Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi
Tomáš Morávek
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509864/bmid_nebud-p-ca-aneb-jak-ne-pracovat-s-d-5b1-509864.png
4
228
228
Toto je kniha o dětech žijících v ústavní péči – o dobré práci s nimi i o špatné práci s nimi, o jejich příbězích, o rozhodnutích dospělých i o možných lepších volbách. Čtenář zde nalezne anonymizované, ale reálné příběhy dětí, základní teoretické (odborné) minimum i přímé citace samotných dětských hrdinů. Takové, které mohou inspirovat, anebo třeba někomu pomohou otevřít oči a uvědomit si, že i ten „zlý rozmazlený spratek“ má pro své špatné chování důvody. Že to může být výkřik nesouhlasu, odporu a zhnusení některými lidmi, s nimiž se dítě setkalo. Stejně tak kniha vyjadřuje hluboký obdiv a poděkování některým lidem, kteří v této sféře pracují. Kniha je upřímná a surová – pojmenovává věci a situace reálnými slovy s reálnými pocity, nehledá ani líbivé fráze, ani korektně přijatelné opisy. A přestože je název knihy vulgární (a čtenář po přečtení několika stránek brzy pochopí proč), není kniha nijak podbízivě senzační, ale naopak pevně zakotvená v terénní praxi i odborném psychologickém, psychoterapeutickém a pedagogickém zázemí.... celý text
Přidat komentář
Jediné, co mě na knize zklamalo, je to, jak je krátká. Vzhledem k tomu, že s dětmi pracuji, si myslím, že si ji čas od času budu pro jistotu číst znova, abych si připomněla. Už tak je jich mezi námi víc než dost.
Kniha se zabývá dětmi převážně z dětských domovů a různých zařízení, které by jim měly suplovat rodinu. Při čtení jednotlivých příběhů mi bylo smutno, protože takoví jedinci budou akorát opakovat patologické chování svých rodičů a cyklus pojede dál. V čem jsem měla trochu problém bylo autorovo neustálé vymezování se vůči ostatním a někdy až přehnaná chvála vlastních nápadů a řešení. To opravdu autor nepotkal nikoho, kdo by se k dětem choval správně? Opravdu mu nikdy neruply nervy a vše vyřešil klidnou hlavou? Občas jsem si kladla tyto otázky. Je však nutné říct, že kniha je čtivá, a rozhodne nemusí být pouze pro pedagogy. Ústavní péče v Česku tvoří jakousi šedou zónu, o které málokdo ví, a prostřednictvím této knihy může čtenář alespoň nahlédnout, co se děje za zdmi těchto zařízení
Jak už bylo napsáno níže - kniha je skvělá, autor se jeví ještě lepší, což je jedna z věcí, která mi na knize vadila. Sic o sobě psal, že je nepříjemný, ale bezchybný. Fakt žádné chyby? Přesto je skvělé, že se o tématu píše a jsou lidé, které tu práci berou vážně.
(SPOILER) Kniha určena především vychovatelům v dětských domovech, výchovných ústavech a dalších zařízeních určených pro výchovu dětí bez rodičů. Zde v příbězích dětí je poukazováno na šokující chování personálu k dětem, jehož cilem už dávno přestalo být děti milovat, misto toho mají potřebu je ovládat Žádný zájem o jejich zkušenosti, přání a představy. Chování některého personálu prostě zamrzlo v 80tých letech. Sláva autorovi, že v roli vychovatele příklady takoveho chovani tak pěkně popsal.
Příběhy dětí z dětský domovů jsou smutné. Téměř vždy. V této knize ale hrají děti až druhé housle. Hlavní roli má autor, který vždycky ví, jak zasáhnout, co říct a udělat. Nesympatický a vlastně neschopný komparz tvoří ostatní pracovníci a zejména pracovnice v dětských zařízeních.
Škoda.
Nemám iluze o systému a autor může být opravdu skvělým vychovatelem, ale knižnímu podání použité rozložení sil nesvědčí.
Noooo.... Měl by si to asi přečíst, každý kdo pracuje s dětmi nebo má děti ... Možná se budeme divit kolikrát už sem i my bylyi p*ča.
“Nenaučíme dítě chovat se lépe tím, že ho donutím cítit se hůř .
“Každé dítě chce, potřebuje a žádá si cítit lásku.
“Děti se nerodí zlé, ale mohou být zle a špatně vychované - a v tom nezáleží na barvě pleti.
Autor nás seznamuje s tím, jak funguje ústavní péče pro děti, jaká je skutečnost, ale také s teoretickými znalostmi a zákony, které se touto záležitostí zabývají. Přečteme si spoustu skutečných příběhů, které jsou plné zloby, zlosti, mnohdy agresivity a slz.
Klobouk dolů, jak autor s dětmi “pracuje, jak se o ně stará a jakou má s nimi trpělivost. Můj obdiv patří autorovi taky za to, že dokáže služebně starší kolegyni upozornit na některé situace, které mohou dětem naopak ublížit - ale proč by se namáhala, když to je v její neprospěch? Bylo dost hrozné číst, že některé tety zakazují dětem chodit v noci má záchod, protože by je to budilo - jako fakt se tohle pořád děje?
Není to knížka pro každého, ale já jsem ráda, že se ke mě dostala. Takových by mělo být napsáno víc, abychom seznámili s realitou. Věřím, že je víc takových lidí jako je Tomáš, kterým záleží víc na dětech než na svém pohodlí.
