dasa6360 komentáře u knih
Další z krásných pohádek Boženy Němcové, kde nechybí dobře vystupňovaná tajemná atmosféra, kouzla, odvaha, věrnost a láska. Moc se mi líbí i filmové zpracování s Pavlem Křížem, které provází krásná písnička od Hanky a Petra Ulrychových.
Zbožňuji styl paní Němcové a její ženské hrdinky, mezi kterými má své čestné místo i moudrá Manka, které nechybí důvtip ani pořádná dávka smyslu pro spravedlnost. Díky tomu dokáže vyřešit složité hádanky a překonat různé výzvy, jež před ní klade sám život. Nejvíc mi učaroval konec: „Což jsi mně nedovolil, abych si vzala s sebou, co mi je nejmilejšího, tys mi nejmilejší, tedy jsem si vzala tebe.“
Podzimní plískanice přímo svádějí ke čtení pohádek od Boženy Němcové. A tak jsem jako první sáhla po jedné z předloh pro filmovou pohádku S čerty nejsou žerty, která v sobě samozřejmě nese silné morální poselství o spravedlnosti – poctiví jsou odměněni, zlí potrestáni. Hlavní hrdina je sympaťák, nechybí trocha humoru ani kontrast mezi laskavostí a sobectvím. A navíc ten jazyk, já to zkrátka miluju.
O Šlejharovi jsem si leccos načetla, a tak mě příliš nepřekvapilo, že čtenáře vůbec nešetří a nenechává mu žádný prostor pro útěk do idealizovaného světa. Přesto pro mě byla četba místy až trýznivá, zejména když jsem si jako máma uvědomila, že utrpení, které chlapec zažíval, bylo v té době pro mnoho sirotků běžnou realitou. Ta bezmoc a zoufalství, proti kterým se nemohl bránit, jsou tu téměř hmatatelné. A k tomu to kuře – stejně zranitelné jako on. Nojo, i na kapesníčky došlo... Šlejhar zkrátka uměl. A já touto knihou rozhodně nekončím.
Tuhle knihu jsem četla, když mi bylo asi třináct let, což už je sakra dávno. :) Přesto se mi vybaví vždy jako první, když vzpomínám na knihy, které jsem tehdy četla. V té době jsem samozřejmě řešila hlavně kluky, první lásky, trable s rodiči, přátelství, ale i otázky ohledně holení, líčení a dalších holčičích věcí. A tahle knížka všechno tohle podala tak lidsky a s humorem, že jsem měla pocit, jako by mluvila přímo o mně.
Pro dnešní mladou generaci by to asi byl výlet do pravěku, a pokud už vás puberta minula, taky z toho nejspíš nezaplesáte. Ale tehdy? Tehdy to byla jízda! :)
A kdo by mohl zapomenout na Anguse, Georgiina kocoura, který nebyl jen obyčejný mazlíček, ale jakási divoká kočkovitá šelma, jež terorizovala sousedy a měla charakter stejně výrazný jako hlavní hrdinka!
Krátká novela, po které byste rozhodně měli sáhnout, pokud patříte mezi fanoušky feministické literatury. Příběh je napsán formou deníkových záznamů ženy, které byla diagnostikována duševní porucha, a na základě doporučení svého manžela (lékaře) je izolována v pokoji se žlutou tapetou a prakticky léčena klidem, který jí ale samozřejmě škodí ještě víc. Samotný text však nezobrazuje pouze postupující psychické problémy, nýbrž také boj s mentalitou tehdejší doby, která absolutně neakceptovala ženské pocity a potřeby.
Gilman se při psaní údajně inspirovala svým prvním manželem a také lékařem, který se pokoušel léčit její poporodní deprese „klidovou léčbou“. Za mě jasných 5 hvězd!
Dopisy Dorotce Horáčkové (budoucí manželce Vítězslava Hálka) mě vrátily do dob, kdy jsem podobně laděná psaní posílala svému milému. A ačkoliv byly zajímavé minimálně z toho důvodu, že čtenářům představí 19. století zase trochu z jiného úhlu, musím přiznat, že ve mně nic hlubšího nezanechaly, což je pravděpodobně způsobené tím, že zkrátka patřily jen Vítězslavu a Dorotce.
Co se mi ale velmi líbilo, to byly všechny povídky – Domácí učitel, Přívozník, Muzikantská Liduška. Všechny velmi procítěně líčí milostná trápení nešťastných milenců, které mnohdy rozděluje majetek. A je jedno, zda se příběh odehrává v Praze, nebo na venkově.
