Tatitatitati
Tamás Jónás
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/409901/bmid_tatitatitati-IIW-409901.jpg
4
49
49
Životopisná próza vynikajícího maďarského spisovatele a básníka romského původu Tamáse Jónáse (1973) vyšla v roce 2013. Kniha představuje cyklus intimních, silně lyrizovaných příběhů z dětství, jejichž vůdčím motivem je vzpomínka na otce. Ten je v próze přítomen jako princip i strašák, vzor i antivzor, a především jako adresát komplikované synovské lásky. Péter Esterházy charakterizoval Tamáse Jónáse slovy „Tamás Jónás je plný příběhů o chudobě, o pocitu bezmoci, o bolesti, o lásce, o tělu, o bohatství a da capo: o chudobě – je plný příběhů a je plný nadání“.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2019 , Fra (Agite/Fra)Originální název:
Apuapuapu, 2013
více info...
Přidat komentář
Narocny psychologicky autobiograficky roman. Bolavy, silny, narocny, hluboký, pomaly.
Tamási, jak si tohle dokázal přežít a ještě se sebou něco dobrého udělat? Otec roku, co bije svoji rodinu, chlastá i v léčebně, je zavřenej za dluhy a ty o něm napíšeš v podstatě lyrickou prózu. I pro pěstouny, kteří Tě švihali bičem a topili ve studni, máš odstavec bez výčitek. A k tomu neustále hlad. V doslovu se píše, ze maďarský text byl natolik básnický, že nebyl jednoduchý na překlad. Na čtení to taky nebylo nic jednoduchého.
Otevřené, drsné, syrové, bolavé, opravdové.
Díky za skvělý přednes Václava Neužila.
Václav Neužil plný počet, úžasný přednes. Kniha 80%. Chápu, že toho problémového bylo v rodině tolik, že to nechtěl rozvádět a matlat se v tom. Nechat své potomky hladovět by mělo být trestným činem...To je horší než bití...
Uff - tak toto byla síla !!! Autor nám bez obalu servíruje bolestivé zážitky z velmi trudného dětství malého chlapce, jeho nevšední lásku k otci - tyranovi, kontroverzní vztahy v romské rodině, násilí, alkohol, psychické i fyzické újmy dětí, které si v duši ponesou až do konce života, velmi syrovou, ale zároveň lyrickou formou. Člověku je doslova "ouvej" z toho, co poslouchá a o to hůř, když ví, že se jedná o životopisnou prózu.
Díky radiu Vltava, že jsem tento příběh mohla vyslechnout.
Překvapení se úplně nekonalo. Čekal jsem, že mě to trochu šokuje. Ale vlastně ne. Párkrát se objeví peprnější výraz, ale jinak dostanete celkem to, co čekáte: popis života v romské rodině. Je to celkem depresivní čtení.
(SPOILER)
Kniha s vysokým hodnocením čtenářské komunity, kterou jsem ale asi nedokázala (zatím) ocenit.
Autor velmi poeticky popisuje vztah s otcem. Tento vztah byl všechno, jen ne jednoduchý, plný lásky i nenávisti, obdivu i pohrdání, laskavosti i nechutností, jemnosti i surovosti. Zachycené vzpomínky vnímám jako srovnávání se s něčím, co v autorovi bolelo, což jej vedlo právě k sepsání této knihy.
Mě osobně zarážely chudoba, výchova k vinění osatních, scény násilí, nechutné popisy a jakási šokující otevřenost a detabuizace intimity a sexu. Některé věty byly vyloženě nečekané a řečené jen tak mimochodem, jako informace o tom, že autor byl zneužíván od jeho 4 let. Dlouhé věty byly téměř básnickým popisem plným metafor a symbolů, moc jsem se ale neorientovala v čase a pořadí událostí.
Dočetla jsem především proto, že jsem si přála blíže poznat pohled na svět člověka s diametrálně odlišným zázemím, výchovou, kulturou a přístupem k životu, než jsou ty moje. Pocity, které ve mně zůstávají po přečtení, je možné vystihnout následovně: smutek, lítost, obdiv autorovy otevřenosti.
Jednu maličkou citaci bych ráda do mé recenze odložila, velmi ve mně rezonovala:
"Každé potěšení smrdí. A s Bohem jsem od té doby v občanskoprávním sporu."
Tamás Jónás je talent. Je to rázné, upřímné a má to přesně ty momenty a věty, co hledám. Autobiografická próza 'Tatitatitati' je prodchnutá ambivalentním vztahem nejen s otcem, ale i se zbytkem rodiny. Sociální dno a člověk, který se chce vypracovat pryč, jinam a nebýt stejný, jako to dno. Me likey.
