HTO komentáře u knih

To je tak krásná knížka! Doslova líbezná a kouzelná. Jako ostatně všechny s Gabrou a Málinkou. – Jak jsem rád, že jsem díky mamince vyrůstal na takovýchto knihách! – Moje nejoblíbenější postava je rázovitý kostelník Struhař.

Tetky chtěly vykládat své rozumy, ale Struhař je nepustil ani ke slovu. On přece, důležitá osoba daleko široko, musí začít rozprávku.
»Abych, stakra, nezapomněl! Tetky! Dneska sa cosi dovíte! Honem vyvalujte oči! Papež sa oženil!«
»Oh, jejdanenku, toto není možné, takového neco!« a tetky zůstávají jako omráčené.
Jedna starší přec jen nevěří a říká, aby nevěřily, že kostelník je chce nabalamutit. Ale Struhař se zaklíná:
»Ať je ze mňa tu chvíli mastný flek, esli cigáním. Já a pan páter mosíme jít v pravdivosti příkladem napřed!«
»Ale přisahat byste, kmocháčku, na to nemohl,« povídá ta nedůvěřivá kmotřenka.
»Od hodiny — esli chcete,« praví kostelník. A to tetky raději už věří.
Pro pána Jána, taková věc v církvi! Tetkám se zdá, že to nepřežijí. Otírají si čela a Struhař vykládá:
»A víte, že byl na svatbě aj náš panáček? Mňa takej zvali, ale ten den sa mňa nehodil — telila sa nám kráva . . .«
Tetky hledí vyjeveně. Jedna se ptá:
»A to byla svatba v Římě?«
»Ale co by,« mávne Struhař rukou, »toť vedle Štítnéj — v Popově!« a pokračuje:
»Znáte přecaj Lojzka Papežového, no to je ten istý a bral si Francku Halánkovu. . .« A to tetky vyprskly a začaly bušit do kostelníka.

13 29.09.2012

V celé řadě kapesních atlasů nevyšla špatná knížka, takže i tato je samozřejmě velmi dobrá. Informativní a se skvělými ilustracemi. Navíc pod jménem každé houby najdete informaci o její poživatelnosti, přičemž ty jedlé jsou odstupňovány tak báječně, jako bylo báječné chodit kdysi s rodiči na houby: jedlá, jedlá a chutná, jedlá a výtečná (na rozdíl od autora bych do té poslední kapitoly ovšem dal i milovaný suchohřib). – Jako malému se mi hrozně líbila jména autorů (vlastně se mi líbí pořád). A můj výtisk má navíc na hřbetě oprýsknutou barvu v písmeně B, takže mám Kapesní atlas hup, pročež vždy, když jdu kolem něj, radostně poposkočím, jako blahé paměti, když se mi poštěstilo najít na Vysočině hříbek.

Skutečně skvělé. Doba se změnila snad jen v tom, že dnešní slovník (Bohu žel) zhrubl – tady se ještě nepoužívá ani slovo „srandista", a mám dojem, že protekčních děcek přibylo už za mých mladých let (ale budu přešťasten, pokud se mýlím). Náramný a skutečně vyčerpávající – čímž míním všecko obsahující – Brehm o škole, a co je nejlepší, autentický, protože autor sám byl pedagog. Jediné, co mi tady chybělo, byla krásná věta z filmu: „Pozor, mořský stařec sem pádluje!" Ale to je tím, že jsem vysazený na mořské záhady.

Na ukázku kousek z kapitoly o profesoru matematiky: „Matyk je bytost oděná v omšelý fráček barvy neurčité, jež se přiřítí do třídy deset minut po zvonění divoce funíc, a spatřivši na stupínku vycpaného orangutana, uvědomí si, že si spletl sekundu B se sekundou A. Omluviv se rozpačitě orangutanovi, pádí matyk o poschodí výše. V sekundě A se srazí s panem ředitelem, jenž tam rozdává složenky na školní plat, a jeho přesně pracující matematický mozek dojde k závěru, že dnes není pondělí, nýbrž středa, a že má v sekundě matematiku až od deseti. Kvapně cválá do sborovny, aby si svou dedukci ověřil na rozvrhu. Tam se omylem podívá na čtvrtek a zkonstatuje, že má přece jen dnes v sekundě B hodinu a že tam vycpaný orangutan nemá co dělat. Vtrhne znovu do zmíněné třídy a ke své hrůze vidí, že tam již orangutan není. Místo něho stojí na stupínku žák Pitl a hledá ukazovátkem na mapě Ruska magistrálu. Matyk vyběhne z učebny, přečte si tabulku a pozná, že jde o tercii A, a nikoli o sekundu. Vyhledá sekundu, ale ta je prázdná a školník mu sdělí, že je v tělocviku. Nebohý vědec přepadne znovu vládce ústavu volaje: „Pane řediteli, mně se ztratila sekunda."

