Dešťová hůl
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294939/bmid_destova-hul-HCr-294939.jpg
4
1000
1000
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 3. díl
Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Hájíček umí krásně vykreslit takový to všednodenní pinožení. To se mi moc líbí a s tím se i dost dobře dovedu ztotožnit.
Bavilo mě to moc, ale víte, co si říkám? Zda ten happyend byl ve skutečnosti tak happy... na mě to působilo spíš jak návrat do starých kolejí, o kterých si nejsem úplně jistá, jestli nejsou pro hlavního hrdinu spíš slepá kolej.
Nevím, úplně mě to neoslovilo, takže trochu pokazím zdejší dobré hodnocení. Přečíst se to dalo, ale dlouhé pasáže z kartografie mě fakt nebavily a konec mi přišel divnej. Možná dám panu Hájíčkovi ještě šanci
Dle mého nejlepší díl trilogie. Škoda, že dobří autoři většinou netuší, že existují i další -logie. Alespoň hexa- ale i vyšší. V 1. díle byla cítit ještě určitá začátečnická neurovnanost a z toho dalšího jsem zase moc cítil zelenou propagandu. To vše dostal autor nyní na podstatně vyšší úroveň. I mužský hlavní hrdina, stejně jako v Baroku mající zajímavé nestandardní povolání, mu sedí více než ženská hrdinka.
A ten příběh je taky zelený. Vždyť o čem jsou zábory orné půdy, na které pak vyrůstají různé nesmysly. Jen to není tak prvoplánovité jako jaderná elektrárna. Ta zase určitě není nesmysl. Jsem optimista. Mezi 1 a 2 bylo 7 let. Třeba přijde 4. díl za 9 let po 3.
Čtení knih pana Hajíčka je jako pohlazení.
Dešťová hůl se mi líbila zatím nejvíc, líbil se mi příběh Zbyňka,
návrat domů, prostředí české vesnice.
Krásná čeština.
Víc takových knih.
Víc takových českých autorů.
Moc pěkná trilogie. Za mě Dešťová hůl je úplně nejlepší. Hájíček si dokázal krásně pohrát s českým jazykem.
Kniha o plnění snů. Zbyněk se vrací do míst, kde trávil dětství a mládí. Silný příběh.
Návraty do místa, odkud člověk pochází, kde má kořeny, i kdyby je stokrát chtěl zpřetrhat, jsou pro mě v literatuře vždycky silné. Krásná jihočeská krajina, blata, dávná láska, vesnice, kde se staré pořád ještě pere s tím novým. A jeden neukotvený hrdina, který neví, co chce, a i když trochu bloudí, pořád se snaží být v tom příběhu na straně dobra.
Můj čtvrtý Hájíček, ne vždy mě jeho knížky úplně oslnily, trochu problémy jsem měla se „Zloději zelených koní“ i se „Selským barokem“, přestože ta problematika vyhnání sedláků ze statků mi byla asi nejbližší. Někdy mi u autora vadí jeho roztěkanost v ději, jako kdyby se při psaní vždy nějakým směrem rozjel, a pak zabrzdil nebo zahnul jinam. I tady se mi to občas zdálo, včetně těch nedotažených odboček (proč třeba Špicberky...?)
Ale přece jen pro mě tady převažují plusy, pozemková agenda mi je blízká, oceňuji znalost problematiky. Problémy současné vesnice, čachry s parcelami, nenažranost a vychytralost některých vyčůránků působily bohužel hodně autenticky...
I když pro mě zatím nejlepší byla „Rybí krev“, ta mě chytla moc, nakonec i tahle vztahová detektivka kolem zemědělských pozemků a starých gruntů se mi vlastně docela líbila.
A plus pro mě třeba taky za „dědovo syna“ nebo „rafičky hodinek“; mí prarodiče z tatínkovy strany tak celý život mluvili, i když se už dávno z rodných vesnic v Pošumaví přestěhovali...
*
„Zadíval se do krajiny. Stromy bez listů kolem polní cesty připomínaly podivný zástup. Vedla ho žena s houslemi. Do strany vykloněný úzký kmen a dlouhá příčná větev. Za ní dvě shrbené postavy, dědci bez selského, staří pachtýři, nejspíš šli podepsat nájemní smlouvy na pole, které jejich děti nechtějí. V patách jim byl nejvíc ohnutý strom, jako by ho k zemi táhla těžká aktovka, to byl starý Horec, obcházel místní, co nechtěli vstoupit do rybníkářského družstva. S odstupem šla rozevlátá žena otrhaná větrem, na útěku, rozsochatá koruna, černá lesklá kůra větví, dcera kožešníka z Vodňan s domicilem v tel Avivu, nepolapitelná, tajemná. Za ní nízký strom s baňatou korunou, páter z Bílé Hůrky který si zavolala Fučíka Kudličku a káral ho za hřích, že chce létat, dával mu číst papežskou encykliku – nic, co je těžší než vzduch nemůže létat, usnesli se preláti. Hm, a jak je teda možné, že lítají práci, ušklíbl se heretik z jihočeských blat, když odcházel z fary.“
Moje první kniha, kterou jsem od autora četla. Asi nejsem úplně cílová skupina. Děj se točí ohledně jedné události s pozemky, kde se hlavní postava až úporně snaží dosáhnout spravedlnosti. Pak jsou tu vhledy do jeho nitra a pocitů. Právě to jsem si myslela, že bude hlavní poselství knihy a v tom kniha dle mého selhává. Myslela jsem si, že se dočkám odpovědí na otázky, jak se vypořádat s krizí středního věku, kdy vám nic nedává smysl (práce, rodina, možná celý život), trpíte nespavostí a celkově jste vyhořelí. Konec knihy byl však plytký, bez emocí a vlastně s happy endem. Nevím, prostě mi ten příběh nesedl.
