Tiché roky
Alena Mornštajnová
Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je jiný než ty předchozí. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky. Cenné na jejím psaní je nejen zvolené téma, ukotvené v autentické české minulosti, ale především práce s jazykem. Mornštajnové psaní je nesmírně citlivé, přitom však nikterak sentimentální, bez kapky sebelítosti, směřované k postavám.... celý text
Přidat komentář
Ploché, popisné a jednoduché vyprávění, vůbec se mi to nelíbilo, nedočetla jsem.
Téma zajímavé, ale ten styl mi vadil.
Další krásný a dojemný příběh od autorky, plný smutku, utrpení a lásky od kterého jsem se pořádně nemohla odtrhnout a kdybych mohla, tak bych knihu přečetla jedním dechem. Jen je škoda, že kniha dál nepokračuje a má otevřený konec jako kdyby měl přijít druhý díl nebo ještě jedna kapitola, ale už nepřijde. Všem velice knihu doporučuji!!!!
Od první stránky poutavý, krásným jazykem napsaný příběh o obyčejné rodině, nevyřčených slovech, trápení, vzájemném neporozumění, ale i lásce. Citlivý a nenásilný styl vyprávění zanechává dojem uvěřitelnosti. Dojemné, ale bez kýče, opravdové, lidské - to, co život píše sám. Záležitost na dva večery.
Tolik bolesti na "pár" stránkách.
Neumím, a ani nechci, si představit, jak moc muselo dítě jako Bohdanka trpět. Moc si přeji, aby na světě nebylo žádné takové dítě, které by se dostalo do takové rodiny. Otec naprosto selhal a měl by si dát tolik facek, kolik by jenom ustál a pak ještě aspoň dalších 100. Bohužel ani spása jménem Běla či Martin mi nezalepili ránu na srdíčku, kterou Bohdanin otec způsobil.
"Nádherný", silný, hluboký příběh. Paní Mornštajnová ví, jak zaujmout, o čem psát a také ví, kdy skončit. Stejně jako většina čtenářů, tak i já na konci knihy byla naštvaná a v duchu křičela, že jsme knihu zaklapli s tak moc otevřeným koncem. Všichni jsme na ten moment čekali a ono nic. Možná je to tak i lepší, nemyslíte?
To teda byl úchvatně vykreslený příběh na depresi :-D A k tomu "podle skutečných událostí". Čteno na Čtenářskou výzvu. Díky moc za rozšíření současných literárních obzorů.
Skvělá kniha jako všechny autorčiny knihy, kniha se dobře četla a nutila číst dál, smutný rodinný příběh, jen škoda, že konec zůstal otevřený.
Další skvělý příběh od Mornštajnové. Ačkoliv jde o smutný příběh, četl se velice dobře za dva dny přečteno.
Ozaj príbeh o tom, čo všetko niekedy nevieme i svojich najbližších. O tých, s ktorými sme každý deň. Nechápeme prečo sa správajú tak ako sa správajú a oni nechápu naše správanie.
Utiecť pred minulosťou sa nedá.
Záver knihy je taký ako som čakala. Neprekvapila ma posledná veta v knihe a ani to že koniec knihy zostal vlastne otvorený.
Mistrovsky napsaný příběh jedné zdánlivě obyčejné rodiny. Přesně jak je u Aleny Mornštajnové zvykem. Kniha se odehrává ve dvou časových rovinách, takže se postupně dozvídáme celý příběh zarytého komunisty Svatopluka a jeho dcery Bohdany.
Moc se mi líbil způsob vyprávění, kdy kapitoly vždy končily a začínaly stejnou větou. Je to maličkost, která ale dokáže dodat knize takový poetický nádech. Jediné, co bych jí vytkla, je otevřený konec. Trošku mě mrzelo, že jsme nedostali ještě jednu dvě kapitoly, takhle to vyprávění bylo dost useknuté.
Když srovnám Tiché roky s dalšími knihami od autorky, Hana a Les v domě se mi líbily o trochu více. Nejslabší knihou je za mě Listopád.
