meluzena komentáře u knih

Kratičký, mýticky symbolický příběh.
Doporučuji.

22.03.2019

To, že je New York plný exotů, ví každý, kdo tam byl (nebo je viděl v televizi / na internetu). Petr Nikl si je fotil a fotky pak převedl do kreseb a veršů.
Kresby jsou řemeslně zdařilým přepisem fotky asi jako to vídáme u pouličních umělců. Pokud je vrcholem vašeho výtvarného umění domeček jedním tahem, asi budete nadšeni. Pokud aspoň trochu umíte vzít tužku do ruky, budete nejspíš čekat od kreseb v knize něco víc než jen kresebnou „kopii“ fotek - budete čekat nějaký „osobní otisk“ kreslíře. (Marně).
Veršovánky jsou na tom podobně - občas trochu zakopávají, jindy potěší zajímavým detailem.

„Bělostná
Bílá dáma s bílým psem / splývá v jednu bytost / omotanou poklusem: / Filoména & Horst. // Tlapy nosí návleky, / ona mokasíny, / bílý kožich pravěký / pln Horstovy psiny. // Oba spolu tancují / na pupeční šňůře, / ona má jej a on ji / jako vejce kuře.“

Ať už vás kresby a verše nadchnou či nikoli, jedno „Divňákům z Ňjújorku“ nelze upřít: jemně nás upozorňují, že i to, co se nám nelíbí, nás svým způsobem fascinuje a přitahuje naši pozornost.

21.03.2019

Pár stran úvodního textu a spousta černobílých fotografií; na konci přetisky dobových reklam a recepty.
Pro milovníky starých časů velmi příjemné počtení.

09.07.2018

Čtyři sta let starý pohádkově černobílý příběh o tom, kolik zla může napáchat žárlivost (škoda, že v tom je stále aktuální). Vše (tedy skoro vše) se ale nakonec v dobré obrátí: zlo je potrestáno a napraveno a dobro nepřišlo (zcela) k úhoně, ač si vytrpělo své.

08.07.2018

S touhle knížkou jsem se bohužel minula, nelíbila se mi.

Víc než jako kniha pro čtenáře mi to připadá jako „vyprávění jen pro zasvěcené“. Ruská babička Toňa je člověk typu „muž jménem Ove“, ale autorovi se nepodařilo vykreslit její obraz tak, aby vůči ní vzbudil čtenářovy sympatie. Totéž platí i pro různé příbuzné včetně rodinné libůstky vyprávět příběhy ne tak jak se staly, ale aby byly zajímavé.

Mnoho věcí se (otravně) opakuje pořád dokola jako refrén nebo naopak autor nakousne něco z rodinné historie a za chvíli to utne s tím, že v téhle knize nebude vyprávět o rodině, ale o vysavači. Jenže samotný příběh o vysavači není dostatečně nosný na to, aby byl zlatým hřebem knihy.
Možná mi ze všeho nejvíc vadila ta „klamavá reklama“, kdy autor tolikrát různými způsoby (ne)nápadně upozorňuje, jak je to zábavné čtení, jak skvělou rodinu má a jak zajímavý je ten příběh o vysavači (o čemž mne nepřesvědčil).

Pokud jste přečetli nějaké knihy o svérázných (ruských) postavičkách a jejich rodinách nebo dokonce máte vlastní zajímavě potrhlé předky, nejspíš se při čtení téhle knížky budete vrtět, a možná ji ani nedočtete.

Přes to všechno si myslím, že o autorově rodině (a možná i o tom vysavači) by se nechala napsat zajímavá a čtivá kniha, ale musel by ji asi napsat někdo jiný.

06.07.2018

Nelíbila. A to tak, že ničím. Asi nejsem ta správná cílová skupina, kterou měla kniha oslovit.
Příběh dvou dětí, kteří jsou s dědečkem a babičkou do galerie, přičemž oba prarodiče jsou velmi moudří a trpělivě vše vysvětlují a obě vnoučata se zájmem naslouchají. Paralelní komiks o dvou hloupoučkých a jednom mazaném lupiči, kteří přijdou loupit zrovna tam.
Výtvarné pojetí je poplatné dnešní době - výraznými barvami i tvary, přeplácané a trochu agresivní - jako reklamní letáky a webovky, polopatické, podsouvající, co si má čtenář myslet. Hm.
Ráda jsem zavzpomínala na Petra Síse, který podobné „naučné výcucy“ pojal jemně, umělecky a nenásilně a svým lehkým naťuknutím ponechal pro čtenáře prostor, aby se mohli sami zadumat. Však je taky z jiné generace....

