Třináct měsíců
David Mitchell
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/223953/bmid_trinact-mesicu-aem-223953.jpg
4
346
346
Autorovo venkovské retro z časů prvních lásek, vinylů a videoher v maringotkách, kdy se všechno zdálo daleko větší, je především subtilním a působivým portrétem dospívání, na jehož prožitku nic nezmění ani válka o Falklandy. Na počátku románu, který se odehrává v době od ledna 1982 do ledna 1983, hrdina zničí nenahraditelné hodinky po dědečkovi, a spouští tím řetězec událostí, v němž autor opět předvede mistrné spředení zápletky. Ze soukromých bitev oněch třinácti měsíců, které jsou pro jeho rodinu tak významné, vychází Jason zralejší i zrazenější. Určitě však s kouzelnými pocity umělce v jinošském věku, o jakých psali už James Joyce nebo Alain Fournier, poněvadž David Mitchell ani v klasičtější poloze nezůstal nic dlužen invenci nejtalentovanějšího anglického prozaika své generace.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , Mladá frontaOriginální název:
Black Swan Green, 2006
více info...
Přidat komentář
Příběh o dospívání očima Jasona Tylera. Třináctiletý chlapec, utajený básník, šikanovaný za své zadrhávání. Popis rozličných postaviček britského maloměsta, ale i pohled na historii Anglie. Třináct měsíců života Jasona rozhodně nebude klidných.
Tuto knihu už mám doma opravdu dlouho a nějak jsem se k ní nemohla dostat. Díky čtenářské výzvě na Databázi knih, jsem se do ní konečně pustila, ale bohužel jsem se s ní trošku potrápila.
Ač anotace a celkový příběh zněl tak, že by se mi kniha měla líbit, nebylo tomu tak. Co mě vadilo asi nejvíc, tak spousta jmen. Často jsem se ztrácela v tom, kdo je kdo. Byla tu spousta, pro mě až zbytečných, dialogů. Nezajímavé a nudné rozhovory. Na druhou stranu však musím říct, že autor používá naprosto nádherné věty! To bylo opravdu radost tyto části číst.
V příběhu se toho děje opravdu hodně. Spousta zážitků, zápletek, akce. Některé kapitoly mi však přišly nedokončené. Sice něco bylo vysvětleno v závěru, ale někdy jsem hledala, jestli mi v knize třeba nechybí stránka.
Prostě jsme se s autorem nepotkali, byla to moje první kniha od Davida Mitchella a ač oblíbený autor, u mě si své místo v knihovničce bohužel nenajde.
"Já, já bych si přál kopat tenhle zatracenej blbej svět do zubů dokola a dokola a dokola, dokud zatraceně nepochopí, že neubližovat lidem je sakra desetitisíckrát důležitější než mít pravdu."
Takmer obyčajný príbeh chlapca, ktorý sa musí vysporiadať s nástrahami puberty a so svojím hendikepom.
Jemne poetické, občas trochu prehnané...ale možno sa mi to len zdalo a britské deti v 80. rokoch dospievali rýchlejšie.
Ak ste od autora ešte nič nečítali a Atlas mrakov vás neláka, dajte šancu tomuto psychologickému románu z anglického vidieka 80's minulého storočia, ktorý vás zoznámi s Jasonom a prevedie jeho dospievaním. Námet pomerne banálny, no napísaný tak, že z neho Mitchell urobil zaujímavé čítanie. Môžete ho čítať ako jeden príbeh, no pokojne obstojí aj ako 13 poviedok.
Jason Taylor sa snaží zapadnúť medzi rovesníkov a uchyľuje sa aj k činnostiam, ktoré mu nie sú príliš po chuti, každý deň vedie boj so svojím "katom," ktorý mu pletie jazyk a snaží sa ho potopiť a jeho krehká stránka osobnosti tajne píše verše, prosto, je na svoj vek trochu inteligentnejší ako trinásťročné decká v jeho okolí.
Na pozadí príbehu sa mihnú aj mnohé spoločenské a politické témy, či už vojna o Falklandy, vláda Margaret Thatcher, či popkultúrne odkazy na filmy z hudbu 80's.