Konečně se vysvětlí, že je ve skutečnosti úterý, že jsou na ústavě celkem tři sekundy a že pan profesor má vyučování v kvartě. Byv šťastně dopraven do příslušné třídy, položí matyk na stůl klíče a sbírku příkladů a chce si pověsit buřinku na věšák, ale shledá, že buřinky není. Pošle tudíž spolehlivého žáka do sborovny pro klobouk, a když posel odejde, ukáže se, že buřinka vlastně už na věšáku visí, poněvadž si ji tam pan profesor včera zapomněl. Vědec radostně zaskřehotá a posadí si tvrďák na hlavu. Poté vpadne do třídy jiný posel, jenž nese bouřku číslo 2, kterou si dnes pan profesor zapomenul v kvintě.

Matyk uchopí buřinku číslo 1, svěří ji poslu číslo 3, aby ji donesl do sborovny, posadí si buřinku číslo 2 na hlavu a zjistí, že to není jeho klobouk. Vyhodí tudíž posla číslo 2 i s buřinkou ze třídy a vyšle posla číslo 4, aby přinesl buřinku číslo 1 a přivedl posly číslo 1 a 3. Potom začne vyučování."

13 23.06.2012

Opravdu hloupá kniha s ještě hloupějším pokračováním: dokonce tolik, že když jsem Šifru mistra Leonarda četl, litoval jsem, že jejích 511 stran není jen rozvedením posledních dvou vět téhle knihy: „Vittoria vyklouzla ze županu. „Tys asi ještě nikdy nebyl v posteli s mistrem jógy, není-liž pravda?““

13 21.02.2012

Co se dá napsat k této mnohakilové, veliké radosti? To není kniha, to je extáze. A nejen díky vynikajícím obrazům a kvalitě reprodukcí, ale i díky lásce a vědomostem sestry Wendy Beckettové. Jen prolistovat vám bude trvat několik dní – a troufám si říct, že kdo si ji koupí, má provždycky zdroj krásy a poučení a vůbec. – A jistě si vychutnáte nečekaná setkání: malíři jsou totiž řazeni abecedně, takže se vedle sebe scházejí skutečně hodně odlišné styly.

13 13.11.2011

Nezapomenu na odpoledne, v němž jsem četl první část Duhy – Lydie a Tom a jejich vztah, v němž se mysticky spojují jejich city, jejich těla, a jejich domov: v tom popisu byla syrová – a o to něžnější – pulsace toho, čeho málokdo dosáhne. Číst tuto knihu skvěle přeloženou Kateřinou Hilskou není jen jako dívat se na oblouk duhy – je to jako jít podle duhy až k hrnci duchovního zlata.

13 13.11.2011

Tohle je tak krásná kniha, že jsem si ji koupil i finsky, ačkoliv finsky umím říct jen báseň, sebevražda a obchodník s louhem.

13 01.11.2011

Přijde smrt a bude mít tvé oči,
ta smrt, která nás doprovází,
od rána do večera, bezesná,
hluchá jak stará výčitka
či nesmyslná neřest. A tvé oči
budou jen prázdným,
smlčeným výkřikem, tichem.
Tak je vídáš každé ráno,
když sama nad sebou se skloníš
v zrcadle. Naděje sladká,
onoho dne i my budeme vědět,
že jsi život a že jsi nic.

Pro každého má smrt pohled.
Přijde smrt a bude mít tvé oči.
Bude to jako zlozvyku si odnavykat,
jako v zrcadle zřít
vynořující se mrtvou tvář,
jako naslouchat rtům semknutým.
Do jícnu sestoupíme němí.

(22. března 1950)

13 08.03.2011

Buď má Paul Johnson paměť jako slon, nebo si vede podrobné deníky. Viděl jsem s ním ovšem zcela nedávný rozhovor a myslí mu to stále skvěle, třeba to má opravdu v archivu v hlavě.

Překvapily mne dvě věci. Dosud jsem četl pouze jeho knihy o umění a historii a udivilo mne proto, jak moc se neshodujeme v názorech – on po odborářských nepokojích v 60. letech přešel k toryům a psal dokonce proslovy Margaret Thatcherové, a v katolicismu je tvrdě proti Druhému vatikánskému koncilu (hned po jeho knize jsem četl Hanse Künga, který má na Jana Pavla II. a Benedikta XVI. úplně opačný názor). A potom to, že kniha je místy trochu drbárna (a ještě semtam vcelku jedovatá). Na druhou stranu, jsem rád, že jsem se díky tomu dozvěděl terminus technicus pro to, čím paní Simpsonová okouzlila krále, totiž „baltimorský svěrák“.