24.03.2018

Dvojkniha, u níž oceňuji:
1) skvělý nápad, jak uspořádat dvě knihy v jedné - z jedné strany čtete Stoletého staříka, a když ji otočíte, nejste na konci dvojknihy, ale na začátku Analfabetky - konce obou knih se setkají uprostřed. Geniální. Jen záložková šňůrka je u Analfabetky vzhůru nohama :)
2) skvělý marketingový tah, jak kout železo (= úspěšného Stoletého staříka), dokud je žhavé.

Stoletý stařík mě bavil víc než na 5 hvězd, Analfabetka vůbec, smícháním obou bohužel jen průměr, plus jedna hvězda navíc za výše zmíněný nápad.
Tolik k dvojknize. K obsahu Stoletého staříka i Analfabetky viz komentáře u samostatného vydání každé z nich.

28.02.2018

Nástup fašismu v Rakousku v kontrastu s prvním milostným vzplanutím 17letého vesnického kluka, který nedobrovolně (= za prací) přesídlil do Vídně. Franc je pln ideálů nejen co se lásky týče a jako lev je ochoten se za ně bít.
Tenhle mladý idealismus trefně vystihují slova psychoanalytika Wilhelma Stekela (kterého cituje knížka Kdo chytá v žitě): „Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít.“ A pro vznešenou smrt (v jakékoli podobě) vskutku nebylo třeba ve Vídni roku 1938 chodit daleko...

Těžké a nosné téma, jenže něco zásadního tomu chybí.

Zvláštní. Četlo se to vlastně docela dobře, ale celkové vyznění je poněkud mdlé, rozpačité. Asi jako když jíte krevetovou polévku, která hezky voní a dobře chutná, ale když dojíte, uvědomíte si, že v ní nebyla ani jedna kreveta, a vy se pak cítíte ošizeni a možná i trochu podvedeni..
I setká(vá)ní France se stařičkým Sigmundem Freudem působí jako laciná berlička (proč zrovna Freud a ne jiný stařík, příp. jiný Žid?)

22.02.2018

Opravdu se tímhle může někdo proslavit? Myslela jsem, že se to může líbit jen těm, kteří nepoznají rozdíl mezi štětcem a kartáčkem na zuby :-)
Ne, vážně, ten člověk rozhodně MÁ talent, což je vidět na řadě jeho jiných prací.

Tahle knížka je nekomplikovanou pocitovkou, která nemá ambice jít do hloubky.
Autor prostě - jak sám píše - „nastavil tvář slunci, kápl na papír trošku vody a nechal se unášet nevypočitatelností barevných skvrn a své mysli“, a to „bez skicování tužkou“. Možná ale přeci jen skicovat měl. Aspoň trochu. Jeho rozpité krajinky mají bezesporu své kouzlo, ale když přijde na figurální kresbu, už to pokulhává. Navíc těch „stejných“ krajinek je tam nějak moc, aniž by přinášely něco nového. Už náš učitel výtvarné výchovy na základce hlásal, že obraz musí mít nějaké tajemství nebo vtip - něco, co toho diváka bude bavit a přiměje ho si obraz pořádně prohlédnout. Tady si prohlédnu prvních max. dvacet obrazů, jenže pak už tam kromě nových barevných odstínů není co objevit...
Možná autor opravdu nechtěl, aby divák/čtenář přemýšlel - a proto je v úvodu každého ročního období ve 4-5 řádcích řečeno, co se bude dít, čímž se zcela odhalí i to málo, co by bylo možné objevovat. Kdo ví..?

Pokud vám stačí nenáročná pocitovka, která si poklidně klouže po povrchu, pak je vše OK.
Za mě je tahle kniha tak na úrovni trochu talentovanějších žáků ZUŠ.
..aneb, Shaun Tan nasadil laťku zatraceně vysoko! (v jeho tvorbě snad ani nemáte šanci odhalit všechna tajná sdělení a propojení, a nových nápadů je tam tolik, až se tají dech v tichém úžasu)...

