jaroiva komentáře u knih
OK. Podobná jako ostatní motivační příručky. Možná na můj vkus až moc lásky. Ale v zásadě se to dá. Budu se muset k nějakým kouskům vrátit. Řekněme, že mám za sebou jen první přečtení.
Tahle kniha má všechno, co má mít ... scénář nekonečného seriálu na TV (doplňte si libovolnou komerční televizi), včetně podsunutých reklam v textu. Budiž přičteno k dobru, že product placement je tentokrát méně debilní, než byl v Nejlepším víkendu.
Máme tu dobře zajištěného chlápka, který hledá, kde by mohl mít problém, děj se odehrává v trestuhodně malém městě, jako je Praha, a je totálně mimo realitu. (Nebo jsem mimo já, protože žiju jen na vesnici s 400 tis. obyvateli a nechápu ten velký svět celebrit a cizozemských ideálů). Nedokázala jsem vlastně pochopit ani jednu postavu, neměla jsem se s kým ztotožnit. Jejich problémy mě nedojaly ani nijak nepřekvapily.
Ale tradičně se to čte dobře, jako konzumní čtivo, když máte zrovna hlad po čtení. Nenadchne, ale neurazí, nemusíte u toho vůbec přemýšlet. Naopak, myšlení by bylo spíš na škodu. Jestli jste fandové Ordinace v růžové zahradě nebo takového typu seriálu, asi budete nadšení.
S Covidem a BLM autor tentokrát hodně tlačí na pilu. Nemám ráda tuhle americkou agitku. Stejně tak, jako product placement. Kdyby se proškrtaly podle mě úplně zbytečné covidové kecy, byla by kniha nejen kratší, ale i nadčasovější. Tu antirasistickou agitku tam má napasovanou lépe.
Přes toto vše se mi kniha líbí, je civilnější (tj. ne tak nadpřirozená) než většina kingovek,což je pro mě plus. Samotný děj mě dost bavil.
Začátek mě trochu bavil, vypadalo to skoro na začátek detektivky. Střed mě bavil míň, nějaké ty válečné události... Konec mě už moc nebavil. Ale to jde všechno jen o příběh, množství osob...
Jenomže v této knize je něco víc, co mě neskutečně bavilo. Nešlo nepomyslet na vlastní předky, jaké žili životy, jakými cestami se ubíraly jejich kroky až k tomu, že jsem se mohla narodit. Kolik generací dozadu si tak člověk pamatuje alespoň z vyprávění? A co ty příběhy, o kterých se v rodině nemluví?
Více otázek než odpovědí, ale v této rovině byl účel splněn. Mělo to smysl číst!
Nemám ráda tohle téma - ilegální imigranti do USA. Ale kniha je lepší než Hadohlavec od P. Maye. Takže 3* je vlastně u mě krásné hodnocení.
Fakta: *****
Literární zpracování: *
Zajímavé, nezáživné.
Z mého pohledu je to jako dlouhý novinový článek, nikoli kniha. Takže informace zajímavé, ale napsané prostě do zpráv na pokračování, ne do knihy.
Nadšení se nekoná. Asi nejsem až tak komixový typ.
Líbily se mi obrázky v galerii, kde si byl podobný, ale v jednoduchých kresbách jsem někdy Cashe nepoznala, jindy jsem myslela, že někdo jiný je Cash.
Zkratkovitost komixu je asi normální věc, jinak by to bylo moc obrázků a moc tlustá kniha. Ale přesto jsem ráda, že jsem četla jeho komplet životopis.
Chtěla jsem si "přečíst" ještě obrázkový životopis F. Mercuryho, ale teď nějak nevím.
Parafrázovala bych to asi takto:
Ó, bláhový člověče! Jak marné bylo tvé snažení na Zemi...
Jestli si myslíš, že budeš pokračovat v tom dole nastoupeném směru i tady, tak na to zapomeň!
No, nevím, kniha je trochu zvláštní a snaží se zřejmě o nějakou filozofii. Vzhledem k datu vydání už se ale asi moc nechytám.
Vtipná jednohubka ke sklence vína (nebo možná burčáku) s jistou dávkou nadsázky... Aspoň doufám, že to byla nadsázka! :D
Příjemná detektivka ze zajímavého prostředí.
