HTO komentáře u knih

Četl jsem vydání z roku 1965, tedy první, překlad Josef Škvorecký, odpovědná redaktorka Hana Žantovská, a nestačím se divit: tohle že je špatně přeložená kniha? Tohle je, podle mého názoru, skvostně přeložená kniha! Válím ji po jazyku jako bonbón. Možná, že některá (tipoval bych porevoluční) vydání mají spoustu překlepů, ale toto rozhodně ne, a kromě toho má skvělý doslov. Nevím, zda se od Škvoreckého očekává dnešní slang – který je mi mimochodem mnohem míň srozumitelný než ten z doby, kdy jsem ještě nebyl na světě – nebo co, ale každopádně, nahlédnutí do originálu, což je otázka okamžiku (link je přímo ve Wikipedii) člověka přesvědčí, že „Ústřední detektivní kancelář“ je přeložena naprosto správně, v originále stojí Central Detective Bureau (což je myslím část losangeleské policie). FBI se u nás tehdy tuším překládala „federální policie FBI“, alespoň v Neronu Wolfovi to tak je. Fakt se divím, trochu smutně. [Později: To, čemu jsem se divil, bylo mezitím z komentářů smazáno.]

Maminka, lékařka, říká, že kniha je, co se studia týká, úplně přesná. Nemám důvod jí nevěřit. Je pravda, že Segal na mne občas působí spíš jako konstruktér příběhů, které mají ambici být jaksi archetypální (což se mu občas vcelku daří, jako u Love story, nebo moc nedaří, jako u Harvardu), ale koneckonců, to není nic špatného: když si kupujete židli, taky je potřeba, aby ji udělal dobrý řemeslník, ty umělecké jsou sice hezčí, ale bolí z nich tělo.

Výpisek, zneklidňující, ale připomíná mi strýce z Ostravy, který také odkázal své tělo vědě – a protože měl za sebou asi půltucet infarktů a dvě klinické smrti, profesoři mu napsali děkovný dopis, že se jako na něj už hrozně těší, jak mi sám říkal; humor mu věru nechyběl! – „Za prvé chci, abyste se podívali na popis osoby, kterou budete pitvat. Je to velice nepravděpodobné, ale jestli máte dojem, že by to mohl být někdo, koho znáte, klidně mi, prosím, řekněte, abych vás přemístil..."

18 06.08.2013

Podle mého názoru největší kniha české porevoluční literatury.

18 12.08.2012

Dva divoši od E. T. Setona a Haileyho letiště jsou jediné beletristické knihy, které kdy přečetl můj odborně úzce specializovaný bratranec. Nejlíp to pro mě vystihl Marwin: ano, ta kniha se dala i žít, a vlastně dá žít doteď – možná nebudete jako dospělí vycpávat sovy, ale jistě si můžete vést třeba deník s pozorováními z přírody. Nebo se nechat inspirovat názory starého Caleba.

Můj bratranec je neuvěřitelně šikovný, takže zvládl vyrobit cokoliv si vzpomenete. Jak krásně jsme třeba bubnovali! Experimentu s kalumetem nacpaným sušeným „tabákem" z kopřiv jsem se ale naštěstí nezúčastnil.

„Adorno – často se to připomínalo a stále opakovalo – si jednou položil otázku, zda je poesie po Osvětimi ještě možná. Chápal ji však bezpochyby – málo citlivě a nepříliš šlechetně – jako prosté a naivní okouzlení dobrotou jednotlivých bytostí a krásou života. Nevěděl, že poezie není to, co hovoří o světě, ale práce, která tím, jak vyprošťuje slovo z pojmového diskursu, tento svět zakládá, v dobrém či zlém, neboť má za to, že mu lze dát smysl. Pochopena takto, poezie ani po Osvětimi neztratila na významu. Není shovívavým sněním, jež některé skutečnosti nutně činí nesnesitelným, ale luciditou, která předává odvahu. Spíše si všimněme, že znamenala v hodinách opravdu čirého zoufalství – jak to dokládají četná svědectví – oporu pro ty, kdo se zuby nehty drželi ne tak života jako ideje vlastní důstojnosti. Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr.“

