meluzena komentáře u knih

Navzdory různým opravdu hororovým filmovým zpracováním je tenhle knižní originál až překvapivě mírný a humanistický - dobro(tivost), přátelství, láska, lidský (sou)cit jsou tu metou nejvyšší.
Velice silné, apelující dílo. Pravda, možná trochu naivní (což mě neuráží :) a i nad občasnými věcnými nepřesnostmi ráda přimhouřím oko i vzhledem k tomu, že autorka toto dílo napsala v roce 1818, navíc ve svých 21 letech...

14 25.01.2021

Krásná knížka o životě stromů, ve které se dozvíte spoustu věcí, které se v přírodopise neučí a bohužel asi ještě dlouho učit nebudou (pokud vůbec někdy), o lesnických školách ani nemluvě.
Příroda má skvěle a do detailů promyšlený celý ten složitý propletenec důvodů, příčin a následků, kde vše má své místo, zatímco my lidé jsme z něj zatím odkryli jen zlomek, ale myslíme si, že už víme skoro všechno; na základě toho pak jednáme (a pácháme škody).
Tahle kniha vám může otevřít oči a změnit váš úhel pohledu (pokud ovšem budete chtít).

14 19.02.2019

Sestupná spirála sebedestrukce zabalená do hezkých slovíček.
Jestli to někdy byla láska k léčivým rostlinám, nyní už je to jen čirá posedlost a mamon. Nemocné tělo, chorá mysl, lhaní a nalhávání si, rozpad vztahů a sociálních kontaktů.

Takový je příběh v podstatě jakéhokoli feťáka v posledním tažení - nechce (si) přiznat, že má problém, odmítá jakoukoli pomoc, neslyší na potřeby svého těla, nejí, nepije, nespí, neléčí svá zranění, postupně odkopává všechno a všechny, včetně svých nejbližších. Feťák má své bludy, Anna krásná slova o léčivkách, obojí je ale únik z reality.
Feťák chce svou dávku, Anna polyká analgetika, protože chce sbírat byliny a každé úterý je odevzdat. Feťák začal dobrovolně, u Anny nevíme, jestli je její zhoršující se zdravotní stav nevyhnutelný nebo je pouze důsledkem odmítnutí jakékoli léčby.

Kniha může čtenáři odhalit, že ta bylinková víla může být jen obyčejně vyšinutá osoba a že nelze pomoct někomu, kdo pomoct nechce. A taky že rozhodnutí snášet bolest může být vlastně projevem slabosti a nikoli vnitřní síly - jako když člověk raději snáší nelidskou bolest jen proto, že se bojí jít k zubaři.

14 13.12.2018

Brrr! Skvěle vystižená obludnost celého systému vedení Procesů. Nikdo nic neví, nic se nelze dozvědět a člověk může jen čekat (a děsit se), co se s ním bude dít.
Možná by to Kafka ještě dopiloval, kdyby to byl stihl, nicméně i tak je Proces knížkou, z které běhá mráz po zádech i po sto letech (a říkám si, že Orwellovo 1984 není svou hlavní myšlenkou zas o tolik mrazivější).

13 14.01.2023

Krásná kniha o kovbojích, o časech a lidech víceméně černobíle jasných.
Kůň nikdy nemůže být nahrazen autem. Nikdy. Ale ví to už jen ta generace, která odchází s hlavním hrdinou. Ta totiž ví (a celý život zažívala), CO TO JE kůň.

13 10.09.2022

Tohle čtení rozhodně není jen pro kluky-čutálisty a já si ho dost užila. Je to svěží, šťavnaté, optimistické, bodré, hravé a celé vás to chtě nechtě nabudí, naladí na veselou notu. Starý Klapzuba má pod čepicí a jeho kluci jsou zkrátka kabrňáci. Vřele doporučuji.
Možno užívat jako antidepresiva ve chvílích, kdy máte pocit, že lidi spolu nemluví, nespolupracují, myslí jen na sebe, dělají všechno jen pro peníze a nic nemá cenu.
---
„Starý Klapzuba seděl na lavičce, poslouchal, co se kolem mluví, a jen se škvířil a chechtal, přendával fajfku z koutku do koutku a svítil očima jako kocour.“
---
„Ze všech stran se sjížděli učitelé, trenéři a všelijací odborníci, aby od Klapzubů pochytili, jak se musí hráči pro zápasy připravovat. Pochytili mnoho, ale to hlavní, v čem vězelo tajemství Klapzubů, nepostřehli. Byla to jejich duševní a citová převaha, naprostá a nezištná obětavost, s níž jeden pomáhal druhému, skutečné, ryzí bratrství, o němž starý Klapzuba jim sice nevykládal a nepřednášel, ale které mezi nimi vypěstoval a které jim především dopomáhalo k vítězství.“