Trpím drobnou skepsí vůči těmto biografickým dílům, poněvadž nabudu často pocitu, že je to napsáno stylem "takhle jsem to měl špatný a teď je ze mě tohle" (např. u Nahého chleba, vydaného též od Fra). Ale tohlencto, tohlencto, je dobrý, ne-li výborný.
Spíš je to taková báseň v próze. Chronologicky ledabyle vnášené vzpomínky a myšlenky. Výborně laděný poetický jazyk.
Surové a syrové prostředí. Ale depresivně to na mě nepůsobilo, fakt ne. Zřejmě to bylo tím, že světlých chvil bylo přinejmenším pár a hlavně byl vztah otce a syna spíš komplikovaný než špatný či zvrácený. Ta Tamásova chytrost mi nějak demolovala tu nesmírnou chudobu. Chmurný - ano, depresivní - rozhodně ne.
Freund by byl na Jonáse pyšný. A jak hlásá brilantní doslov - zapomenout na genetický fakt. Ten fakt, že někdo vyrůstající v tak prachbídném prostředí, byl programátor a autor několika prozaických i básnických děl. Fuu.
Je zajímavé, jak ve vzpomínkách utkvějí zdánlivé banality. Třeba popis toho, jak Tamás chytal v bráně vleže a to uvědomění, v čem to bylo špatně („Brána je totiž vysoká, zatímco ležící člověk nízko“ s. 91)
Maďarská (a romská) literatura je svérázná a pozoruhodná. Doufejme, že se nám dostane i dalších překladů od Jonáse. Překlad paráda, hrátky s jazykem zachovány!
Kuchyně vypadá jako jeviště v alternativním divadle, malá, tmavá, stísněná, vypadá, jako by ji navrhl nějaký neschopný scénograf, jako by chtěl záměrně předvést hlubokou bídu. Něco tu ale nehraje. Už tehdy cítím, že na té chudobě něco neštymuje. Takhle čistá, ukázková bída neexistuje. (s. 32)
– Prosím!
Svému otci jsem nějakou dobu vykal; v té době už ne, ale tohle prosím by vykalo, kdyby něco takového jazyk uměl. Intonace byla každopádně vykací. (s. 92)
Místy byl vzduch v knize tak hustý, že se nedal dýchat, chvílemi jsem Tamásovu niť ztrácel nebo jsem netušil kam míří, aby mi o pár stránek dal tvrdou životní lekci, cením to, jak mi hned na první stránce naservíroval svůj způsob vyprávění, z kterého po celou dobu neuhne, tento příběh je roztrhaná hromada rodinným fotografií, které vznikly jen v hlavě, ale o to víc bolí, a ve chvílích, kdy děti zachraňují matku před fotrovo chtíčem tam s autorem chcete i nechcete být, věřím že tátatátatáta zanechal jizev na těle i na duši víc než dost, bohužel byly části, kdy mi atmosféra protekla mezi prsty, přesto ve sbírce knih o složitém vztahu s otcem zaujímá Tatitatitati své čestné místo.
Čago.
Je jen jedna věc horší, než narodit se jako rom v Maďarsku. Jestli vás napadlo AIDS, tak špatně: je to narodit se na Slovensku. Jakkoliv. Ale co bych tu říkal co všichni ví.
tatitatitati je od jednoho takovýho maďarskýho Roma, kterej měl doma klasickej kolotoč, ale bez Pavla Poulíčka - tzv. maďarský kolotoč je totiž takovej, že vás z jedný strany liská fotr a z druhý máti, takže se točíte a ani se nezastavíte. A přesně o tomhle je celá tahle centrifuga násilí, ožírání a dalších láskyplných neřestí. No, prostě se tam měli dobře a dokázali si ten život ještě o trošku víc užít. Dneska už děti neví co to je život. Nemají nemoce, války nejsou, nikdo je nemlátí násadou od vysavače...co z nich vyroste? Proto si taky ničeho nevážejí, takže když se jich zeptáte, kolik něco váží, ví úplně kulový!!!!
8,5/10
Nádherná kniha, kdy i přes krutost a rány krásná duše roste, výsledkem je malá tenká kniha s pokladem křehké lidské duše.
Budapešč vám všem, vítejte v Pečiho nedělních litaterárních vrätöch! Dnešní edice přináší maďarskou romskou literaturu. A předem říkám, že to bylo za 9/10. Jestli někam pospícháte, tak už víte hodnocení a můžete pokračovat v žehlení nebo holení nebo tom co právě děláte. Napište mi do komentářů, co právě děláte a můžete vyhrát kachnu.
Tatitatitati je o vztahu autora k tátovitátovitátovi. Ten vztah byl velmi vypjatej a jestli podobně hustej je i Gypsy CZ, tak si ho jdu hned teď pustit. Ale tipuju, že zdaleka tak hustej nebude a tak sem se teď ještě stihnul před magneťákem otočit. Uf, to je blázinec.