V první polovině převládá atmosféra starého panoptika, která mi připomínala knihu Ulička přízraků. Ta se mi taky moc líbila a ráda jsem si přečetla něco dalšího z podobného ranku.
V druhé polovině na mě působila spíš detektivní část ze současnosti. Začalo mě víc zajímat, kdo co...
Líbí se mi, jak se zločin postupně odhaluje synchronně v minulosti i v současnosti. Zajímavě vystavené časové roviny.
Od autorky si určitě přečtu i Prokletí rodu a doufám, že napíše i něco dalšího. Už po této jedné knize si ji řadím k oblíbeným.
Deník farářky, čtený Terezou Kostkovou, mě moc nepřesvědčil, chybělo mi tam charisma M. V. Kopecké. V tomto smyslu jsem tentokrát byla s audioverzí spokojená. Přece jen když to čte sama, je to trochu uvěřitelnější.
Ale ani tak mě to nepřesvědčilo. Připadá mi to moc "připravené". Chybí mi ten její spontánní projev. Jako osoba v televizi na mě Martina V. Kopecká působila velmi mile a příjemně, což se v delším textu knihy úplně vytratilo.
Bylo to sice pro mě lepší než Deník, ale pořád někde u lepšího středu.
Tak nevím. Mně to napínavé nepřišlo. Spíš ufňukané. Zpočátku mi to trochu připomínalo knihu M. Bootha A Very Private Gentleman. Ten se mi zezačátku taky nelíbil. Ale pak se to postupně zlepšilo. To tady nenastalo, drželo si to svou nezajímavost až do konce.
Za to, o jakém píše tématu, bych nicméně dala ten střed. Opakovaně mi tu chybí možnost dát čistou střední cestu. Takže to berte jako 2,5 hvězdy.
Takový malý poklad. Sice je to psané pro děti, takže je to spíš taková pohádka o L. Braillovi, ale moc pěkná a zajímavá. Stojí za to nenechat jeho příběh upadnout v zapomenutí.
Z doslovu k překladu jsem zůstala dočista paf, když se ukázalo, že jde o překlad žákyně osmé třídy ZŠ! Klobouk dolů před Johannou Dostálovou.
Poměrně zajímavá kniha o paměťových soutěžích, technikách memorování a historii zapamatovávání...
Z mého pohledu bylo až moc prostoru věnováno americké soutěži paměťových "atletů", ale tato soutěž byla vlastně rámcem, do kterého byly poznatky zasazené.
Zaujalo mě, jak se posunul význam knih během dějin psaní knih.
Také začátky zapisování, to, že čtení bylo prvotně hlasité a další podobné perličky z oblasti pamatování, memorování atd.
Pořád jsem si říkala, že jo, je to hezké, nějaké ty paměťové paláce (už jsem o tom něco četla), ale k čemu je to vlastně dobré v běžném životě.
Paměťové metody uvádějí, jak si něco lépe zapamatovat. Ale podstatné je pro mě, co si má člověk pamatovat. Není dle mého potřeba si zasviňovat paměť seřazením balíčků karet nebo desetinným rozvojem čísla pí na x míst.
Nakonec i sám autor píše, že tyto techniky nepoužívá, aby si zapamatoval telefonní čísla nebo nákupní seznam, ale že raději použije papír a tužku.
A tak jsem nakonec spokojená, že v samotném konci i uvádí, k čemu to jemu pomohlo a co si z paměťové soutěže vzal pro běžný život.
Začátek (snad tak polovina) ... "WTF, ať už se konečně vyžvejkne, o co jde!" Autorka zkoušela mou trpělivost. Kdybych to četla, tak to odložím mnohem dřív, než dojde k obratu a objasnění zásadního smyslu. Tím, že jsem to poslouchala, jsem ale vytrvala a poslechla i
Třetí čtvrtinu - hodně zajímavé, poměrně k zamyšlení. Tahle čtvrtina mě bavila.
Konec - ... má to konec? Jestli ano, tak je to spíš takový průměr.