Liduško, Liduško, jak mi tě bylo líto... Ačkoliv je povídka krátká, zanechala ve mně silný dojem. Vypráví totiž o tragickém osudu mladé dívky, která se stala obětí společenských konvencí a rodinných očekávání. A že rozhodně nebyla jediná – konflikt mezi láskou a společenskými normami je typickým motivem v literatuře 19. století, kdy se se ženami stále ještě handlovalo jak s dobytkem.
Kromě emocionálního světa samotné Lidušky se tu Hálkovi podařilo dobře vykreslit i život v české vesnici, morálku a společenské poměry doby. Čteno v rámci knihy Z Amorova deníku, kde zaujme i povídka Přívozník nebo Domácí učitel.
Mohlo by se zdát, že se jedná jen o další emotivní příběh někoho, kdo prošel koncentračními tábory. Takových už byly stovky, řeknete si. Ano, všudypřítomná diskriminace, utrpení, ale i naděje na to poukazují. Více než samotný pobyt v táborech však tentokrát mou pozornost upoutalo smýšlení a potažmo celý život Sintů, který se téměř diametrálně liší od toho našeho gádžovského. Ať už se jedná o větší důraz na tradice, zvyky, obřady nebo rodinu a všeobecně rodinné vztahy.
Jenže tyto jejich tradiční hodnoty se evidentně ani po tolika letech nehodí do „našeho“ moderního světa. A jak sama paní Zilli zmiňuje v závěru knihy, většina mladých Romů se v rámci začlenění do společnosti rozhodla své projevy, kulturu i jazyk raději potlačit, jen aby vůči nim lidé neměli předsudky. Vím, že to není jednoduchá otázka, sama nejsem na danou problematiku odborník. Jen si vlastně po dočtení nejsem jistá, zda mě víc pálí minulost nebo přítomnost.
V běžném životě 19. století by to pravděpododobně takhle nedopadlo, právě proto však musela přijít feministka Božena, která si do své tvorby projektovala své vlastní sny a zároveň se nenechala svazovat žádnými předsudky, aby všem poslušným holkám ukázala, že není na škodu být odvážná a samostatná. A že si jednou budou moci vybrat život takový, jaký chtějí, ne takový, jaký jim někdo, ať už rodiče, manžel nebo společnost, určili.
Možná je celá povídka trochu až moc idylická a romanticky zasněná, zvlášť v kontrastu s tehdejší dobou, ale možná právě to dokázalo vyburcovat další čtenářky k tomu, aby si přály zažít něco podobného a šly si neústupně za svým. Určitě i díky tomu jsou dnešní ženy tam, kde jsou.
Nee, tohle rozhodně nepatří do odpadu, jak tu někteří píšou. Už jen pro ten nádherně barvitý jazyk plný symboliky a metafor, kterým se autorka doslova mazlí s vaší duší, až ji nakonec celou prostoupí, si kniha zaslouží mnohem vyšší hodnocení. Celkový styl mi velmi připomínal knihy Eleny Ferrante. Ta živočišnost a syrovost byly naprosto famózní.
Ano, nejedná se o snadné čtení. Kniha vyžaduje váš čas, trpělivost a ochotu ponořit se do složitých a možná někomu nepříjemných situací, které však Katalpa zvládá popisovat s velkým citem a lidskostí. Je to příběh o ztrátách, osobním růstu, ale také o životních rozčarováních, ve kterém lze najít plno filozofických otázek o existenci, smyslu života a nevyhnutelném příchodu smrti. Stačí jen plně vnímat...
Poetické vyprávění o dětství, rodinných vztazích a životních strastech na pozadí druhé světové války, které nám dává nahlédnout do světa, jenž je krásný i krutý zároveň. Veškerou pomíjivost života tu Pavel zachytil ve svých vzpomínkách plných drobných detailů, které člověka bezpochyby vezmou za srdce. I přes tragičnost tématu však celému příběhu nechybí vřelost a tolik potřebná naděje.
Impulsem k přečtení byla tragická smrt Karla Heřmánka, kterého jsem při čtení nepřestávala vidět... Ať je vám tam nahoře dobře, Otto a Karle. A velké díky za obrovský přínos české kultuře.
Dílo, které ve své době rozhodně překročilo hranice tehdejší poezie a nastavilo nové standardy pro 20. století. V básni chybí tradiční veršovaná struktura, díky čemuž mohl Apollinaire pravděpodobně lépe vyjádřit své myšlenky, jež se dotýkají jak moderního světa a technologických pokroků, tak nostalgických ohlédnutí za starým světem.
Obzvláště mě zaujala kombinace každodenních výrazů s poetickými výrazy, které nutí k zamyšlení.