Támas vzpomíná jaký to bylo vyrůstat jako rom v osumdesátkách v Maďarsku. Hlavně teda z rodinného pohledu, kdy fotrfotrfotr doma lámal kosti všem, kdo mu přišli pod ruku. Zároveň fotrafotrafotra (už je to dostatečně otravný?) nezatracuje a snaží se o pochopení jeho osoby. Světlé momenty autorova dětství mi připadaly jako když člověk v hromadě hoven najde hrušku. Asi největší noční můry by mi způsobilo muset se z bezprostřední blízkosti pasivně účastnit rodičovského sexu - jelikož rodina měla jen jeden pokoj, Támas vzpomíná na noční rozhovory rodičů, cituji:
* proč přestáváš? Teď to zrovna nebolí.
* Člověk tě trochu nakrmí pérem a hnedkonc se ti otvírá huba.
Vzpomíná na to, jak děti museli v noci plné vášně odnést nalitou matku po druhém čísle i s postelí ven za stodolu aby se dožila rána, zatímco otecotecotec močil a připravoval se na číslo třetí. Velmi hutná lyrická apokalypsa. Za mne dobrý.
"Snímky, které pořídila moje paměť v sobě nosím po kouscích. Jednou jsou nehybné, téměř nezměnitelné, spíš než fotky jsou to filmy. Některé díly téhle paměťové stopy lze obejít ze všech stran, hovořit s nimi; jejich reakce jim pak umožňují se dotvářet. Jiné části jsou tvrdošíjné, kdybych chtěl nahlédnou za ně, otočí se spolu se mnou tak, aby mi ukazovaly vždycky tutéž tvář, jako Země Měsíci. (...)
Ať chceš nebo ne, jednoho dne pustí paměťová jednotka svoje díly na volno, a ony se ti vpijí do kůže a usadí na tváři podobně, jako ty usedáš na břeh řeky či jezera, a hlásají tvůj život. Některé tiše, jiné křiklavě. Zamiluje-li si někdo tuto tvou tvář, je to milost pocházející od Boha."
Celý tenhle příběh je spíš báseň v próze, hodně lyriky, protože Tamás Jónás je i básník. A to možná nejvíc.
Jeho slova jsou tak strašlivě a neúprosně upřímná, že jsem snad ani nic podobného nečetla. I takový Riad Sattouf nebo Chester Brown u kterých jsem si myslela, že autocenzora vypnuli naplno, zdaleka nedosahují k hranicím vražedné otevřenosti tohoto maďarského Roma.
Je to divoké a surové, útržky silných vzpomínek, rozhovory reálné i fiktivní, sny, fantazie, básně bez rýmu. Nekonečná brutalita, popisovaná hlavně očima dítěte, jen tak mimochodem, bez zvláštního odsuzování.
Je to mozaika, která dává smysl z nadhledu. Když se zaměříme na detail, jeden dílek, může se nám udělat dost zle.
"Je mi osm. Od mých čtyř do šesti let mě mučili pěstouni, mlátili mě bičem, dodnes mám stopy na zádech. Nechali mě žrát slepičí hovna, nechali mě chodit nahého, dřít, nesměl jsem spát, hodili mě do studně, ale i odtud mě vylovili, vytrhali mi vlasy..."
Potom zpátky k rodině. Celé je to takový "Tanec smrti", kdy rodiče spolu neumí žít, ale ani je nenapadne se opustit. Otec matku i děti mlátí do bezvědomí, bez důvodu. Všichni trpí, zároveň se ale najde pár světlých úplně normálních chvil plných lásky, co odněkud čas od času nečekaně a nepochopitelně přijdou. Než se v otci znovu probudí "Minotaurus".
A Jónás proti všemu rozumu z toho dokáže občas vydestilovat k oběma svým rodičům lásku, zvlášť k otci. Hořkou, hněvivou a bolestnou, ale přesto nepopiratelnou náklonnost.
Princ, jak mu říkají, dokáže vyhrávat matematické olympiády, vystudovat gymnázium, informatiku na vysoké škole, posbírat spoustu literárních cen.
To všechno mu ale nepomůže najít smíření a zakotvení v životě, občas hledá únik i v pokusech o sebevraždu. Pořád zůstává, a člověk se mu po tom všem vlastně ani nediví, " v občanskoprávním sporu s Bohem".
Štítky knihy
maďarská literatura Romové, cikáni rozhlasové zpracování romská literatura
Skrýt reklamy
Tatitatitati
Útlá kniha, kterou jsem ale četla hodně dlouho, aby mi samou bolestí, která z ní prýští, nepopraskaly najednou všecky kosti v těle.