13 23.07.2022

Škoda, že je Jekyll a Hyde tak známé a mnohokrát zpracované téma. Kdybych ho neznala, o to víc bych si užila Stevensonův knižní originál s jeho vynikající viktoriánskou detektivní atmosférou a pomalu odkrývaným tajemstvím.
Zamyšlení nad tím, nakolik má člověk moc nad svou temnou stránkou a nakolik je schopen odolat jejím pokušením, má nadčasovou platnost. Vřele doporučuji.
---
„Ďábel ve mně byl dlouho zavřen v kleci – a vyřítil se z ní zuřivý. Jakmile jsem lektvar polkl, pocítil jsem ještě bezuzdnější, ještě divočejší sklon ke zlu. (…) Samovolně jsem odvrhl všechny instinkty, které i nejhoršímu z nás napomáhají udržet rovnováhu a do jisté míry odolávat pokušením. (…) Hyde si připravoval ten nápoj s písničkou na rtech, ale sotva jej vypil, byl odsouzen k smrti.“

13 20.07.2022

Vynikající kniha, která mi ukázala, že jsem Zdeňka Šmída měla chybně zařazeného pouze ve škatulce humor.
Je to hutné, zhutnělé - styl, který jiní autoři používají, když potřebují stylem medailonku rychle představit nějakou postavu, zde opanuje celou knihu. Žádná přímá řeč, žádná zpomalení, kola dějin se točí dál. To na první pohled působí tíživě, ale po pár stranách zjistíte, že vlastně nemáte čas přiliš s hrdiny prožívat všechny ty křivdy a útrapy, protože se na vás (na ně) valí další události. A to vás paradoxně přivede k sebezáchovnému nadhledu a možná i klidu z poznání, že jsme jen zrnka písku a že i naše vlastní dnešní útrapy se přes nás dřív nebo později převalí a bude líp. (Nebo hůř, každopádně jinak). Pan Šmíd umí. Protože v tomto sprintu vypráví jakoby s odtažitou lehkostí, ale vy za tím cítíte hloubku, pochopení a soucit a taky moudrého autora, který to všechno mistrovsky poskládal.
Rozhodně doporučuji.
---
"Stál kus dál a kus výš od chalup Bachu rozběhlých po lukách jako ovce, co spolu nemluví."
---
"Po celou dobu tu žily staleté rody jiných nebožáků (...), které vyhnaly původní obyvatelstvo. (A to obyvatelstvo samozřejmě taky nebylo původní, to se vždycky jen tak říká, vždyť oni rovněž vyhnali všechny, co tam žili dřív, a porozbíjeli jim lebky, ale ti porozbíjení, když ještě měli lebky v pořádku, vyhnali zas jiné nešťastníky, co tu byli před nimi a taky měli lecos na svědomí, takže co bychom je litovali, všichni mají, co jim patří, až na ty poslední, to je jasné. Ale však ona to matka historie časem srovná.)"