„Nyní ty kráčíš sám davem po Paříži
Kol tebe stáda autobusů řvou řičí a víří
Bolestná úzkost lásky hrdlo svírá ti
Jak bys už nikdy se neměl lásky dočkati“
I z toho důvodu si myslím, že je Pásmo báseň, na kterou potřebujete čas, plnou pozornost a pravděpodobně i chuť se jí poddat.
Devatenácté století plné přísné morálky, silného vlivu církve, tvrdé sebedisciplíny a do toho hrstka dospívajících studentů z buržoazní společnosti, u kterých se probouzí puberta, vzdor proti autoritám a sexuální pudy. Když k tomu připočteme nedostatek podpory a pochopení jak ze strany rodičů, tak ze strany školy, nemohlo to snad ani dopadnout jinak. Nedivím se, že byla hra patnáct let zakázaná, určitě v té době musela šlápnout na kuří oko celé společnosti. Rozhodně stojí za přečtení i dnes, vřele doporučuji.
Židovské anekdoty, jak už to tak bývá, mají specifický humor, často totiž odrážejí historické a sociální zkušenosti židovské komunity. A tak se v nich dají najít témata jako soužití s NEžidy, asimilace a náboženské otázky. Nemyslím si, že by musely být nutně jen zdrojem zábavy, ačkoliv ani o tu tady není nouze, ale že je to také prostředek, jak se vyrovnat s obtížnými situacemi a posílit identitu komunity. Velmi oceňuji laskavý humor a jemnou ironii, dnešní vtipy, často až na sílu sprosté, se s tím nedají vůbec srovnávat.
Kdysi viděno jako divadelní představení, nyní konečně nastal čas i na knihu. A co napsat? Snad jen, že je to skutečně nadčasové dílo, které brilantně kombinuje humor a satiru, aby vykreslilo lidskou chamtivost a její následky. Dialogy jsou bohaté, plné ironie a sarkasmu (to já můžu) a naprosto vybroušené do nejmenšího detailu. Až mám chuť si to dát znovu, jak perfektní to bylo.
Méně známá Moliérova hra, přesto naprosto výborná! Hlavními tématy jsou žárlivost, důvěra a komunikační bariéry mezi lidmi. Hlavní postava – Sganarel – podezírá svou ženu z nevěry, a jeho podezření ho vede do řady komických situací a absurdních nedorozumění. Bavila jsem se od začátku do konce, Moliér mě opět nezklamal. A ještě něco bych chtěla vyzdvihnout – výborný překlad, který lahodí očím.
Výborná renesanční komedie, ve které si Machiavelli bere na paškál běžné lidské vlastnosti jako chamtivost, hloupost, pokrytectví a zkaženost.
Kallimach je typickým příkladem mazaného hrdiny, který k dosažení svého cílé využívá svůj intelekt. Lukrecie, ačkoli je na počátku pasivní, se nakonec ráda přizpůsobí okolnostem. A Mikula je jen komickou figurkou, která představuje hloupost a naivitu. Další postavy jsou prohnané až hanba a jen koukají, aby ze všeho utrhly ten největší kus.
Nejvíc se mi ale hnusil Fráter Timotej, který je krásnou ukázkou církevní zkaženosti, což je téma, které se objevuje i v dalších Machiavelliho dílech. Když si představím, kolik lidí tito duchovní za ta léta vmanipulovali přesně tam, kam chtěli, a jaké prostředky k tomu používali, dělá se mi zle.
Knihu Poplach v Kovářské uličce jsem kdysi našla v knihobudce. Dlouho mi tu ležela a nyní na ni konečně přišel čas. Nejdřív mě potěšil krásný jazyk, který je podle mě poměrně dobře přístupný i dnešnímu dětskému čtenáři, poté mě naplno pohltil příběh s mnoha humornými situacemi i morálním poselstvím. Viděla jsem se jako ta malá Boženka, která si se zaujetím četla o záhadném cizinci s maskou na tváři a v černém plášti, jenž trestá darebáky a pomáhá chudým lidem. Jen ta náhoda se psem Césarem mi přišla až moc okatá, ale tak je to knížka pro děti od 7 let. :)
Krátké útržky z doby, kdy měl Karel Poláček za sebou nešťastné manželství, prohranou rozluku, okupaci země, vyhazov z redakce Lidových novin pro židovský původ, povinnost nosit žlutou hvězdu a následně na něj čekal transport do terezínského ghetta a poté do Osvětimy. Trochu moc na jednoho člověka. Ze zápisků už je cítit odevzdanost, určitá apatie, nechuť... Není to pěkné čtení, a teď nemyslím formu nebo styl.
Hodnotit, proč v té době někdo odešel / neodešel, mi přijde z našeho dnešního pohledu minimálně nevhodné.