07.12.2017

„Měli jsme indickou rýži s karí. Během oběda se k nám přišla podívat paní Singhová a bavila se s Bertem hindsky. Zdálo se, že jí naše karí připadá hrozně k smíchu, pořád na ně ukazovala a smála se. Někdy si říkám, že už jsem jediný člověk na světě, který se ještě umí chovat.“
...nebo:
„Babička Moleová mi přišla říct, že minulý týden v jejím kostele spiritualisté ohlásili, že přijde konec světa. Řekla, že měl nastat včera.
Bývala by přišla dřív, ale musela nejdřív vyprat záclony.“
...nebo:
„Pondělí, 25.ledna
Nemohl jsem hnout s úkolem z matematiky. Zavolal jsem na linku důvěry. Nějaký příjemný pán na druhém konci drátu mi řekl, že výsledek je devět osmin. Byl děsně milý.
Úterý, 26.ledna
Ten stupidní chlap mi řekl špatný výsledek! Bylo to jenom sedm pětin. Získal jsem jen šest z dvaceti možných bodů.“

Adrian Mole je trochu přitroublý bebíčkovský rádoby intelektuál.
Pokud se vám ty tři ukázky líbí, pusťte se do čtení. Pokud vám přijdou stupidní, asi raději sáhněte po jiné knize.
Za mě tak 3,5.

29.11.2017

Proč se asi autor rozhodl vydat tuhle knihu, a zrovna v téhle podobě? Působí to jako jakési útržkovité výkřiky do tmy (někdy i mnohastránkové), mimo všechny souvislosti. Ale není to ten druh náznaků jako třeba v poezii - která naťukne a vy už si pak nad tím dumáte. Spíš asi jako když přijdete doprostřed nějaké debaty a všichni ví, o čem je řeč, až na vás, a vy si připadáte poněkud nepatřičně a mimo mísu.

Jako podklad pro zpracování knihy asi dobrý, ale jako samostatné dílo, mno...
Odloženo.

12.11.2017

Trochu budovatelské pohádky, až na jednu. Tu o Slunci. Ta je však takovým klenotem mezi pohádkami, že zbytek knížky už vlastně není důležitý.

13.10.2017

Příběh o druhé straně mince zvané nakupování.

30.09.2017

Skvělá knížka pro dívky v tomto věku.

30.09.2017

Kompilát cizích myšlenek, které nám autor „předžvýkal“, abychom se prý nemuseli prokousávat těmi stohy knih sami. Mno...
Ač to tak asi nezamýšlel, udělal nám tím medvědí službu. Jaksi nedohlédl velikosti těch myšlenek, vytrhl je ze souvislostí a jejich domnělé poselství značně ochudil a deformoval.

Kniha je asi vhodná pro jedince, kteří (ke své škodě) dávají přednost instatním závěrům místo aby přemýšleli sami a hledali své vlastní závěry.

30.09.2017

Knížky psané kočkou, psem apod. nabízejí možnost odstupu a jiného úhlu pohledu na realitu. Autorka se rozhodla pro kocoura rádoby přemoudřele nadřazeného a arogantně protivného (a tím jakoby přitakala těm, co nemají rádi kočky). Bohužel.
Odloženo.

27.09.2017

Výjimečná kniha. Myslím, že se k ní ještě vrátím.
Její motto: „Násilí vládne do času, pravda na věky.“

Skvělé postřehy, hodnotné úvahy a hluboké vhledy v krásné, více než sto let staré češtině. Autor se zamýšlí nad spoustou různých témat, nabízí zajímavé úhly pohledu a propojení napříč různými odvětvími - a to s takovou moudrostí, že člověk si až posteskne, kam že takové cenné názory zapadly...

„Liebig, známý chemik, se vyslovil takto: »Všade, kde tupým smyslům člověka dopřáno jest nahlédnouti do hloubky stvoření, poznává velikost a moudrost tvůrce veškerenstva.«“

17.08.2017

Kniha moderních pohádek s různými variacemi na téma „někdo měl problém, tak zašel za zahradníkem Kryštofem, dostal listy konkrétního stromu, doma si z nich udělal čaj a uzdravil se“.
Autorka asi chtěla nějak nenásilně popsat, co umí jednotlivé stromy vyléčit.
Umím si představit, že kniha si najde své čtenáře. Pro mě by asi bylo zajímavější přečíst si opravdu příběhy STROMŮ, a ne LIDÍ.

Není to moje kniha. Na mě to bylo takové... asi moc ezoterické - tím ovšem nechci říct, že stromy a jiné býlí nejsou léčivé, jen ten styl mi prostě nesedl. Cítila jsem z toho příliš silnou touhu předat poselství - tlak na pilu. (Zlatej Erben...)

24.07.2017