Kniha je oproti anglickému originálu zkrácena; byly vynechány portréty u nás neznámých lidí. To je myslím škoda, protože jsme se mohli poučit. Tak či tak, strávil jsem s ní, i díky tradičně vynikajícímu překladu Petry Diestlerové, báječný večer.

12 07.11.2016

Pavla Horáková je skvělá! Kosmas měl v bazaru (ano, Kosmas má bazar) jinak už vyprodanou knížku Hrobaříci a Hrobaři, tak jsem si ji hned zakoupil, protože předchozí díl mne nadchl (četl jsem ho v lednu, tenhle v říjnu, měsíci, kdy se Hrobaříci seznámili). A tento díl je ještě lepší. Ecovsky promyšlená, výborně zkonstruovaná a báječně napsaná kniha, protkaná nejen důležitými myšlenkami – sám se už dlouho domnívám, že světelný smog znemožňující vidět hvězdy je hřích páchaný civilizací na lidstvu a že kritický rozum, exaktní definice a opakovatelné pokusy na spletitost světa občas nestačí –, ale také mimořádně dobře vybranými motty, jejichž záběr dokazuje, že autorka by byla oním příslovečným polyhistorickým předsedou maturitní komise: domnívám se nicméně, že je tak laskavá, že by nad křečkem vydávaným za krysu pižmovou přimhouřila oko. Až bude mít někdo dost rozumu, aby Hrobaříky zfilmoval, narazí ovšem možná na problém: jednoho hrdinu (neprozradím: autorka ví, vy si to přečtěte) bude muset hrát někdo z rodiny Šaljapinů. A pokud byste chtěli i vy nějakou náhodu (?) na závěr této „náhodami“ (ještě jednou, Pavlo, hlubokosklon a uctivé koření!) protkané knihy: poslední kapitola má motto z knihy Pan Pip, k níž jsem si dal nevědomky stát hrnek s vodou, kterou jsem čtení zapíjel.

Celou trilogii o Hrobařících právě znovu vydává Argo, takže neváhejte!

„Z budovy chrámu musí být zřejmé, že oslavuje Boha. Z každého detailu, z každého úhlu stěny, rámu okna i okapu, z každé kliky. Divadlo zase musí každým stavebním prvkem vzdávat hod múzám. Jinak magie umění nefunguje a budova neplní svůj účel tak, jak má. Proto tyhle stavby nelze provádět mechanicky, čistě pragmaticky, jako obyčejnou zakázku. Můžou vám štymovat všechny parametry, ale výsledné dílo nebude dobře sloužit, když není prodchnuté myšlenkou.“

12 26.10.2016

Další výborný a záslužný výbor z geniálního G. M. Hopkinse, doplněný třemi vynikajícími studiemi.

Nemohu si ale odpustit jednu výtku směrem k překladateli, Jeho Excelenci biskupu Josefu Hrdličkovi. Byl jsem skutečně překvapen jeho větou v Poznámce k překladům, „V této básni [Zkáza lodi Deutschland] jsem záměrně vynechal jednu sloku (č. 20) z ekumenických důvodů.“ To je skutečně až tragikomické. Ostatně jako politická korektnost vůbec.

Tahle sloka tedy neprošla, zřejmě jako příliš urážlivá pro protestanty (překlad Ivan Slavík a Rio Preisner, in: Zánik Eurydiky):

První z pětice byla a od
sestřiček s čepcem pocházela.
(Ó Německo, dvakrát prokletý rod!)
Zemi, z dober svých osiřelá!
Lilie Certruda a Luther – z jednoho města jsou však,
Kristova lilie a hovado z lesního šera.
Už z života úsvitu uznáno tak,
Ábel a Kain jsou bratři, jeden prs napájel dvojí plod.

12 27.05.2016

Skvělá, skvělá knížka.

„Milý hochu, já jsem přesvědčen, že s relikviemi je to jako s mečem krále Artuše. Takovou vzácnost nemůže získat ten, kdo jí není hoden. Vím, že to zní jako pohádka, ale život mě naučil, že s tím nejcennějším to na světě takhle chodí.“

12 02.02.2016

Musím, opravdu musím přepsat sem jeho báseň Poštolka:

POŠTOLKA

(Ježíši Kristu, našemu Pánu)


Dóféna říše úsvitu, miláčka rána přistih jsem –
poštolku jitrem grošovanou – právě jak projížděla
na plynoucí ploše vzdutého větru, jak vyrážela
tam vzhůru, kroužíc na uzdě bijících křídel v svém

nadšení. Pak sem a tam kmitem se převracela
tak zcela jak ostří brusle svým hladkým obloukem,
výpad i skluz vstříc vichru. – Mé srdce v skrytu svém
nadchlo se zvládnutím, mistrovstvím, které v sobě měla.