(Yves Bonnefoy – Století, jež obětovalo slovo; in: Eseje; překlad Jiří Pelán)

17 20.04.2019

Když jsem knihu četl, tu a tam mne skutečně iritoval Dawkinsův známý postoj apoštola ateismu, a to i přesto, že jsem vyrostl na protináboženských populárně vědeckých knihách o vědě a přírodě vydávaných před revolucí. Abych zacitoval Frankieho Boyla: „Richard Dawkins nezná napětí z nevíry, které je součástí náboženství. Nechtěli byste, aby zrovna on četl vašim dětem knížky o Narnii, což? 'Petr, který neexistuje, a Lucinka, která neexistuje, a Edmund a Zuzana, kteří neexistují, prošli kouzelnými dveřmi, které neexistují a potkali lva – lvi existují, ale nemluví a rozhodně nejsou metaforou pro Ježíše, který rozhodně, rozhodně neexistoval.'“

Na druhou stranu, když si odmyslíte těchto několik zabouření, kniha je dobrá. Co se týká grafické úpravy, ta je přímo skvostná. A konečně, ale ne v poslední řadě, jedná se o první překlad skvělého Viktora Janiše v žánru populárně vědeckých knih.

Skvělá kniha!

A když si seřadíte k sobě první písmena kapitol po třicátou druhou včetně, dostanete akrostich Škvorecký et Zábrana fecerunt ioculum, tj. že Š. a Z. si dovolili žertík (J. Škvorecký: Jak to bylo s Prezydentem Krokadýlů, Literární noviny, č. 21, 22. 5. 1996).

Zde je důkaz:
https://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/JZ/825475221

Tady je odkaz na album, kde je tato mozaika ve více provedeních, kdyby někdo chtěl čtverečky neoddělené, nebo naopak oddělené tak tlustě, až v těch bílých čarách vidíte černé tečky: http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/JZ

17 25.09.2014

Kazantzakis sám žasl, jak mohl takovou knihu napsat, takové mystické hloubky se tady dobral. Jakkoliv nemusíte souhlasit s jeho interpretací některých událostí (vztah Františka a Kláry), bratr Leo, Františkův první stoupenec a vypravěč této knihy, vám dokáže přiblížit světcovu postavu tak, že pochopíte, proč jej lidé následovali (a následují dodnes, i bez osobního setkání). Jak si všiml přítel Henry Coningsby, který píše recenze pro Waterstones a jemuž jsem knihu kdysi dávno věnoval anglicky, Kazantzakis dokázal do knihy vtělit zázraky tak, že působí zcela přirozeně a vlastně nevyhnutelně: zvláště na scénu, kdy František, který má trauma z lepry, líbá malomocného, nezapomenete. Ale u této knihy budete číst s otevřenou pusou od začátku do konce: jako u každé dobré knihy na duchovní téma, cítíte, že tady se odehrává něco důležitého, co vás nekonečně přesahuje, a přesto je to na dosah, cítíte, že tady se jedná o život, pod zorným úhlem věčnosti (sub specie aeternitatis, jak jsem se naučil roku 1994).

Nesmírně důležitá věta pro kohokoli, kdo si myslí, že František byl pasivní: „Jít proti době, v níž žiješ, je povinností SVOBODNÉHO člověka", říká zde František a ukazuje na cestičku (neboť do Jeho domu nevedou široké cesty, jen úzké pěšinky), jíž vede své ovce – je to pokora.

