Zlo

16.02.2024

Jsme bytosti na cestě... věta, která se v průběhu Journetovy eseje několikrát objevuje a vskutku mnohé osvětluje. Jsme stvořeni pro směřování k Bohu, pro tuto cestu se ale každý musí sám rozhodnout, každý volí, zda půjde cestou k blaženosti, nebo cestou k zavržení, protože jediné, co Bůh nemůže, je nás proti našemu vlastnímu rozhodnutí donutit ho milovat. Lásku nelze vnutit. Zlo kolem nás i v nás je velkým tajemstvím, Journet alespoň poodkrývá a nahlíží za oponu zla v jeho třech formách: zla v přírodě, zla viny a zla trestu. Nebudu se zde pouštět do nějakého odborného hodnocení teologického vyvozování, protože jsem na to až příliš velký laik, ale k formě eseje se vyjádřím. Journetovo psaní je systematické, do velké míry čtenářsky přístupné a logicky členěné. Rád se k jednotlivým pasážím ještě vrátím. Plánoval jsem zde uvést mnohé citace, ale zaujalo mě jich tolik, že jsem to vzdal. Myslím, že sentence v úvodu komentáře postačí.

25.01.2024

Pro člověka jako já, který má jen mlhavou představu o Bohu, získanou z médií, pár přečtených náboženských knih a několika setkání s členy evangelické církve,to bylo velmi těžké čtení.Obtížně jsem se prokousával teologickými termíny, bloudil ve sledování filozofie křesťanských myslitelů, snažil se pochopit vývody autora.Přiznávám , hodně jsem toho nepobral, jsem jednoduchý člověk, mnohokrát jsem chtěl knihu nedočíst, připadala mi jako obhajoba tvrzení že Bůh je za každou cenu dobro a hotovo.
Ale vždy mě něco v textu zaujalo, nějaký postřeh, myšlenka, tak jsem ve čtení s přestávkami pokračoval až nakonec dočetl do konce.
A musím uznat že je to velmi zajímavá kniha, zamyšlení nad Bohem, stvořením a zlem, které mi bylo v některých momentech novým pohledem na tyto věci.

31.10.2023

Četla jsem hodně z korespondence Ch. Journeta, tohle je zase něco úplně jiného, důkladná a systematická teologická práce. Kniha zkoumá otázku zla z hlediska katolického křesťanství, konfrontuje a domýšlí pestrá mínění filosofů, teologů a umělců, aby odložila ta, která vedou do slepé uličky. Často při tom zní hlas Tomáše Akvinského a J. Maritaina. Všechno je to velmi solidní, zároveň ne odosobnělé.

"Hřeším-li, něco z toho, co Bůh chtěl a miloval, se na věky nestane."

31.08.2022

„Země je stará tři miliardy let a lidé se na ni objevili před pěti nebo šesti sty tisíce lety. Na první pohled jsou zřejmé dvě věci. Na jedné straně je příliš mnoho hodnotných věcí, které se s každou novou generací objevují – vášnivé hledání pravdy, nostalgie krásy a hlavně svatost, plně vystupující v čase evangelia, než abychom mohli nad celkem lidského dobrodružství zoufat. A na druhé straně je příliš mnoho zloby, zvrácenosti, než aby mohla být idea spravedlnosti jen odpovědí naprosto nepostačující, často dokonce výsměchem úzkostným otázkám, které si náš duch klade.“

Moje oblíbená teologická témata jsou naděje a láska, to platí trvale. Ale protože žiju ve světě, v jakém žiju (a také proto, že jsem, jaký jsem), nevyhnu se ani prozkoumávání tématu tak bolestivého, kterým je zlo. Kardinál Journet je v něm průvodcem velmi pozorným a představuje pojem zla velmi důsledně a důkladně, s profesorskou pečlivostí. Má to svoji výhodu v dobře strukturovaném rozčlenění tématu, ale zároveň to vytváří jistý odstup mezi čtenářem a autorem. To je vlastnost knihy, ne její chyba, přesto to chci zmínit: Journetovo Zlo není sbírkou meditací ani sondou do lidské duše v okamžicích potýkání se se zlem, není poetické ani prvoplánově povzbuzující (zvlášť když to porovnám třeba se souběžně čtenými Guardiniho Ctnostmi). Journetova kniha je teologická a teologicko-filosofická, takový průřez naším poznáním téhle otázky, od svatého Pavla, přes Augustina až po hojně citovaného Tomáše Akvinského. A ještě hojněji citovaného Jacquese Maritaina, jako představitele současného katolictví. Čtení je to náročné, vyžaduje soustředěného adresáta, teprve pak vydá své plody. Ty ale stojí za to, alespoň já měl ten pocit: přemýšlení v teoretickém rámci moje vlastní úvahy o zlu dokázalo posunout a jaksi zpřesnit.