13 12.04.2022

Kya žije v chatrči v bažině na pobřeží Severní Karolíny a lidem z nedalekého městečka je trnem v oku. Když se na kraji bažiny najde mrtvola místního playboye, Kya je automaticky hlavní podezřelá. Byla totiž vždycky divná. Když jí bylo 6, matka od nich odešla, aniž se rozloučila. Během následujících 4 let odešli i všichni (starší) sourozenci a nakonec i opilecký a násilnický otec. Ve škole strávila jediný den. Musela se naučit (pře)žít sama, s lidmi to moc neuměla, stranila se jich, utíkala od nich co nejdál – až „tam, kde zpívají raci“ – zato se dokonale sžila s okolní přírodou.
Jedná se o velice pěkně vystavěné dílo, kde se prolíná pomalu plynoucí současnost (počínaje nalezením mrtvoly) se zrychleným převyprávěním Kyiny minulosti, aby se obě dějové linky nakonec protnuly během soudního procesu a čtenář tak postupně pochopil všechny souvislosti toho, co, kdo, kdy a proč (a proč ne).
Kya je krásným příkladem člověka nevměšujícího se, který žije uprostřed divočiny, a proto jí dokonale rozumí, naopak maloměšťáčtí „sousedi“ zosobňují necitlivé zásahy člověka nevědomého, nabubřelého, rušivého. To, jak se jednotlivé postavy chovají ke Kye, je výstižnou metaforou toho, jaký vztah mají k přírodě, vč. toho, jak se jim vede, když ji podvedou, „znásilní“, opustí nebo naopak respektují a pochopí.
Je to taková zajímavá „ekologicko vztahová“ detektivka, kterou rozhodně doporučuji.
---
„Po cestě se hnal od oceánu tak silný vítr, že když došla na pláž, aspoň měla někoho, o koho se mohla opřít.“
---
„Klečela na pláži a třásla se. „Nikdy jsem po lidech nic nechtěla. Možná čas od času leda to, aby mě nechali na pokoji.“ “
---
„Některý naše části se nikdy nezbaví toho, čím jsme byli, nebo spíš čím jsme museli být, abychom přežili.“

13 23.01.2022

Vynikající kniha! Pokud se bojíte číst Mistra hororu, protože znáte pár jeho filmů, po téhle knize směle sáhněte a nebudete litovat. Všeho je tu právě tak akorát - je lidská, lidská, lidská, občas vtipná a velice příjemně lehounce šmrnclá jakousi magií (nebo čím vlastně?). Smekám. A doporučuji.

13 20.11.2021

Přečtení téhle knihy až do konce bylo u mě kombinací hrdinského činu a sebepoškozování :), a to z mnoha důvodů.
Styl je zvláštní a ukrutně nečtivý - až na ojedinělé krátké pasáže bych toto dílo rozhodně nenazvala románem, ale spíš jakýmsi „myšlenkovým smogem“ - nekonečným vnitřním monologem, filozofováním nad nesmrtelností brouka (něco jako když v návodu jak meditovat řeknou „pozorujte myšlenky tak jak přicházejí“). Postavy nemají jména (až na dvě výjimky), takže se tu vyskytují Spisovatelka, Programátor, Zlatokop, Mimoň atd.
Ale ne, že by to bylo o ničem, aby to člověk mohl šmahem odsoudit. Je tu spousta dobrých myšlenek. Jenže i to nejoblíbenější jídlo se časem přejí, pokud ho jíte příliš často, takže ho pak už nemůžete ani cítit. (A to ani nemluvím o případu, kdy vám takhle často podávají něco, co vám moc nejede.) (POZOR: MOŽNÁ SPOILER!) Tady se přímo plýtvá Havlem a slovy jako humanismus, solidarita, disent, konzum, svoboda, uprchlíci, rasismus, antisemitismus, atd., stokrát čtete o tom, že musíme mít soucit s uprchlíky a rozdělit se s nimi o to, co máme, bez ohledu na jejich víru, že my všichni jsme zodpovědni za vraždění Židů za války, protože jsme nic neudělali, nenaběhli jsme mezi ně a nacisty, abychom je ochránili, neozvali jsme se, a vinna tím je naše křesťanská kultura (a to kritizujeme muslimy!) atd atd.... A jako kdyby to nestačilo z úst Spisovatelky, ještě o tom dlouze rozumbradují dva kocouři.
Takže bez ohledu na to, jestli s těmihle názory souhlasím nebo ne, po pár stech stranách jich mám až po krk. Jako by autorka neznala míru, neuznávala umělecký náznak a nenechala čtenáře udělat si svůj názor – ne. Ona ho do něj musí nacpat pod tlakem.
Pocit z knihy, který zůstává po dočtení, je znechucení a zmar. Znechucení ne z Číny nebo z Havla nebo jakéhokoli jiného názoru. Ale z toho, že mi to leze i ušima (za to bych klidně dala „Odpad!“). Zmar z toho, jak lze znechutit dobré myšlenky (za které bych dala tak 3 hvězdičky).