Čin, odvaha, krása – oh pýcho a větře zarputilý,
pero, tady se spojte! Co teprv oheň, tisíc-
krát více krásný a krutý, sršící z tebe, rytíři!

Nediv se: postačí strmý nápor – brázdou syčíc,
radlice křísne, uhlíky se zamodrají, milý,
sprchnou a samy se odřou, růžovým zlatem zažíří.

12 30.04.2015

Výpisek: „V okamžiku, kdy pracuji na krajině, začínám milovat onou láskou, která je synem pozvolného porozumění. Pomalého porozumění velkému bohatství odstínů — koncentrovanému bohatství, které dává slunce. Štěstí dospět v krajině porozumění stéblu trávy — proč jím pohrdat. Je stejně krásné jako strom nebo pohoří. S výjimkou primitivů a Japonců se opravdu nikdo nesklonil nad takovou božskou věcí. Hledají a malují se jen velké masy stromů nebo hor, aniž se přeje sluchu hudbě, která vane z nepatrných květů, stébel trávy a malých kaménků.“ Joan Miró

12 24.07.2014

Četl jsem od autorky zatím jen pár detektivních knížek, ale díky povídce Podivný žert, kde je předmětem pátrání odkaz svérázného strýčka – podobně jako v jedné povídce s Jirkou, postrachem rodiny – jsem poprvé naplno zažil kouzlo milované staré Anglie, které znám z jiných knížek, i skrze A. Ch. Ach, padlo na mě jako tuna cihel! Jedna z nejpříjemnějších tun, které znám. Báječná knížka.

12 28.09.2013

Asi jsem ji na rozdíl od přítele nightlybirda četl v správném rozpoložení, protože mně se hrozně líbila, jak z důvodů osobních, tak třeba pro tuto perlu:

„A pak se mne ptali, jaký je podle mne nejkrásnější citát z mé vlasti... a já jsem řekl, že pan profesor Borkovský nás po tom roce šedesát osm prováděl triforiem ve Svatovítském chrámu a tam ve výši šedesáti metrů jsou sošné portréty všech Lucemburků, dokonce i autora katedrály pana Matyáše z Arrasu, který tehdejšího času musel být nejen dobrý architekt, ale i sochař ... a tak jsme se dostali až nad kapli svatého Václava a pan Borkovský nám řekl, že tady je nejlepší akustika, tady zpívá dětský sbor ... a tím naše cesta triforiem končí, ale že nás činí pozorna, až půjdeme z Hradu ke Kocourovi do Nerudovky, tak tam v zatáčce pod Schwarzenberským palácem je štětkou vápnem psaný tento nápis: Rusové, jděte už do prdele, mně dochází vápno! A tu zespoda katedrály se ozval hlas průvodce ... Pánové, proboha, mírněte se, doba je vážná, tady je slyšet všecko, mám tady poutníky z Humpolce! A pan profesor Borkovský ukázal do hlubiny chrámu a řekl suše ... To je akustika, co? ... A to je krásný citát ve dvacátém století... Rusové, jděte do prdele!... A jak vidíte, přátelé, je to anonymní projev lidu zrovna tak jako anekdota, jako lidová píseň, všechno, co za něco stojí v té mé vlasti, je anonymní, všechno vymysleli obyčejní lidé, a tak já chodím po hospodách a jen sbírám všechno to, co podstatného řekli obyčejní lidé a pak to dávám do literatury, takže já jsem spíš zapisovatel než spisovatel... A pak se mne ještě ptali mí univerzitní hostitelé a hosté, kterého považuji za nejlepšího současného spisovatele v tom srdci Evropy, v Praze... a já jsem řekl bez váhání, že to je Egon Bondy, za svobodna filozof Fišer. A ptali se mi, jestli bych přednesl nějakou krásnou jeho básničku ... Odkašlal jsem, vzpomenul si na Dylana Thomase, a přednesl jsem ... Dnes včera v neděli, všechno je v prdeli, jedině ty filmy sovětský jsou vědecký ...“

12 28.08.2013

„Právě nabubřelá vážnost tarasí cestu v každé oblasti moderní činnosti... V moderním světě je téměř vždy slavnostnost přímým nepřítelem upřímnosti... Dokud není v člověku kus humoristy, je jen kusým člověkem. Lehkovážnost je částí lidské přirozenosti."