Tohle se mi opravdu libilo, cetlo se moc dobre, takze za vecer precteno. Dekuji za takovyto pohled na ustavni peci, protoze spousta z nas nema vubec povedomi, co se tam muze odehravat. Vyvolavalo to ve me hrozne pocity.
Musela jsem si ty příběhy dávkovat, protože každý z příběhů se mě hluboce dotkl. Pracuji s dětmi, které to nemají jednoduché a za každým tím ,,zlobivým" dítětem je příběh, který všechno vysvětluje. Všechny děti potřebují lásku, ale myslím, že pokud překonáte s některými dětmi to nepříjemné, tak až se to zlomí, pokud se tomu tak stane, přijde hluboké pouto, které si ani neumíte na začátku představit.
Skvělá kniha.
O systému, který se snaží seč může. O lidech, kteří se snaží seč můžou. A o tom, jak strašně snadné je v nejtěžší práci na světě se chovat jako p*ča.
Knihu smlsnete klidně za 1 den. Ano, je to napsané bez příkras a bez cenzury, ale ... Já nevím, zkazil mi to autor, který se v knize prezentoval jako bezchybný zachránce... A po jeho přístupu se z dětí, které ho mlátily, kopaly a sprostě mu nadávaly, najednou spolupracující milé děti... Nevím proč, ale já mu to nevěřím.
"Nenaučíme dítě chovat se lépe tím, že ho donutíme cítit se hůře."
Jistě zajímavá sonda do oblasti, o které se moc nemluví. Osudy dětí jsou znepokojivé a až z nich mrazí.
Bohužel jsem se však nemohla ubránit pocitům, že autor vše dělá a umí nejlépe a ve svém okolí má jen samé vyhořelé p*če, kterým musí dát co proto.. To mi zážitek z knihy zkazilo, škoda.
Silne, nalehave, surove. Je videt, ze kniha je napsana v nastvanosti na system. Je tam obrovsky potencial tu knihu posunout dal, ale zaroven ta surovost a nalehavost tomu dava ten spravny duraz. Vim, kdo knihu pise a proto chapu, proc je napsana, takovym zpusobem. Opravdu klobouk dolu. A ke sprostemu nazvu. Nekdy opravdu je nutne, nazyvat veci jejich pravymi jmeny.
Kniha je poměrně útlá, takže příběhů je tam málo. Věřím, že všechny uvedené se staly. Na straně druhé to nyní vypadá, že jen takto vypadá ústavní péče. Také bych v úvodu čekal, že autor napíše, proč prošel v tak krátké době tolik různých organizací.
Za mně to je zajímavě rozpracovaný nedokončený námět. Bylo by třeba víc příběhů, víc situací a také, jak to řeší lidé, kteří na jednom místě vydrží několik let, ne několik měsíců.
Nebýt vulgárního názvu, její čtenost by se snížila o 80%.
Každopádně panu Morávkovi přeji, aby se mu v jeho organizaci dařilo, protože věřím, že to téma v něm silně rezonuje a má rozhodně společnosti co nabídnout.
Veliké a ještě větší díky za tuto knihu! Při jejím čtení jsem si nejednou poplakala a přitom zároveň děkovala za to, že i tuto velmi náročnou práci po všech stránkách (časově, emočně apod.) vykonávají i takoví lidé jako jen pan Morávek. Možná je autor občas vulgární, ale mně to rušivé nepřipadalo, naopak mi přišlo, že vulgarita nebyla nadužívána zbytečně, naopak, vždy vše přesně vystihla. Líbila se mi autenticita autora, která z této knihy čiší, pan Morávek si na nic nehraje, nepotřebuje se vykreslovat rádoby v dobrým světle, vše pojmenovává bez příkras, otevřeně a upřímně (což se dnes jen tak nevidí a za to klobouk dolů). Kéž by bylo víc takových strejdů a tet (kéž by takto náročné pracovní pozice byly mnohem lépe, adekvátně ohodnoceny), protože jak sám autor píše, děti jsou naše budoucnost - všechny děti, bez rozdílu!
Skutečné příběhy dětí v ústavní péči. Upřímné, surové. Kéž by takové knihy, které popisují důvody umístění nikdy nemusely vycházet.
Kniha je skvělým propojením teorie s praxí. Poutavé příběhy, poukazující na zranitelnost "slabších", které využívají mnohdy právě ti od kterých se očekává pomoc, jsou doplněny o teoretické základy daného tématu. Knihu bych doporučila, každému kdo pracuje s dětmi.
Kniha se mi líbila. V pracovním prostředí se pohybuji. Sama pracuji jako vychovatelka. A bohužel v mnohém kniha nelže. Nejvíc mě baví komentáře zde, kdy bych to nezvala, potrefená husa nejvíc kejhá. Doufám, že všechny ty "tety" naši práci už dělat nikdy nebudou. Panu Morávkovi fandím.
Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi
Oceňuji lidi, kteří jdou pro dobrou věc do rizika a "rozvíří stojaté vody a vynesou na dně skryté věci znovu na světlo."
Péče o ohrožené děti je opravdu jedno z nejtěžších povolání, kde je snadné vyhořet, citově se obrnit. A podpora i kontrola systému by měla být evidentně větší.
Jaká může být sebehodnota dítěte, které se z rodiny, která prokazatelně selhala, dostane na místo, kde má pocit, že se o něj lidé starají jen proto, že za to mají zaplaceno, že samo od sebe není žádné péče hodno.