13 28.10.2020

Vynikající dílo! Skvěle vybudovaná atmosféra, výborně rozvržené a vykreslené postavy. Hlavní hrdina Petr Švajcar neměl na růžích ustláno, ale díky jedné „náhodě“ se zvedl z bídy své rodiny a vystudoval až na chemického inženýra. Další „náhoda“ mu přivede do cesty dědičku továrny na mýdlo Soňu Hajnovou a on po této příležitosti okamžitě skočí. To však ještě netuší, že rodina Hajnů je zatížena dědičným šílenstvím a že její uspořádání má svá pevně daná, velmi podivná pravidla.
Kniha je geniální ve své jednoduchosti. Autor nedá čtenáři vydechnout - velice promyšleně, úsporně a neúprosně přidává na tíze, takže při čtení máte tísnivý pocit jako když sledujete postupující žhavou lávu - pomaloučku, neodvratitelně se šíří destrukce, zkáza, zmar a nic to nemůže zastavit.
Kniha byla napsaná před téměř 80 lety a je stále stejně uhrančivá. Jako by její zastaralá čeština ještě podtrhovala onu všudypřítomnou mrazivost, v níž překotných zvratů ani akce netřeba - jako třeba v legendárním filmu Spalovač mrtvol.
Jediné, na čem se podepsal zub času, byla první kapitola, která byla na můj vkus příliš rozvláčná a upovídaná - tam jsem se musela nutit do každé věty a přinutit se knihu neodložit. Poslední kapitola byla stejného ražení, ale protože už jsem znala kvalitu celého díla, přežila jsem to bez úhony :) Aspoň jsem měla možnost se vydýchat...
---
„Nutno říci, že moji rodiče jsou dvojice hrubců, kteří byli odevždy v nesvárech s celou obcí, kteří nadělali za svého života více skandálů než nábytku, kteří milovali ze všeho nejvíc jen každý sama sebe a kteří své děti vychovali jen proto, že bylo mnohem obtížnější se jich zbavit. (…) Tvrdil jsem, že rodiče mohou být tak nenapravitelní, že nám nezbývá než je zavrhnouti.“
---
„Domníval jsem se, že se [Soňa] přede mnou, chudáček, stydí za své zážitky milovaného dítěte, jemuž nikdy nebylo nic odepřeno.“
---
„Vida, tak tedy se můžeme v svém šťastném hajnovském manželství také hádati! A já, bloud, myslil, že svou dravou švajcarskou náturu budu musit v tomto domě skrývati jako špatně zašitý vlk! Chvála bohu je tedy možno občas svléknouti kůži a protáhnouti se.“
---
„Když lev polkne myš, džungle se leda usměje, není zastrašena. Chce-li se lvu trochu blýsknouti, musí sežrati nejméně zase lva.“

13 02.10.2020

Pak Backman byl tentokrát velice ironický a ironickým zůstal celou knihu. To mu umožnilo elegantně ukázat jednu nesnesitelnou hašteřivou babiznu z jiného úhlu pohledu a zároveň čtenáře mezi řádky nenápadně dotlačil k tomu, že si mohl podumat nad jádrem pudla; to vše aniž by musel klesnout k hollywoodským klišé, moralitkám nebo rádoby duchovním serepetičkám.
Šikovnej chlapec, tenhle Fredrik.
(Dost šikovnej na to, aby napsal Medvědín o hokeji a Britt-Marii o fotbale, aniž by se opakoval.)

13 22.02.2020

Cesta do středu sebe sama je jako skok do prázdna - vyžaduje velikou odvahu, dopředu se o ní nic moc neví a záruky se neposkytují. Ale vyplatí se miliónově. To vám potvrdí každý, kdo ji absolvoval - jako Kafka - protože pak už může přestat utíkat.

Zajímavé a zamotané příběhy hlavních postav odkrývané postupně, s lehkými prvky nadpřirozena. Poklona autorově vypravěčskému umu i propracovanosti děje.
Knížka, která určitě stojí za povšimnutí, přestože závěr působil poněkud useknutě.