17 10.04.2012

Jedna z nejlepších Štorchových knih, hutná a poetická – kde už dnes uslyšíte slova jako sachem nebo pobratim, o kráse havranů (a přechodníků a jména Kňučák) nemluvě, s výborným dějem, písněmi i atmosférou. A máloco v dobrodružné literatuře se vyrovná síle těch tří v závěru náhle vykřiknutých slov: „Dám deset krav!“

Po několika letech jsem narazil na další chválu této knihy, tentokrát z pera mnohem povolanějšího a slavnějšího, totiž od C. W. Cerama:

„Avšak necítím se zavázán jen vědě, ale i jistému druhu literatury, přesněji řečeno, tvůrci literatury, ke které má být tato kniha skromným příspěvkem. Je jím podle mého vědomí Paul de Kruif, americký lékař, který se první podjal úkolu vylíčit vývoj zcela speciálního vědního oboru tak, že se jeho kniha dala číst s napětím, s jakým se v našem století setkáváme jen v kriminálních románech. Roku 1927 objevil, ze vývoj bakteriologie má v sobě románové prvky — stačí se jen na něj pořádně podívat a řádně jej uspořádat. Dále objevil, ze i nejspletitější vědecké problémy lze zobrazit velmi jednoduše a velmi srozumitelně, popíší-li se jako pracovní procesy, tj. vede-li se čtenář touž cestou, kterou se ubíral sám vědec — od okamžiku prvního nápadu k dosažení výsledku. A zjistil, ze okliky, křižovatky a slepé uličky, do nichž je vědec sváděn svou lidskou nedokonalostí, omyly lidské hlavy, rušivými náhodami a brzdícími vlivy zvenčí, jsou prolnuty takovou dynamikou, takovou dramatičností, jaká dokáže vyvolat nesmírné napětí. Tak vznikla jeho kniha „Lovci mikrobů", a už její název, který změnil střízlivý termín „bakteriologové" v lidskou kategorii, stal se touto změnou programem nové literární kategorie, „faktografického románu".

Od prvního Kruifova pokusu není už takřka vědního oboru, v němž by některý autor — nebo hned několik autorů — nepoužil této nové literární metody. Je naprosto v pořádku, že k tomu dochází povětšině ze strany spisovatelů, kteří jsou ve vědeckém smyslu diletanti. Základnou přijatelné kritiky je podle mého názoru poměr, v jakém se má v těchto knihách věda k literatuře, nakolik v nich převažuje „skutečnost" a nakolik „román". Domnívám se, že nejlepší knihy této kategorie jsou ty, které získávají své románové prvky jen „pořádáním" faktů a dávají tak vždy přednost skutečnosti. Knihám této kategorie se snažím svou prací přiblížit. Doufám, že tím posloužím všem čtenářům, kteří chtějí mít „jistotu" a zároveň chtějí používat této knihy přes její románový ráz jako příručky. Mohou se na ni spolehnout.“ (Bohové, hroby a učenci)

Jak kdosi napsal, „Takových knih má každá literatura jen několik.“ Brutální kniha, která člověkem otřese a přiměje ho, aby pořádně zpytoval vlastní svědomí. Děsivá také v tom, jaký portrét 20. století podává a jakým způsobem ukazuje autorovo utrpení – emigrant, který mj. trpěl depresí, která mu bohužel nebyla diagnostikována, takže nebyl léčen...

„Talent bez statečnosti je jako dort s polevou z hoven (...)“

„Neschopnost vzdát se věcí a blbých požitků z nás ze všech dělá kolaboranty.“

„Slávu – to může chtít jen úplný blbec, mrdkyně, nebo filmovej herec, byl jsem taky pokoušen pýchou a taky byl i zpupnej, jenže to všechno se srovnalo napříč vším tím co následovalo – ale co jsem toužit a chtít nepřestal, bylo a jest, aby lidi, když mne budou číst, se zamysleli a zauvažovali o povaze člověka a života v nepředstavitelné strašnosti vesmíru. Horror vacui? dobře, ale Pascal byl pořád ještě ušlechtilý mluvka, jenže já? já si to doslova představuju, vzdálenost Země od Slunce? ale vzdálenost Spici od Vegy a jejich vzdálenost od kulové hvězdokupy XY, a my v tom, se svými tužbičkami, tragédiemi, zločiny, a především se svou nepoučitelností a odvislostí ode všeho – kdo je Bůh? zešílíš! a pak pojdeš.“

