Pražský chodec
Vítězslav Nezval
Téměř surrealistická procházka milovaným městem z let 1937-1938 vychází podle původniho vydaní s autorovými fotografiemi. Editor Jakub Sedláček. "...je to básnický deník vedený exaltovaným pocitem naléhavé krásy všeho, co člověk může na procházkách Prahou uvidět. Je-li zamilovaný. Bydlí-li v jeho srdci bytost, kterou může kdykoli a kdekoli spatřit, která se mu zjevuje na místech, jež dříve nevšímavě míjel, aby jim vdechla nový šarm." Markéta Kořená, LIDOVÉ NOVINY, 27.3.2004 ... celý text
Přidat komentář
Vteřinová setkání s čímkoliv... Jsou tam geniální postřehy o lásce, o svobodě, o touze, o Praze. A kupodivu se to nečte lehce, vůbec ne. Ale o to je radost délší.
Velice lyrické. Praha je zde zcela nepochybně v hlavní roli, až jsem skoro toto město, které obecně nemám moc rád, vzal na milost. Spíš to probouzí nějakou simulovanou nostalgii nad dobami, kdy v Praze nebylo víc cizinců než Čechů a opravdoví Pražané žili v centru, a ne jen na okraji. Tuto dobu jsem samozřejmě nikdy nezažil, a je mi to líto. Prvorepubliková Praha musela být úplně jiná než ta dnešní.
Bohužel je to napsané pro dobu, kdy to vzniklo. Obávám se, že autor používá odkazy, citace a narážky, které současný čtenář nepostřehne, není-li náhodou znalcem surrealismu nebo výborným historikem.
Fotografie Josefa Sudka mi tam, bohužel, vůbec neseděly. Nejsou zřetelné, nevztahují se vůbec k "ději", k Nezvalovu popisu a procházkám. Nejsou ani popsané a nelze určit, co je foceno.
Miluju tu knihu, ty fotografie ta místa. Cítím tu atmosféru, když chodím tím městem mého mládí, a raduji se z míst která jsou stejná jako tenkrát. Občas pohladím starou zeď, Občas patrám bosou nohou.poslouchám neslyšné a dýchám.....
Byl to stín blížící se války, který se snesl na Prahu: „Červánky mezi Petřínem a Hradčanami, červánky na Vltavě, k níž obracím své oči, ukončují jeden z překrásných letních dní a pohled na vlaštovky, poletující kolem věže někdejšího mlýna, naplňují mě úzkostí. Kdybych otevřel noviny, dočetl bych se na všech řádcích, že hrozí válka … hrozí zničit tyto terasy, ten Petřín, ty hradčanské věže … hrozí zničit TO město, jímž chodím … a snad právě toto nebezpečí působí, … že se ve mně rodí „nový cit“ k Praze … tento „nový cit“ … se zhmotňuje ve vteřinových setkáních s čímkoliv, nerozlišuje krásu podle toho, jak je důležitá či nedůležitá, bloudí pod širým nebem a středem samého života …“, ta číhající hrozba, která „postrčila“ pana Nezvala psát si osobitý deník … a stát se Pražským chodcem.
Byli to impresionisté: „byl to jeden letní večer, zcela zahalený náhlým deštěm, byl to netušený lesk ulic a deštníky, co mně před několika lety po boku kohosi milovaného otevřelo tajemnou branku do podivuhodné říše jmenovaného impresionisty.“, a pak zvláštní surreálně snové cítění, „nový cit“, který inspiroval pana Nezvala, k deníkovým záznamům z kterých vznikla všemi barvami duhy zářící ... básnická próza: „Řekni mi oko, které ses zastavilo nad bílým listem papíru této knihy ve chvíli, kdy jsem ji sotva započal psát, řekni mi, oko, … jež jsi vidělo na prachu pražských dlažeb rýsovati se všecky tyto stopy, čím nám bude Praha, až tyto řádky dospějí ke konci. … Řekni mi to, anebo ne. Raději mlč. Ty víš, co je to mlčenlivě upírat pohled od nějaké tvrdošíjně se vnucující zdi, která si osobuje právo z důvodů, které málokdy chápeme v plném světle (to proto, že se člověk málokdy zastaví…), hypnotizovati nás, jako by se mělo na ní náhle zjeviti písmo, anebo alespoň kresba, ne-li náš celý obraz.“
Byly to také pražské mosty a noční světla odrážející se na hladině řeky: „vidím před sebou jak jen možno nejživěji chvíle svého někdejšího vzrušení, kdy, jsa v Praze dosud cizincem, jenž je víc než často deprimován, jsem se procházel pln rozechvění po mostě Legií a pil tajemství, jež pro mne měla ta neustále se chvějící a podivuhodně kolmá světla obrážející se na hladině Vltavy. Tato světla a jejich tajemství, to byly první uhrančivé pohledy, jen na mě upřela Praha.“, které učarovaly panu Nezvalovi a donutily ho, „stát se hledačem“, toho zvláštního světla, vycházejícího z nočními lampami osvětlené Vltavy, z měsíčním svitem osvícených starých a oprýskaných uliček, či z lesku výkladních skříní. „Kdykoliv se vracím z cizích měst, pro jejichž krásu mám oči otevřené, do Prahy, mezi její mosty a věže, jsem šťasten, že smím žít v tomto městě, že je smím opěvovat, že se mohu pokoušet definovat jeho tajemství.“
A byla to láska: „Tak naše láska k Janu Nerudovi může se státi jednoho dne svědkem, že budeme hledati s trpělivostí člověka, poháněného tušením, ono kluzké místo, kde si tento veliký stařec zlomil nohu. Tak vstoupíme do hospůdky, kde sedával Jakub Arbes, abychom spatřili barvu kouře a okenic, na něž upíral pohled, za kterým se rodila jeho romaneta.“, a okouzlení a pokora, k básníkům a spisovatelům generací předchozích, či předcházejících :-) (protože to oni vyšlapali ty stopy, které pan Nezval tak urputně hledal ... a následoval).