Knihu jsem si chtěla přečíst podruhé a určitě se mi líbila ještě víc než při prvním čtení. Přečetla jsem si tu řadu moc hezkých recenzí, s kterými se ztotožňuji a lépe to ani napsat neumím. Zbyňkova nespavost - pro mne jedno velké téma, které mne taky provází životem. A i ty ostatní témata jako rodina, rodinné vztahy, práce, půda či život na vesnici a ve městě, tak mě to moc bavilo a nezbývalo než knihu číst a číst a dočíst ji v hluboké noci. Myslím si, že i přesto že se někomu může zdát kniha málo akční, tak se tu prolíná celá řada důležitých lidských témat, které nás životem provází a proplout jimi se ctí, tak abychom se za sebe nestyděli, není lehké. Moc děkuji za hezké čtení a krásné popisy naší úžasné jihočeské krajiny.
Předchozí dvě knihy v sobě měly něco, co mě bavilo, ale tato byla šílená nuda. A to se tam přitom objevuje spousta různých témat - katastr, indiáni, Špicberky, reprodukční klinika, vesnické poměry... Jen to všechno spojuje příšerně nudný hlavní hrdina a jeho protivná manželka se zdviženým malíčkem a všechno se omílá stokrát dokola. Knihu jsem dočetla, ale jen proto, že jsem si ji koupila. Jak někdo dříve zmínil, chyběl tam tah na branku. Za mě to bylo dost nemastné neslané, bohužel.
Tohle téma a pak Hájíček mě moc baví. Snad se mi líbila i více nez Selský baroko. No uvidíme co poslední na seznamu: Rybí krev.
Koupeno na základě kladných recenzí, ale bohužel panu Hájíčkovi nemůžu přijít na chuť :-( Neoslovilo mě, zůstává nedočteno.
Krásná knížka, která s jemnou melancholií ukazuje, jak lze bojovat s krizí středního věku. Člověk ji nemusí řešit razantními životními veletoči, stačí znovu si definovat své hodnoty a podívat se, jestli jsem člověkem, jakým chci být. Vrátit se na svou cestu vyžadovalo pro Zbyňka hodně odvahy a vytrvalosti, ale vyplatilo se.
Málokdo to prostě umí. Popsat takové to obyčejné člověčenství, běžné každodenní (pseudo)problémy a hledání sebe sama, aniž by působil pateticky, mravokárně nebo naivně. A tahle cesta k poznání vnitřních tenzí jednoho běžného smrtelníka navíc skýtala prostory k vlastním úvahám i nostalgickému rozjímání. Na takové té uvolněné notě jsem si odplula až za hranice katastrální úředničiny a nechala se přenést od ubíjející nespravedlnosti až k ne příliš překvapivému finále. A přesto to dík autorově umu všechno funguje, čímž dokazuje, že je-li talent, pak není v beletrii potřeba šokovat bolestnými událostmi či traumaty. Fascinující.
[audiokniha]
Zbyněk je v mnohém kopie Pavla ze Selského baroka. Minimálně lehce nesrovnaným vztahem k ženám. Dešťová hůl je stejně dobrá jako dvě předchozí z trilogie.
Zprvu jsem se malinko ztrácela v ději, ale Zbyňkovi jsem fandila, a smekala před jeho umanutostí a bojem s větrnými mlýny. Terez není špatná postava, vůbec to neměla s jeho vztahy (i sám k sobě) snadný. . .
V příběhu je skutečně hodně témat "morálního neklidu". Neplodnost, nespavost, rozdělenost až příkopy mezi vesnicí (ba i venkovanstvím) a městem, vzdělaností a manuální prací.
Hluboké kořeny nelehké minulosti, co se stále promítají do současnosti. . .
Třeba slova doktora Bečváře je dnes trochu potřeba do kamene tesat?
A ze všeho nejvíc mě baví Hájíčkova poetičnost, vnímání přírody, snovost a prolínání času. A do detailu dokonalá atmosféra kontrastu vesnice s městem. Martin Pechlát není častým hlasem v audioknihách, tato se mu hodně povedla.
6/6
Líbí se mi jak pan Hájíček píše, je to čtivé a takové realistické, ale jako že bych z toho byl úplně nadšený, to asi ne. Myslím, že za pár týdnů si knížku nevybavím.
Velice poutavý příběh ze skutečného života. Vyslechla jsem audio výborně načteno. Během dvou dní přečteno. Manželka Zbyňka, Terka, mě dost iritovala. Jinak výborná zápletka s pozemky a jejich kšeftováním.
Štítky knihy
česká literatura první láska rodinné vztahy dědictví poruchy spánku, nespavost neplodnost venkovské romány krize středního věku jižní Čechy český venkov
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Dobre napisane aj pribeh zaujimavy, za to su tie 3.5*, ale nieco tomu chybalo. Postava Terezy patri do mojej sukromnej top3 najotravnejsich literarnych postav za rok 2024, patri jej 2.miesto hned za Agnes zo Shuggieho B. No ale zasa vidite, aj takto sa zapisuju postavy do povedomia citatela...