Takže v součtu za tu 3. čtvrtinu 5*, první půlka 1*, konec 3* ... = 2,5*
Jako jo, drogy jsou svinstvo, objednávat si vraždu taky, ale kdybych zapomněla na tyto dvě věci, tak mi úplně jako stejní šmejdi připadají aktéři Války o Uber nebo Bezonomie.
Je to podobný obchodní model. Ty druhé dva jsou možná v některém ohledu nebezpečnější, protože jsou legální.
Všechny tři knížky hodnotím vysoko. Jsou zajímavě psané a u Překupníka jsem dokázala úplně zapomenout na svět a jen hltala příběh. Musím vřele doporučit.
Kniha je hodně k zamyšlení. Právě při posazení vedle těch legálních "silikonových" start-upů se mi zdá, že těch rozdílů je relativně málo.
Nick Bilton mě dokázal opravdu zaujmout a kniha mě nepustila až do konce.
Dobrou půlku jsem Rossovi skoro fandila. A po dojití na konec knihy nemám o moc víc jasno v tom, jaký k němu mám vlastně postoj. Na jednu stranu chytrý chlapec s dobrými nápady. Na druhé straně se nechá zblbnout podivným filozofickým směrem, který by se dal částečně chápat, ale...
Přitom, když ví, na jak tenkém (temném) ledě se pohybuje, jeho postoj k bezpečnosti je přinejmenším svérázný. Snad představa o vlastní nepostižitelnosti?
Dvě doživotí jsou podle mě spíš exemplární trest. Dodnes nechápu ty americké násobky trestů. Jde pak třeba půl trestu odpustit, že by si jako odseděl jen jedno doživotí?
V každém případě děkuji dpxcz za tip na další knihu Zlá krev (J. Carreyrou), už se po ní poohlížím.
Nelíbilo se mi to. Nesedí mi styl psaní, ani koncepce příběhu jednotlivých postav a samozřejmě je to depresivní.
Ale stejně myslím, že by se takové knihy měly psát, i číst. Takže mám splněno, nepotěšilo mě to, nelíbilo se, ale doporučuji přečíst.
Připadá mi, že máme někde v dějepise mezery, neučí se to nebo jsem nedávala pozor? Hodně věcí pro mě bylo úplně neznámých, proto i když se mi kniha samotná vlastně nelíbí, byla pro mě hodně zajímavá.
Anotace uvádí, že je to beletrizovaný životopis. Tak nevím. Až tak beletrizovaný mi nepřipadá, spíš jen faktograficky, poměrně suše psaný seznam +- faktických dat.
Moc mi nevyhovoval styl psaní v budoucím čase. Celkově na mě kniha působí jaksi mrtvě.
Když se něco stane a následně je sděleno, že to a to se stalo naposledy v jeho životě, nebo že stalo se to a to, ale to se Gauguin nikdy nedozví, připadá mi to, jako by to bylo o Gauguinovi bez Gauguina.
Strašně neosobní životopis.
Četla jsem od autora už Seuratův životopis, ale tam mi to sedělo celkově k tomu matematickému pointilistickému stylu Seurata. Myslela jsem, že to bylo tím, že je to Seurat. Tady zjišťuji, že to je autorem a jeho stylem, a tak další biografie od H. Perruchota už oželím.
Krátké, ale dost zajímavé. "Weird" a zároveň trochu erotiky, trochu k zamyšlení... A všechno tím typickým Bariccovým poetickým stylem.
Jeho knihy prostě jsou pro mě hodně zajímavé. A každá jiná.
Tento kousek mi tak trochu připomínal nedávno přečtenou Mexickou gotiku, ale takovou reálnější. Méně hororovou, jen bizarní. Trochu říznutou Waltariho knihou Cizinec přichází. Ta má úplně jiné téma, ale stejně nepojmenované postavy a něčím podobný styl.
Baricco prostě v těchto svých krátkometrážních knihách dokáže rozehrát příběh a ještě se mu tam vejde i nějaká ta filozofie. Tentokrát je to přímo nachystané pro dramatizaci. Víceméně skoro celé formou rozhovorů.
Ještě nemám přečtené všechno, co je od něj dostupné, ale budu pokračovat.