„Každý člověk má všechno. I svého génia, i kolosální tupost, i schopnost rozhořčení, shovívavost i rouhačství a třeba v skrytu nošené ponětí o svatosti, svůj um a zkum a svoje nadání, i lásku k hudbě, i naprostou amúzičnost, i svou radost i své tajné hoře, domnívám se, že co do vloh a výbavy není lidí privilegovaných.“

„Kudy a ve kterém nestřeženém okamžiku k nám vešel utilitaristický debil, odkud se vlastně vzal ten člověk odnikud, který podřezává javory a habry pod záminkou, že tudy povede silnice, zatímco skutečnou příčinou je jeho strašná nenávist otroka a raba k noblese neužitečnosti?“

„Je to k posrání, ale jen se neposrat.“

„Mám sen o přírodě, sen o panoramatu Edenu. Samozřejmě, že mohu vyhledat přírodu i tady, ale jen miniaturní a vyplácanou člověkem. Ne, já stojím na mírné hoře v hustém trávníku, povívaném větrem, a pode mnou se rozkládá nekonečná příroda, svět, pravý svět, jak byl před člověkem. Jak bych rozpřáhl ruce! Jak bych padl na kolena! Jak by se mi z očí vyřinuly slzy!“

16 20.05.2017

Kniha je naprosto skvělá. A dnes je výjimečný den k jejímu okomentování, neboť, cituji z časopisu Vesmír a webu Osel: „Přivítejte jednu z největších událostí vědy 21. století! V posledních měsících postupně sílila šeptanda, že se experimentu LIGO podařilo změřit Albertem Einsteinem předpovězené gravitační vlny. Na dnešní tiskové konferenci fyzikové potvrdili, že detektory skutečně zachytily gravitační vlny vyvolané srážkou dvou černých děr vzdálených 1,3 miliardy světelných let od Země. – Dneškem se nám otevírá úplně nová obloha, gravitační obloha. Díky gravitačním vlnám tam teď můžeme hledat úplně nové, nevídané věci. Dnešním dnem začíná éra gravitační astronomie.“

Navíc jsem se musel hrozně smát u poslední části knihy popisující spor Newtona s Leibnizem – Leibnize, posledního polyhistora lidské historie, totiž mimořádně miluju – v němž autor konstatuje, že Leibniz Newtonovo pojetí prostoru pochopil, jen ho prostě nepřijal, „protože je dosti obtížné uvěřit, že by Leibniz něčemu neporozuměl“. Není to báječné?

16 11.02.2016

***

Co jsem se nachodil, pořád se soužil,
co jsem se nabloudil, pořád jen toužil
uvidět moře
v slunečním jasu.
A přitom stačilo jen trochu zvednout zrak;
u dveří svítila – blizoučko, blízko tak –
kapička rosy
na žitném klasu.

16 01.02.2016

Na pohádkách je nejlepší, že svoje kouzlo nikdy neztratí. A tohle jsou úžasné pohádky zaplňující fantazii – i díky fantastickým obrázkům – babou Jagou (letící v moždíři, palicí se odráží, pometlem stopu zametá; macecha krásné Vasilisy je její příbuzná!) s domkem obklopeným plotem z lidských kostí, na němž lebky svítí očima, Kostějem Nesmrtelným, bílým, rudým a černým jezdcem, kteří jsou bílý den, slunko zlaté a černá noc, vzdálenostmi měřícími se na versty, člověkem s čelem měděným a břichem olověným (kterého v jiné podobě najdete i u Grimmů a jehož použil americký básník Robert Bly v psychologické knize o zasvěcení „Železný Jan“), jsou tu plazi a potvory mořské, draci i kocour vrčoun a také „kocour vypravěč: když se v pravou stranu dívá, pohádky a písně zpívá, a když vlevo hlavu sehne, tu i tráva smutně lehne“ a mnoho, mnoho jiných. Rozhodně jedna z pohádkových knížek, které by si měl přečíst každý.