Vynikající román o cestách do minulosti.
Obyčejný učitel angličtiny se dozví o ,,králičí noře", kterou se lze dostat do minulosti, vždy do stejného místa a času v roce 1958. Jeho přítel ho přesvědčí, že je bezpodmínečně nutné zabránit zavraždění prezidenta Kennedyho. Přes zdánlivé těžkosti i opravdu velké překážky jde vše dobře, dokonce i na životní lásku dojde. Jenže ono to s těmi změnami minulosti k lepšímu není tak jednoduché, a vezmeme-li v úvahu (mnohem) víc věcí, než dosud, už není tak jednoznačné, že je to změna k lepšímu.
Steven King píše jako vždy skvěle, odvedl spoustu práce při získávání faktů, které zpracoval do téhle obsáhlé beletrie; v doslovu přidává svůj komentář, další fakta a souvislosti. Není to ale jenom dobře napsaná knížka. Autor nadnáší otázky k zamyšlení ohledně větších či menších zásahů do osudu jednotlivců či lidstva, a tím způsobeného efektu motýlích křídel. A taky trochu narovnává lety zidealizovanou představu o báječných padesátkách - sice byly skvělé, ale měly i své (velké) mouchy.
Překlad jen občas zakopne (,,spodnička pod šaty" je přeci kombiné, neříká se ,,mentálně handicapovaný", ale ,,mentálně postižený", v té konkrétní situaci by nikdo neřekl ,,pohov si", ale ,,dej si pohov" atd.)
Jako celek mohu doporučit.
---
"Dospívající mládež je sice citově křehká a nesmírně zranitelná, ale empatie se jí příliš nedostává. Ta přichází až s věkem, pokud vůbec."
---
"Připadal jsem si jako návštěvník v docích v sedmnáctém století, který si najednou uvědomí, že ho naverbovali."
---
"Hloupost je jedna ze dvou věcí, kterou vidíme nejjasněji až při zpětném pohledu. Tou druhou je propásnutá šance."
---
"Odpověděl jsem mu, že samozřejmě vítám jeho názor; ten má každý stejně jako díru do zadku."
---
"Věříme Bohu. Všichni ostatní platí hotově."
---
"Bylo to japonské přísloví. Kde je láska, i jizvy po neštovicích vypadají jako roztomilé dolíčky."
---
"Ano, Weekly Gazette pořád vychází. Máma říkávala, že ho odebírá jenom proto, aby měla do čeho zabalit rybu."

12 17.12.2023

17-letá Sally zrovna utekla z další kliniky pro anorektičky a narazila na zhruba o 30 let starší Liss, která uvízla přívěsem ve škarpě. Tak to začalo.
Křehký příběh o dvou ženách z různého prostředí i různých generací, které toho mají společného až překvapivě mnoho - jedna trpí svou odlišností, druhá si prošla traumatickým dětstvím a následně zpackaným vztahem. Jedna ještě bojuje, druhá už to vzdala. Oběma chybí totéž - porozumění.
Příběhy obou se odkrývají pomalu a my můžeme pozorovat, jak těžké a zároveň nezbytné je zbavovat se starých břemen. A jak léčivé je hrabat se rukama v hlíně a dělat ty úplně neobyčejnější věci. Dojet na kole na poštu, ohýbat se pro brambory a zvedat plné pytle na korbu, lézt po žebříku, šplhat po hrušni, natahovat se pro jablka - žádná cyklistika ani posilovna.

Tyhle niterné, ženské knihy snadno sklouzávají k ne-uvěřitelnosti či citové manipulaci s čtenářem. Tady se autorovi dařilo balancovat na hraně a jen občas mu to trochu podjelo :) Některé vulgarity pubertální Sally mi přišly nadbytečné a nejsem si jistá, zda samotný závěr je reálný. Ale třeba je.
Též malá výhrada k překladu - popisy strojů a zařízení měla překladatelka dát raději někomu zkouknout, aby nepůsobily tak neumětelsky.

I přes drobné výhrady mohu doporučit.
---
„Trochu rozpřáhla ruce, nechala na sebe dopadat déšť a kapky jí stékaly po obličeji. Proč se něco takového nedělá na klinikách? Na klinikách mají šumění deště na cédéčkách a sedí se na židlích v kruhu a mají zavřít oči a představovat si, že stojí v dešti. To oni jsou nemocní, ne ona.“

12 30.12.2022

Knížka napsaná s velikým citem, láskou a porozuměním pro všechno lidské. Celá je vyprávěna Klárou - „úpéčkem“, které pořizují rodiče svým teenagerům, aby se necítili osamělí. Autor roztomile vystihl Klářino vnímání běžných věcí, čímž nenápadně obrátil čtenářovu pozornost na drobnosti i hluboká témata.
Moje třetí kniha autora a zase paráda. Rozhodně doporučuji.
---
„Ti dva řidiči se prali tak, jako by ze všeho nejdůležitější bylo co možná nejvíc toho druhého poškodit.“
---
„Matka se často neusmívala, ale když už na to došlo, celá tvář jako by jí přetékala laskavostí a stejné vrásky, které jí obvykle dodávaly tak přepjatý výraz, se přeskládaly v pobavení a něhu.“
---
„V Anglii, tam, odkud pocházím, jsou pastviny k vidění všude kolem a vždycky je dělí živé ploty. Je to tak spořádané. A teď se koukni tady. (...) Pastviny jsou rozdělené ploty. (...) Jenže plot se dá ve vteřině strhnout. Krajina plná plotů je tak provizorní. (...) To je na Anglii to pěkné. Že živé ploty vyznačují minulost patřičně zapuštěnou do země.“