Formálně jde spíš o třináct povídek, které ale dávají dohromady souvislý děj, než o román. Ale to vůbec nevadí. Mitchell dokázal podat rok dospívajícího chlapce s hlubokým vhledem a porozuměním. A odkazy na další literární díla, včetně vlastního Atlasu mraků pobavil.
Můj třetí Mitchellův román mě zatím bavil nejvíc i přesto, že tentokrát čtenář neprožije finální propojenou osudovost jako v případě Hybatelů nebo Atlasu Mraků. Poetický příběh dospívajcího kluja Jasona Taylora, outsidera s vadou řeči, který čelí problémům běžných puberťáků, rodičovské krizi a vlastní křehké duši básníka mě nadchnul i díky spoustě odkazů na tu báječnou osmdesátkovou kulturu, kterou jsem díkyhohu prožil .Autor má ten zvláštní dar psát o obyčejných věcech tak, že jim čtenář rozumí, děj proloží suchým britským fórkem a těch třináct takřka povídkových vyladěných kapitol jsem profrčel, škoda jen, že u některých bylo zakončení do ztracena. Vložená postava v kapitole o kráse, divy Evy Crommenlyckové, potomka skladatele z Atlasu mraků, potěšila a mně nezbývá než souhlasně chválit – 80 %
Nevěřila jsem, že mě psychologický román ze života 13letého kluka bude bavit. Zaprvý: spletla jsem se. Zadruhý: spletla jsem se úplně maximálně. Třináct měsíců je román členěný do jednotlivých povídek, z nichž každá má své vlastní téma i náladu, Mitchell tak má spoustu prostoru na to, co umí nejlíp – skvělou charakteristiku postav i práci s jazykem, při které se ale fakt mistrovsky zvládá vyhýbat všem klišé a samoúčelným, „krásným“ obratům (což je mimochodem téma, které v jedné z povídek/částí románu sám otevírá a, jak je jeho dobrým zvykem, rozpustile tak na čtenáře pomrkává a ptá se ho: „Tobě je ale jasný, co tu právě dělám, žejo?“).
Jasných pět hvězd, a kdybych mohla, přidala bych ještě jednu bonusovou za návrat, resp. představení jednoho z nejepesnějších záporáků, které kdy Mitchell napsal a který později skvěle řádil v Hodinách z kostí.
„Řada dveří, které jsme míjeli, mě přiměla pomyslet na všechny místnosti mé minulosti a budoucnosti. Porodnice, kde jsem se narodil, školní třídy, stany, kostely, kanceláře, hotely, muzea, domovy důchodců, ta místnost, kde zemřu. (Už ji postavili?) Auta jsou taky místnosti. A lesy taky. Oblohy jsou stropy. Vzdálenosti jsou zdi. Lůna jsou místnosti vytvořené z matek. Hroby jsou místnosti vytvořené z hlíny.“ Skvělá obrazotvornost je ozdobou této knihy a musím říct, že příběhy o dospívání jsem četl vždycky rád. Zvláště když jsem byl mladší a mohl jsem srovnávat. Srovnávat svůj příběh s tím románovým a hledat v něm spojnice přibližující mi nedospělé hrdiny na prahu nacházení, kdy se dětskost mísí s dospělostí.
Třináct měsíců je text poznamenaný dobou (80.léta) a má svoje vrcholy (literární poučení na vikářství) i prohlubně (nekonečné tlachání anglické rodiny), ovšem neubráním se i srovnání se svým dospíváním v polovině 60.let. Tolik krutosti a šikany mezi námi, žáky z devítiletky, jaká je tu popisována na vesnické škole v Anglii, si nedovedu vůbec představit. Možná je to tím, že tenhle příběh se odehrává cca o 20 let později, kdy chodily do školy moje děti, ale ani od nich jsem se o něčem podobném nedozvěděl. Jistě, hráli jsme si na četníky a zloděje, Rusáky a Němce, ve městě byly i klukovské party občas mezi sebou válčící jako v téhle knize, ale byly to jen hry postrádající zde uváděnou krutost, neřkuli vydírání a vybírání „výpalného“… Přeložil už někdo do angličtiny Foglara? Asi ne. Možná by jeho četba Anglánům pomohla.