Pro křesťana není složitější téma, než je právě zlo, myslím si. Nesoulad mezi realitou světa (se všemi do očí bijícími krutostmi a nespravedlnostmi) a našim přesvědčením o milujícím Bohu a jeho lásce k nám je nepřehlédnutelný. Zřejmě to každý z nás zažil: situaci, kdy bychom udělali všechno možné i nemožné, abychom odvrátili něco zlého od našich bližních, abychom zabránili jejich nemocem nebo smrti. A vědět přitom, že existuje Někdo, kdo by mohl ve prospěch našich milovaných intervenovat snadno a prostě, jakoby lusknutím prstů. A On těmi svými pomyslnými prsty neluskne a neluskne... Tak takhle vypadá ta Tvoje slavná Láska a milosrdná péče o nás, Pane?!
Ne, na otázku existence zla prostě není žádná dobrá definitivní odpověď, vlastně na ni není definitivní odpověď vůbec. Kdo tvrdí, že ji má, ten lže. Minimálně sám sobě. Ovšem i kladení otázek má svoji obrovskou cenu a s ním i poctivé hledání odpovědí alespoň částečných – ne co nejvíc snadných, ale co nejvíc pravdivých!

„Málo si uvědomujeme, jak velké zlo v každém z nás působí omyl a do jaké míry jsme za něj zodpovědní. Velké množství praktických soudů, které pronášíme o sobě samých, o našich vztazích s bližním, o božských věcech a požadavcích, které kladou, vychází z našeho egoismu, z naší sebelásky, z našeho instinktu sebeobrany, z naší zbabělosti. Nakonec zadusíme sami sebe. Dokonce i ty nejvyšší pravdy, na nichž lpíme, ztrácejí svou průzračnost, jakmile se na ně přestaneme dívat s dostatečně čistým srdcem. Působením zvyku zmizí za závojem symbolu to, na co má symbol ukazovat. Odtud myšlenka sv. Jana od Kříže: ‚Snaž se, aby ses nespokojil s tím, co už o Bohu chápeš, a hledej to, co v něm ještě nechápeš. Právě toto znamená hledat Boha ve víře.‘“

Z konkrétních témat mě zaujalo přemýšlení nad tajemnou možností posvětit a prosvětlit vlastní utrpení jeho obětováním Bohu (po vzoru mystiků a mučedníků), tohle je věc, která mi není intuitivně vlastní, přesto (nebo proto?) si ji nechávám k dalšímu prozkoumávání. A taky, hlavně, důraz na odpovědnost člověka za svěřený svět, naše osobní, ale i ta kolektivní za církev, jejíž jsme součástí. Je mi blízká a pochopitelná představa, že lidská svoboda je nejcennější Boží dar, který je pro Boha natolik posvátný, že do naší svobody nezasahuje ani tam, kde si působíme zlo nebo kde svoji svobodu použijeme k odporu vůči Bohu nebo bližním. Jistě by si Bůh mohl stvořit armádu nechybujících robotů, ale byl by takový svět lepší? Asi ne. Je to nejspíš tak, že schopnost hřešit je odvrácenou stranou naší svobody a stvoření tvora svobodného, ale nehřešícího by bylo vnitřně rozporné a tím pádem pro Boha nemožné – jako kulatý čtverec nebo údolí bez kopců.
Pokud bych měl ale z celého svého setkání s Journetovým dílem vypíchnout jednu myšlenku, pak je to jeho přesvědčení, že i když konečnou odpověď na otázku zla nenajdeme na nějakém konkrétním místě křesťanské nauky, nejblíž se ji přiblížíme v křesťanství jako celku. V křesťanství s důvěrou plně přijatém a plně prožívaném, které nachází odpovědi srdcem a vírou tam, kde je náš rozum v koncích.

„Tomu, kdo chce odhalit tajemství dějin světa, kdo chce nadzvednout pečeť a sladit protiklady, se nabízí jediná danost. Je jím tajemství Boha, který ‚by žádnému zlu nedovolil vstoupit do svého díla, kdyby jeho všemohoucnost a dobrota nebyly schopny vytvořit dobro i ze samotného zla‘ (Augustin). Pak absurdita mizí: dobro a zlo, svatost a hřích, bytí a nicota už nejsou kladeny na stejnou úroveň.“