V našem vydání, které dostala od svých rodičů maminka, je v pohádce Krása nesmírná carevičovým pomocníkem Junák Ocel (a bijí ho knutou). Když jsem si četl vydání z roku 1984, je jím Udatný Bulat (a bijí ho karabáčem). Rusista vám poví, že adjektivum „bulatný“ znamená „čepelová ocel“ východoasijských kvalit, nebo archaický poetismus pro chladnou zbraň se zahnutou čepelí. Kdo ví, proč tato změna?

Už léta se chystám, že k téhle knize, jedné z nejlepších a nejkrásnějších, které jsem kdy četl, něco napíšu, ale pořád nemůžu přijít na komentář, který by byl tomu úžasu, který ve mně zůstavila, práv. Až na tyto chabé věty, že. Myslím, že by se dalo uživit psaním knih o tom, že o kráse téhle knihy nelze psát dostatečně dobré knihy.

Kdo se nezamiluje do doktora, nemá srdce v těle.

Pro mne po geniálních Malých bozích nejlepší díl Zeměplochy. Mám pro to dva důvody: 1. skvělé vykreslení totalitní společnosti, lidí lámaných tak, že dozorci už ani nepotřebují biče. 2. neuvěřitelnou Stříbrnou hordu, skupinku prastarých barbarů a jednoho učitele ve výslužbě (jemuž bylo čtyřicet, když zjistil, že orální sex neznamená, že se o tom mluví). Stříbrná horda je zdrojem neskutečné zábavy; nebudu vás zaplavovat citáty, prostě mi to věřte; ale, a to je pro mne důležitější, je na ní vidět, jak Pratchett své hrdiny miluje a jak dokáže nepokazit tímto faktem celou knihu. Popis boje s nindži, u nějž se užaslý domorodec upamatuje na to, jak s dědečkem hrával deskovou hru, a nikdy nevyhrál, protože dědeček jejím hraním strávil celý život, je jedním z nejlepších příkladů toho, jak ukázat autorskou náklonnost k vlastním výtvorům.

Chválit Jana Kantůrka se stalo už jakousi nevyslovovanou samozřejmostí, ale tady (i navzdory nepřeložené hříčce se slovem eunuch) si zaslouží přímo políbení ruky za to, že použil (když se Horda učí civilizovaně nadávat) kouzelné, staropřekrásné „i čermáka!" Bravo, pánové!

16 10.04.2012

S prvním vydáním téhle výborné knížky v roce 1963 byly neskutečné potíže, musela vyjít obložena doslovy a kdovíčím ještě, a stejně nakonec vyšla jen ve 3000 výtiscích „Pouze pro odborné a studijní účely", protože zdejší mravokárce pobuřoval jazyk, kterým je napsána. Toto k tomu měl co říci její geniální překladatel Jan Zábrana: „Duke, který by kumpány oslovoval „kamaráde" místo „vole", který by Vlkům říkal „lotři" místo „sráči" a který by si ulevoval slovem „saprlot" místo „doprdele", by nebyl Duke, nebyl by přesvědčivý, nebyl by živý... Nikoho by nepobouřil, protože by byl němý; jak říká John Steinbeck: ,Pracující člověk, oloupený o takzvané ‚sprostoty‘ ve vyjadřování – to je němý člověk!' "

Na stejné téma se ostatně už mnohem dřív vyjádřil Karel Poláček: „Zvolal-li vojín Knotek ‚Kýho výra, desátníku, zdá se, že jsme obklíčeni‘, pak dlužno mu upříti existenci. Jisto totiž je, že nemůže existovati vojín, ať již Knotek či jiný, jenž odlehčil by si při seznání choulostivé strategické situace tímto zaklením." – – Jenomže někdo je holt „Mravnost nade vše“, že ano...

