než o věčných vzestupech a pádech narkomana.O sebe klamu,ale i klamání nejbližším a prostě celkové sebedestrukci,kde mě osobně nebylo nikoho ani trochu líto a hned vysvětlím proč. Sám jsem totiž vyrůstal bez otce kterej o mě ztratil hned po narození zájem tudíž jsem měl podobné predispozice jako většina děcek z knihy které se opravdu špatně neměli, jen na ně mamky co kvůli nim dřeli od nevidím do nevidím(aby na se jejich děti mohli mít dobře), občas trochu kašlali.I já jsem v patnácti okusil chlast kterej jsem tak vyhejtil na začátku, kouřil cíga a měl i zkušenost s marihuanou(která v knize je popsána jako haš, což není nic jiného než pryskyřice z trávy).Nikdy a opakuji NIKDY jsem neměl potřebu zkoušet nic víc a věřte že příležitostí bylo mnoho,spoustu mých bývalých přátel spadlo do drog. Ano je to o slabosti jedince nic víc, já jsem dnes pyšně už pár let abstinující člověk a vlastně my i náš legální slabší heroin ve formě alkoholu vůbec nechybí.Knihu doporučuji každopádně jako formu edukace a nebo na odstrašení své ratolesti.Nechť se každý koukne jaká byla Christiánka arogantní a sobecký děcko a poučí se z jejích chyb. 4 hvězdy hlavně za to poselství které je nutné šířit,jinak by to asi bylo za 3
Toto dílo jsem četla před lety, když mi bylo asi 13 let - vím, že jsem to přečetla asi za dvě odpoledne. Nahlédnout do příběhu mladé dívky, která propadne drogám, prožívat její vztahové otazníky, detox, i toxické soužití a složité vztahy s rodiči bylo pro mne naprosto strhující. Je to napsané zcela bez obalu, místy až neuvěřitelné, kolik toho může jedna mladá lidská duše zažít. A taky ideální "preventivní knížka". Téma závislosti je aktuální a problematické, a je třeba aby bylo i pomocí takovýchto knih přibližováno.
Well, dokážu pochopit její situaci ale štvalo mě to číst... Četla jsem to protože jsem chtěla ale někdy prostě budete koukat s otevřenou pusou a přemýšlet jen jestli to je vůbec možný (ano je)
Já jsem z toho extrémně smutná, ale zároveň trochu naštvaná. Na samotnou Christianu, která měla tolik možností se z drog dostat, ale vždycky utekla zpátky. Na její matku, která to nepoznala dřív. Na Detlefa, který Christianu stahoval dolů a znovu ji přivedl k drogám, když to u ní vypadalo nadějně. Na celý systém, který v tehdejším Německu fungoval a udělal hrozně málo pro to, aby se drogy nešířily. Je to prostě strašné.
Ne Babička, ne Staré pověsti české, ale My děti ze stanice ZOO by měla být povinná četba na základních školách! Odmala mám k drogám totální odpor, možná díky dokumentu Katka, který pouštěli snad na všech základkách. Možná tím, že jsem v šesti letech byla svědkem totálního kolapsu jednoho feťáka v Motole. Nebo prostě zkrátka tím, že je to největší svinstvo. Jakmile se v tv objeví téma drogy, nedokážu na to koukat a ihned vypínám. Tahle kniha se ke mně dostala někdy v pětadvaceti a bylo mi při ní fyzicky zle. Nebyla tam lítost, nikdy nelituji lidí, kteří si dobrovolně ničí život. Několikrát jsem zvracela, občas jsem i brečela nad tím, jak někdo může takhle dopadnout. Je to sakra dobrá kniha. Měl by si ji přečíst každý, než přijde do puberty a než sáhne po něčem, z čeho je zřídkakdy cesta ven. Bravurní dílo, hnusný příběh, ale když jde o drogy, nikdy to nemůže být hezký.
(SPOILER) Já vlastně nevím jak hodnotit...
Pokud mám hodnotit jenom způsob psaní a jak se to četlo, tak obojí dobrý.
Pokud mám hodnotit příběh? Strašný. Hrozný. Těžký.
bylo mi z toho nepříjemně, usínala jsem s hlavou plnou strachu, aby se tohle nestalo mým dětem. Takhle nepříjemné pocity jsem z knihy dlouho neměla.
Nejvíce mě mrzel dodatek na konci, že se z toho vlastně nedostala...