David Mitchell se mi pod kůži nedostal, a kdybych měl použít ajťácký termín, vzájemný vztah mezi mnou a knihou bych musel označit za nekompatibilní. Ač jsem po celou dobu velmi intenzivně vnímal závažnost poselství, které nám autor svým příběhem předkládá a které se knihou vine jako ona pověstná červená nit (proto také 4 a nikoli 3 hvězdy), a ač jsem si moc dobře uvědomoval sílu zobrazovaných, lidsky citlivých témat, časem jsem se začal topit v balastu slov. Na mne tam zkrátka bylo až moc vycpávkové vaty a přemíra omáčky. Paradoxem je, že (jak se uvádí v doslovu) autor chtěl touto knihou "dokázat svým oponentům, že umí zkrotit svoji výmluvnost". Jak potom asi vypadají jeho romány, kde "výmluvnosti" povolil uzdu?
Ten námět se může zdát banální, ale David Mitchell udělá i z naprosto banálního tématu zajímavé čtení. Na pozadí příběhu Jasona Taylora můžeme po očku sledovat válku o Falklandy, vládu Margaret Thatcherové, narážky na politiku, sociální problémy, odkazy na osmdesátkové filmy i hudbu.
Je to taková ta kniha zaměřená spíš na psychiku a způsob prožívání než na nějaké velké dějové zvraty, ale autorova schopnost říkat věci neobyčejným způsobem je fascinující.
Jason během knihy projde neuvěřitelným vývojem a čtenář tak sleduje křehkou duši kluka, co postupně dospívá. Nečekejte tu ale žádný sentiment, spíš trochu toho suchého humoru. Možná je na svůj věk Jason trochu moc inteligentní a rozumný, ale na druhou stranu kdyby nebyl, asi by mě to nebavilo číst.
Jediné co mi trochu vadilo, bylo useknutí některých kapitol, což působilo až povídkově. Ale zase to dalo prostor spoustě různých nálad a pocitů, protože každá kapitola působí trochu jinak a přitom k sobě krásně ladí. Jen některé nedokončené příběhy mi tam zkrátka chyběly.
Nečekejte Atlas mraků, tohle je naprosto reálný příběh, nicméně s poetikou, jakou autor prostě umí! Ale objevení se Evy Crommenlyckové, jakožto dcery skladatele z Atlasu mraků, je skvělý bonus a její kapitola mě bavila asi nejvíc.
Zkrátka to bylo skvělý, plný úžasnejch myšlenek a nechápu, že mi ta kniha ležela tak dlouho v knihovně.
Čekala jsem Atlas mraků, nedostala jsem atlas mraků ... a to ovlivňuje i moje hodnocení. Zajímavý příběh i popis 80. let v Anglii ale čekala jsem prostě víc.
Osmdesátá léta v Anglii očima třináctiletého kluka, jež sice zadrhává, ale vnitřním životem a fantazií převyšuje většinu svých současníků. A to se neodpouští. Šikana, odkazy na tehdejší hudbu, literaturu a filmy ve mně vyvolaly vzpomínky a nostalgii i na můj přechod od dětství k dospívání i když v osmdesátých jsem už dospělý byl. Klučičí světy jsou si asi v tomto období podobné a jak někde v knize se píše, složité, že děvčata nechápou, proč.
Vyprávění strhující. Zkrátka jsem si to moc užil a od autora zkusím ještě něco jiného. Není to taková legrace jako Deníky Adriana Molea, ale za mne lepší.
Pokud si přečtete skvělý komentář MessiáŠe, budete přesně vědět, do čeho jdete.