Bylo to hodně osobité, a bylo to tak nějak krásně poeticky křehké ...
PS: Musím se připojit k 1amu a poděkovat milé Marušce za krásný komentář a za inspiraci ... mám to totiž stejně, vím, že se na ni mohu spolehnout :-).
Pokud jde o knihy o Praze, vyhledávám "Milou Maruš", od které si vždy s potěšením přečtu její výtečné komentáře. Tak tomu bylo i u této knihy. Děkuji za typ. A ještě k tomu autor je mistr veršů, který měl tu smůlu, že po r.1945 podlehl "vábení Vency Tlamy" alias ministra Kopeckého. Neměl to zapotřebí. Ale tato kniha je z doby dřívější, tedy s odpovídajícím hodnocením.
Už dřív jsem zde vyjádřila své díky za knihy, které mi pomáhají zvednout oči z chodníku. Toto je jedna z nich. Ale napsat o ní jen to a nic víc, by nestačilo. Mně nestačí. Důležité je říct, jak ono vzhlížení probíhá, v čem tkví to kouzlo. (…) Nejsem si však jistá, jak to formulovat, proto si vypomůžu jednadvacátou stranou. Nezval je ladičem, který ,,převádí vše, co potkává, do jediné tóniny: do tóniny dojetí bez přecitlivělosti.“ Do tóniny plné krásných slov a dlouhých souvětí.
Mluví k čtenáři, k sobě, k prázdným i popsaným stránkám. Dovede zpřítomnit místa a okamžiky, a vzbudit v naslouchajícím pocit vzrušení, který cítí sám. Je někým, kdo vedle sebe potřebuje druhého člověka. (…) Takového, který chce být veden nejen ulicemi Prahy.
-------------------------------
CITÁT:
,,A kdyby naše setkání, které mi darovala náhoda, nemělo být k ničemu než k tomu, aby ve mně obnovilo kus rozkoše nebo nostalgie, nechť jsi to právě Ty, pro kterou jsem žil několik minut, několik hodin vzrušeněji, než jsem žil bez Tebe, pro kterou se staly mé kroky bludnějšími, má slova vřelejšími, mé čekání napjatější než bez Tebe.
Ale přijdeš-li, nechoď ani proto, abys zůstala, ani proto, abychom se loučili. Neboť – a to vím, to cítím -, neboť – to chci – až zapadne poslední slovo za touto knihou, uvidíš mě vycházet z jejího konce tam nahoru nebo tam dolů do ulic, kde nás znovu spojí, znovu rozloučí náhoda – a kde, aniž o tom kdo uslyší ode mne slova, jsem a zůstanu na všecky časy pražským chodcem.“
Rok 1937. Fašismus visí nad Evropou, Rusko-původně země zaslíbená ráji a snění, se proměnila v agresivní peklo. Uvolňovat imaginaci je pořád rozkošné, strana nařizuje distancovat se od snů i surrealismu, kamarádi chtějí straně vypovědět poslušnost a chudák Nezval se si to všechno uspořádává v hlavě…
„Neboť dovedl-li mně dáti surrealismus i při všech svých omylech… tu prudkou závrať, to dlouhé okouzlení, ten úsvit, pro který se rád budím z nočních svých snů k denním, jež si dělají naději na ještě větší zářivost, nechci se pokládat, nesmím býti pokládán za jednoho z jeho odpadlíků, jenž rozlukou se skupinou surrealismu vystřízlivěl. Naopak, má láska k těm objevům surrealismu, které zapadly tak jímavě do mého vlastního snění, které mu tolik odpovídají, mě přiměla, abych napsal tyto své řádky. Vzbudil nejsvětelnější, nejšťastnější uchvácenost.“
„A pak náhle naše zoufalá hlava, zasypaná až po krk, křičí, křičí a odlétá kamsi, kde už neplatí zákony gravitace. To světélko, které jsme přinášeli a které námi smýklo pojednou kamsi, kde se již nevyznáme, řekne naší hlavě, plující podél jakéhosi okna odnikud, své jméno. Toto jméno je naším zvláštním dvojníkem, kterému chybí schopnost cítiti bolest, toto jméno zní Lucifer.“
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2001 |  Manon Lescaut |
| 1969 |  Edison |
| 1999 | Básně noci |
| 1966 | Sbohem a šáteček |
| 1971 | Anička Skřítek a Slaměný Hubert |
Slávku, byl to boj. Rozhodně se nedá říct, že bys psal lehkým perem. Text mě mnohdy obtékal a nezanechal za sebou pražádnou stopu. V tomto ohledu jsem na tom lépe s tvou poezií. Chodec je chvílemi natolik transcendentní až mě totálně míjí. A k*revník jsi byl taky slušnej, co? Nebo jen marný platonik? Pražský chodec je pro mou maličkost vskutku bludná kniha, ale díky za ty fotky.