12 15.10.2022

Svižné čtení o chudé služebné, dceři irských přistěhovalců odsouzené za spoluúčast na vraždě pána. Příběh je založen na skutečné historické postavě odsouzené vražedkyně a autorka v doslovu poctivě uvádí, co jsou doložená fakta a co je její beletristická vata. Není to detektivka, kde by se vyšetřovala vražda, je to příběh o lidech a hlavně o Grace. Je to moc dobře napsané, trefně ironické a svěže hubaté a občas tu zazáří drobná a hluboká moudra.
---
„Lidé, kteří nosí určitý druh šatů, se nikdy nemýlí. A nikdy neprdí.”
---
„Protože když vám svět dopřává, pane, začnete věřit, že si to zasloužíte.”
---
„Dveře impozantní fary reverenda Verringera otevře postarší žena s tváří jako borovicová fošna; reverend není ženatý a potřebuje bezúhonnou hospodyni. Simon je uveden do knihovny. Knihovna je tak úzkoprse předvídatelná, až pocítí nutkání ji zapálit.”
---
„Může za to Lydia a její obdiv. Simon má pocit, jako by ho zezadu přepadl rozkvetlý keř.”

12 10.05.2022

Velmi ženská knížka. V románovém příběhu dvou kamarádek se dozvídáme spoustu reálií o ostrově Čedžu – o tradici henjo (lovkyň–potápěček) živících své rodiny a dějinách, které semlely kdekoho. Původní nezávislost ostrova vystřídala japonská okupace a pak američtí „ochránci“, jejichž krutost si s Japonci moc nezadala, a kteří v médiích „pravdivě informovali“ o všech událostech. Jen o 7 let trvající genocidě s nic neříkajícím názvem „Incident 43” se pod trestem smrti nesmělo mluvit 50 let. A aby toho nebylo málo, nakonec přichází modernizace – elektřina, televize, splachovací záchody, střechy z vlnitého plechu – a všechno tradiční jde do kopru, protože mladí chtějí mít pohodlný život (jako všude jinde na světě).
Autorka odvedla mravenčí práci, načetla stovky a stovky stran a shlédla množství dokumentů, navštívila pamětníky, vědce a „místa činu“ (zdroje vypisuje v doslovu).
Když knihu budete brát jako „román pro ženy“, můžete si ji dost užít. Příběh je to drsný i bohatý jako život sám. Je to ale hlavně příběh o ženách, takže se to tam hemží bohyněmi, lidovými příslovími a ženskou moudrostí.
Ale ta spousta korejských jmen… A korejské výrazy pro výbavu henjo... Pokud už musely zůstat korejské, uvítala bych slovníček či obrázky.
---
„Kdo je šťastný ve třech letech, bude šťastný do osmdesátky.”
---
„Každá žena, která vstupuje do moře, si nese na zádech rakev.”
---
– A kde je můj manžel? Práce v továrně je určitě lehčí než ta, co musím zastat já.
– Manžel ti aspoň posílá peníze!
– Jenomže je příliš daleko, aby zamíchal hrnec.

12 10.11.2021

Výborná populárně naučná kniha. Autorka přečetla stohy odborné literatury, navštívila spoustu míst, rozmlouvala s ptačími výzkumníky a vše zpracovala do ucelené informace srozumitelné normálnímu smrtelníkovi. Dozvíme se množství zajímavostí o nejnovějších objevech a díky nim třeba před různými ptačími druhy pomyslně smekneme nebo aspoň poupravíme některé své názory.
Určitě doporučuji.

PS. Jen škoda, že publikace je čistě textová - obrázky méně známých ptáků by byly zpestřením a každý obrázek nástroje či hlavolamu by vydal za mnoho slov (která se občas "ztratila v překladu"). A taky by pak člověk nemusel tolik gůglit :).

12 23.06.2020