Prý si dělal David Mitchell legraci, že konečně nastal čas (mj. po Hybatelích a Atlasu mraků), aby napsal svou prvotinu. Tomu vyjádření rozumím a oceňuji autorův smysl pro humor a sebeironii (obojí vás bude provázet celou knihou), ale úplně mu nevěřte. K prvotinám určitě často patří autobiografické rysy, vzpomínky na dětství a dospívání, snad i částečně promítání autorova dospělého pohledu na tehdejší obrovská dětská trápení. K prvotinám určitě často patří také spousta chyb. David Mitchell je ale mistr promyšlené kompozice a všechno (i ta nedokončená vyprávění) má svůj smysl. A když je ona promyšlenost jen základem (a nečouhá z toho, aby to vypadalo umělečtěji), dostanete přesně tohle: naprosto uvěřitelný a přirozený příběh, plný porozumění, citu, vtipu a hloubky, který se do vás zapíše a se kterým se ztotožníte. Mně se tak stalo.
Moje nejoblíbenější kniha od Mitchella, a možná i celkově. Mnozí obdivují Mitchella kvůli Atlasu a Hybatelům, ale mě nejvíce sedí ve stylu téhle knihy.
Je poznat, že nejen autor, ale i překladatalé musí být geniální.
Za mně teda plný počet bodů. Spisovatele mám moc ráda. Strašně se mi líbí jeho schopnost hrát si s jazykem a říkat věci neobvyklým způsobem. Hlavni postava této knihy Jason mi přišel velmi milý a sympatický. Bylo pro mně opravdu zábavné sledovat svět jeho očima (očima netradičního puberťáka). vzhledem k tomu, že doma jednoho puberťáka Jasonova věku mám, mně fascinovalo,co všechno může stvoření jeho věku považovat za "teploušské"
Vynikající knížka – a protože ráda hodnotím vysoko, teď se mi to vymstilo, chybí mi oproti většině mých ostatních hodnocení asi tak 3 hvězdy. Autor má všecko dokonale promyšlené a v závěrečných kapitolách to do sebe zapadne, jako když s uspokojením uložíte poslední dílek komplikovaného strojku na jeho místo a ozve se cvak – a tiše se to správně rozjede, jak má. Nádhera. Některé neukončené motivy ze začátku knihy vám celou dobu nedají na ně přestat myslet, v závěru se vynoří na správném místě. Autor je mistr pera, mistr jazyka, mistr psychologie, mistr imaginace – a o tom mě v této knize konečně definitivně přesvědčil. Jak prosté – a přitom tak komplikované, jako život sám. Rozhodně čtěte a doporučujte dál.
výborné, výborné, výborné. určite aj s prekladom.
túto knihu by bolo škoda obísť.
Tohle je první kniha od mého oblíbeného autora, kterou jsem bohužel nedočetla. Líbila se mi sonda do psychiky třináctiletého chlapce, který kvůli své poruše řeči - zadrhávání to neměl u vrstevníků lehké i to, jak se s tím snažil vyrovnávat. Bohužel pozadí knihy pro mě nebylo jinak zajímavé a četba mě nudila. I tak doporučuji, každému se přece líbí něco jiného.
Oddechová knížka, přečteno za 2 dny. Místy mi to připomínalo Prázdné místo od Rowlingové. Klaním se autorovi za dobře zvládnuté řemeslo - tím myslím, když vezmeme jednoduchý námět, několikráte jsem zažila mrazení v zádech, strach o hrdinovu kůži. Nicméně, hrdinův psychický přerod proběhl moc rychle. Navíc - šikana je svinstvo a v tomto stádiu ji nelze smáznout tak rychle. Jak ze strany rodičů, učitelů, žáků …. Špatný konec by ale všechny, kteří vybočují z davu, psychicky zašlapal do země, takže hodnoceno konec dobrý/všechno dobré. Rozhodně se knížce ještě vrátím.
Štítky knihy
anglická literatura psychologické romány šikana koktavost pro chlapce svět očima dítěte romány o umělcích (tzv. Künstlerroman)
Autorovy další knížky
| 2012 |  Atlas mraků |
| 2007 | Třináct měsíců |
| 2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
| 2017 | Hodiny z kostí |
| 2016 |  Dům za zdí |
Líbilo se mi, jak mne autor dostal do hlavy 13letého kluka. Krásně ukázal, jak se tam pere malý kluk s puberťákem, touha po dobrodružství a dětská naivita, potřeba rodinného zázemí a pocitu samostatnosti. Nástin šikanujícího školního prostředí je alarmující a děsivý zejména v tom, jak je všem na očích skrytý.