Pravidla směšného chování
Emil Hakl (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/34832/mid_pravidla-smesneho-chovani-Agq-34832.jpg
4
152
152
Nová próza Emila Hakla volně navazuje na autorovu nejúspěšnější knihu O rodičích a dětech. Ve třech příbězích píše vypraveč soukromou kroniku svého dosavadního života. Nejprve se vydává se dvěma mladšími přáteli vyzkoušet paragliding, aby se v napůl bezmocném závěsu začal přibližovat k vlastní minulosti. Nejpůsobivějším, absolutním předělem tohoto triptychu je loučení s otcem a závěr patří cestě do dunajské delty, symbolickému pokusu najít sebe sama. I v nejsmutnější situaci si Haklův hrdina dokáže zachovat odstup a s jazykem i vlastní pamětí zachází se stejnou bravurou jako Hrabalův Haňťa. Je ovšem dnešní, a proto drsnější, když v sebeironickách glosách a metaforách konstatuje, o co jde outsiderům i vítězům: Vzájemně si předvádět odrbané plechové slepičky svých životů. Natahovat klíč a přihlížet, jak zobou...... celý text
Přidat komentář
Přečetl jsem to na dovolené čirou náhodou. První část se mi líbila, to mi připomínalo takové historkaření, jakoby od Šabacha, jen současnější. Druhá část - loučení s otcem - byla nějak odosobněná nebo co. No a třetí část - tak to jsem nepochopil, něco mezi "cestovatelským deníkem" a historkami, které se vyprávějí u piva? Snad jen popis místního Gospodina byl zajímavý, jinak fakt nic.
A jako celek kniha bohužel vůbec nedrží pohromadě.
Jo, má hezkou grafickou úpravu.
Čím to, že ty nejkratší knihy se vždycky čtou nejhůř. Vyprávění mi vůbec nesedlo a absence jakýchkoli emocí mi tam vzhledem k tomu, co se tam dělo, dělala spíš ještě větší paseku.
Dal bych 3,5 hvězdičky, kdybych mohl. Kniha má tři části, nejsilnější je aspoň pro mně prostřední, kde se autor loučí s otcem. Není to špatně napsaný. Autor píše dobře, stručně, ale úplně mě jazyk, autorův styl nedostal.
Knížka přišla strašně strojená, vyumělkované dialogy ... Naštěstí je krátká, takže jsem ji nestačila odložit nedočtenou,... bohužel hodnotím jako zbytečnou ztrátu času.
Velké zklamání. Dosud nejslabší literární počin Emila Hakla, s nímž jsem se setkal. První část mi připadala bezdějová a hlavně psána mně nevyhovujícím jazykem, druhá část obsahovala nejvíce klasické Haklovy záblesky vtipu, humoru, ironie, nadhledu a zábavného čtení, třetí část už zase spadla dolů. Vyvozuji z toho závěr, že Haklovou nejlepší a nedostižnou knihou pro mě nejspíš zůstane Umina verze a je nepravděpodobné, že se na tom ještě něco změní.
Mě se to moc dobře nečetlo. Několikrát odloženo a zase otevřeno, abych si mohla odškrtnout jako přečtené. Tyhle osobní výpovědi rozháraných autorů nejsou zrovna mým šálkem kávy. Vadila mi tam ta křečovitě "moderní" a slangová mluva v dialozích. Část knihy, která popisovala smrt otce mne zaujala asi nejvíc. Ale jinak to asi nebude můj oblíbený autor.
Tři příběhy jednoho osamocenýho padesátníka se četly dobře. Pán je sympatickej, protože má posranej život, má syna, živí se psaním, je sám a leje. Obzvlášť prostřední příběh, kde popisuje poslední chvíle se svým otcem v nemocnici, kde pan táta umírá, je skvělej.
Následná cesta hlavního hrdiny se dvěma joudama lodí na východ k moři už tak zábavná neni - občas světlé výjimky v podobě sms diskuze s jeho buchtičkou v Praze, která u něj mermomocí chce přespat.
Hakl píše pěkně, akorát mě to moc nebaví. Ale je to krátký, takže to zas tak hrozný nejni a než začne nudit, tak je konec.
Hlavně ze začátku, během vzpomínání, mi to přišlo trochu jako taková šabachovina. Naštěstí to ve finále zamířilo jinam. Pěkný popis mezilidských vztahů.
Kniha o muži ve středním věku, který se stále nemůže rozhodnout, kým chce v životě být. Teoreticky téma jak dělané pro mně. Bohužel jsem se ale do knížky nezačetl, Haklova poetika mě neoslovila a já jsem nakonec nedočetl knihu ani do konce...
Hrdinou této knihy je typicky Haklův padesátník s pozorovacími schopnostmi zabarvenými notnou dávkou cynismu a hořkého humoru. První část knihy popisuje paraglidingový zážitek, druhá poslední dny autorova otce a třetí cestu do Rumunska kde si hrdinův otec přál být rozprášen. Hakl bohatě využívá čestinu a mám rád jeho způsob vyprávění a popisy situací, postav i hrdinových myšlenkových pochodů. Některé pasáže knihy se čtou skoro samy ale jiné pro mě byly čtenářsky výrazně těžší a ztrácející tempo.
Znechucení, unavenost, nepochopení, komplikované vztahy se všemi, kteří se objevili, to provází život padesátníka, který vlastně celý život neví, co se životem. Ale tak nějak mu rozumím, tak nějak ho chápu, ale nejradši bych ho stejně kopla do zadku!
Hakl je vždy dobrá volba, s věkem zraje, mám ráda jeho úsporný, trefný styl, výborné rozhovory, čím dál lepší.
Pravidla směšného chování jsou vynikající. Nemohl jsem se od té malé útlé knížečky (s krásnou úpravou) odtrhnout; přečteno prakticky za den. Myslím, že pan Hakl píše opravdu dobře.
Miluju cynické lidi. A jejich příběhy. Takže k zasmání i pro zamyšlení jsou tady Pravidla směšného chování.
Přečteno na jeden zátah. Zajímavý vhled do mužské duše. Pěkný sloh. Spisovatel má bezesporu talent. Dávám palec nahoru.
Doslova jsem to zhltla, rychlé prázdninové čtení, ale vůbec ne plytké. Svěží jazyk i aktuální témata. Zapůsobila na mě obzvláště pasáž o umírání a pobavila ta o cestování dunajskou deltou. Ve všech příbězích je něco, co člověk nějakým způsobem sám prožil, akorát by to asi neuměl tak dobře podat a díky Emilu Haklovi se na to může podívat zase z jiné strany a přemýšlet tak s odstupem o tom, jak některé věci vnímal sám.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Konec světa |
| 2008 | O rodičích a dětech |
| 2013 | Skutečná událost |
| 2016 | Umina verze |
| 2014 | Hovězí kostky |
Spolu s novelou O rodičích a dětech nejlepší a nejsilněji působící Haklova kniha. Silně existenciální, ryze subjektivní, zjevně autobiografický text jako součást autoterapie a produkt psychohygieny...vypsat se z životních krizí...