16 22.03.2012

Půvabný jazyk a styl – ostatně překládala velká Pavla Lidmilová, která také knihu vybavila výborným doslovem –, který mě zaujal už v Dobrodružství v Bruselu. V tematicky pestrých povídkách najdete na jedné straně báječný humor, nejvíce asi v té o spisovateli, který nemůže vymyslet pointu své povídky, až na něj pointa doslova skočí v reálném životě málem jako jagulár na Púa; na straně druhé pověstný portugalský pocit saudade (japonský dvojenec tohoto pocitu, mono no aware, je u nás známý v současnosti nejvíc díky Murakamimu), ještě umocněný tím, že autor žil v emigraci. S knížkou jsem strávil krásný večer.

15 13.02.2018

Poslechněte si, jak překrásně (spíše oneiricky než konvulsivně a snad nejvíc pohádkově) zní úvod popisu jednoho ptačího souhvězdí v této jedné z nejlepších, nejúžasnějších a nejkrásnějších knih, které jsem kdy četl: „Ve večerních hodinách měsíce září a října ovládá jižní oblohu skupina ptáků: Páv, Jeřáb, Tukan, Fénix a Rajka. Z nich je Tukan nejslabší. Je však v něm Malý Magellanův oblak (…)“

„Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

15 06.05.2017

Výpisek, který bych sem rád dal, je z knihy Marsyas – nedávám ho pod ni, protože vlastním toto vydání, kde je doplněna neobyčejně zábavnými knížečkami na téma Jak se co dělá. Marsya vůbec nelze dost doporučit; především bych ji dal na noční stolek jako povinnou četbu některým nafoukaným a snobským literárním kritikům, a vůbec literárním snobům obecně. V naší literatuře tuším první, ale rozhodně ne poslední obhajoba tzv. „nižších“ žánrů, napsaná s neuvěřitelným vhledem a nejen chytře, ale také moudře. Kromě toho neskutečně vtipně! – „Přečetl jsem tisíc dvě stě osm stránek ze dvě hodiny padesát minut“ (řeč je o krvácích), nebo věta, která mě rozesmála, až jsem málem spadl pod stůl (řeč je opět o krvácích): „Muži jsou stateční, toť pravda; jenomže do všeho vlezou.“ – Vůbec, každá kapitola téhle knihy, ať se týká novin, anekdot, básníka Stanislava Mráze, pohádek, pornografie, proletářského umění nebo kalendářů (rozumí se těch ke čtení), to je malý klenot, a máte-li rádi knihy a svou řeč, pak vás ve jménu Dášeňky prosím, přečtete si tuhle knížku! Vydání z roku 1984 ve spisech má navíc bonus v podobě přítomnosti geniálního Františka Jungwirtha, jenž ve Vydavatelské poznámce pomáhal s názvy starých detektivek.

Výpisek, s pocitem, který A. Pope charakterizoval jako to, že tohle si mnoho lidí myslelo, ale nikdo to dosud tak krásně nenapsal – mně se to, o čem se v něm píše, díky Bohu přihodilo i loni, když jsem prolezl kusem lesa, o kterém jsem myslel, že se tudy prolézt nedá: „Teoretikové pohádek se domnívají, že motiv „jiného světa" pod zemí, v hloubi jezera, za černým mořem nebo podobně pochází ze snů a halucinací. Myslím, že k představě jiného světa není třeba snů ani halucinací! Jiný svět je totiž všude, kde jsme ještě nebyli: je za čarou obzoru, na dně vody, za zdí nepřístupné zahrady. Když jsem se jako kluk vkradl přes plot do cizí zahrady, přísahám vám, že jsem tam našel květy zázračnější než kdekoliv jinde a trhal ovoce chuti neznámé a nádherné. Dále jiný svět je i tam, kde aspoň nebyli ti druzí a neviděli ony věci podivné a neobyčejné, které jsme tam spatřili my. Jiné světy jsou všude, kam přišli poutníci a dobrodruzi okouzlení tím, že vidí víc než jiní. Za každou hranicí, která omezuje naši zkušenost, jsou jiné světy.“

15 18.02.2014