To je, stejně jako následující úryvek (v knížce výše uvedenému předcházející), výpisek z kapitoly Pan McCabe a božská lehkovážnost, v níž, jak píše J. P. Ondok ve své úžasné knize Bereme smích vážně?, Chesterton polemizuje s kritikem svých knih McCabem, který mu vytýká nedostatek vážnosti při zpracování náboženských témat. Proti požadované vážnosti, kterou tato témata vyžadují, staví Chestertonovu „lehkovážnost". Chesterton píše:

„Mnoho duchovních mi občas vytýkalo, že dělám vtipy o náboženství a téměř vždycky se dovolávali autority toho velmi rozumného přikázání, které praví: ,Nevezmeš jméno Pána Boha svého nadarmo.' Namítl jsem jim ovšem, že v žádném možném smyslu neberu jméno Boží nadarmo. Vzít nějakou věc a udělat na ni vtip, neznamená vzít ji nadarmo. Znamená to naopak vzít ji a užít ji k neobyčejné dobrému účelu. Užít nějaké věci nadarmo znamená užít ji bez užitku. Vtip však může být neobyčejně užitečný. Může zahrnout celý pozemský smysl nějaké situace, abychom nemluvili o nebeském smyslu. A ti, kdo nacházejí v bibli přikázání, mohou najít v bibli libovolné množství vtipů. V téže knize, v níž je Boží jméno ohrazováno proti zlehčování, Bůh sám zasypává Joba přívalem strašného zlehčování. Táž kniha, jež praví, že Boží jméno se nesmí brát nadarmo, mluví lehce a bezstarostně o Bohu, který se směje, a o Bohu, který si dobírá lidi. Je zřejmé, že zde nemůžeme hledat opravdové příklady toho, co se rozumí braním jména nadarmo. A není nesnadno postřehnout, kde je musíme opravdu hledat. Jak jsem jim to taktně naznačil, lidé, kteří opravdu berou jméno Boží nadarmo, jsou sami duchovní. Co je podstatně a skutečně lehkovážné, to není nedbalý žert. Co je podstatně a skutečně lehkovážné, toť nedbalá slavnostnost."

12 19.08.2013

Vynikající kniha věnovaná památce člověka, který pro západní civilizaci znovuobjevil psychoaktivní houby. R. Gordon Wasson, který se jako Američan hub spíš bál, se ke svému (i našemu) štěstí oženil s houbomilnou Ruskou, a přestože civilním povoláním byl bankéř, skončil jako jeden z nejváženějších etnobotaniků světa – on a jeho žena byli prvními bělochy, kteří byli připuštěni k mexickému mazatéckému rituálu s posvátnými houbami (v 50. letech). Sborník esejů od kolegů, přátel, spolupracovníků i vědeckých oponentů, který nabízí nesmírně pestré čtení a pár psychedelickoveselých překlepů v podobě občas až devíti otazníků za sebou.

„Wasson a západní člověk jako takový museli čekat hodně dlouho, než zjistili, že „kouzelné houby“, o nichž psali už v 16. století španělští historikové, skutečně existují, a že vesmír vůbec není absurdní – či spíše, že je natolik hyperabsurdní, že je schopen představit koncepci absurdity jako zároveň hlubokou i nepotřebnou.“ (Z eseje Sbírání Wassona.)

Pobavilo mne, že knihu přeložil člověk jménem Pavel Hub, a když jsem si vzápětí šel pro záložku na výše uvedený úryvek do obývacího pokoje, maminka se právě dívala na pořad o tom, jak se vaří houbová polévka. Miluju vesmír.

12 03.08.2013

Mám pana Karbulku čím dál raději. Včera jsem na něho vzpomínal, protože zde v XVIII. kapitole na slovo škramfulec (spisovně sirotek – našikmo ukrojený plátek na jedné straně zakrojený do střídky) reaguje větou: „Ó mluvo mateřská, zahal tvář svou šlojířem smutečním!“ Co by asi říkal na to, že Wikislovník uvádí jako synonymum pro jeho oblíbené „medle“ na prvním místě (!!) IMHO, IMO?!

12 16.07.2013

... za stromem vyskočil hlídač s očima na šťopkách.
„Nevím, jestli jste blázen vy, nebo jestli začínám bláznit já,“ řekl tatínkovi, „ale jste už sedmý člověk – a počítám do toho i policejního strážníka –, který sem dneska přesně na tohle místo přichází vylít obsah sklenice od zavařeniny.“


Ó, ta radost z toho, že už je tu zase čas pulců!

12 08.05.2013