Skvělá kniha, smutný příběh. Přečteno skoro na jeden zátah. Vyprávění otce i dcery se krásně doplňovala. Bohdany mi bylo líto a na závěr bych uvítala ještě jednu kapitolu.
Zaujalo mě téma nevyřčených rodinných křivd, stylem mě ale tato kniha naprosto minula. Jednoduchý jazyk, popisné a studené vyprávění bez empatie k postavám. Děj se valí kupředu jako když zedník nahazuje maltu na zeď, niterná psychologie postav naprosto chybí, vše je vyřčeno na plnou hubu. Nejsem cílová skupina, nicméně nechápu oslavné recenze.
Úžasné a skoro, jako Bohdana, nemám slov.
Asi nemá cenu zdůrazňovat, co už bylo v mnoha komentářích napsáno - hloubka postav, jejich reálnost, nikdo není jen černý nebo bílý, krása jazyka.
Kromě silného příběhu tří generací jedné rodiny se mi strašně líbí, jak Alena Mornštajnová popisuje život za totality. Jak jenom pár slovy a jakoby mimochodem dokáže zachytit ten tehdejší všudypřítomný mravní úpadek a marast. Tím mi přišel výjimečný Hotýlek, a Tiché roky také.
Rozhodování, jak se zachovat v nastalé situaci. Zůstat věrný svému přesvědčení, své morálce? Nebo ochránit svou dceru, rodinu? A to i způsobem, který není tím správným, ale pro řešení situace tím žádoucím. Využít své moci, svého postavení... Výborně je popsáno, jak to ovlivňuje spoustu dalších osob, které se musejí také zachovat způsobem, který jim není po chuti, ale předvídají, co by to mohlo v opačném případě pro ně znamenat. Toto Mornštajnova zajímavě popisuje a nutí čtenáře k zamyšlení. Zejména toho, který v té době tyto dilemata nemusel řešit. Podobné pocity jsem měla i při čtení Hotýlku.
Svatoplukovo chování bylo špatné vůči dceři Bohdaně, ale i pro něho může mít čtenář pochopení. Bylo toho hodně, co způsobilo jeho přístup k Bohdaně a vůbec k celému světu...takový, jaký měl.
Opět čtivé, moc hezky popsané postavy.
Ačkoliv se jedná o smutný příběh, přečteno na jeden zátah. Knihu jsem nemohla odložit, stále mě něco nutilo číst, dokud nebyl konec.
S každou další knihou paní Mornštajnové se ze mě stává větší a větší fanynka a milovnice jejího stylu psaní a vyprávění. Tiché roky je 4.kniha kterou jsem od ní četla. A opět mě naprosto pohltil příběh(y). S každou další kapitulou přišlo více a více porozumění. Jak vyprávění Svatopluka, tak vyprávění Bohdany se tak krásně doplňovalo. Samozřejmě asi jako každého čtenáře mi bylo líto konce. Ale na jednu stranu jsem ráda. Mohu svou fantazií vymyslet takový konec, který se mi bude líbit. A takto to může udělat každý, a tak kniha skončí vždy podle představ určitého čtenáře.
Jako všechny autorčiny knihy vtáhne do děje a čte se jedním dechem. Pěkný příběh, ale smutný. Určitě by na konci nebyla na škodu ještě jedna kapitola.
Krásně napsané, oceňuji, že postavy mají hloubku. Nikdo není jen černý nebo bílý. Četla jsem dychtivě až do konce. Kniha byla jako ostatní, které jsem od paní Mornštajnové zhltala úžasná.
Štítky knihy
pro ženy česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány rodinná tajemství podle skutečných událostí
Velmi vydařený příběh o bolesti, smutku, ale i o silné vůli, přesvědčení v lepší zítřky. Tiché roky působí jako jedna velká rodinná tragédie, ale na druhou stranu postava Bohdanky nám ukazuje sílu a odhodlání. Pěkný příběh