meluzena komentáře u knih

Velice trefné a nadčasové. Bohužel.

Kromě naprosto jasných alegorií byla zajímavá třeba drobná epizodka s parádivou kobylou, která z Farmy zvířat utekla, neb pentle v hřívě pro ni byly důležitější než svoboda.

12 21.11.2019

Tři různé příběhy o tom, jak se jednotlivé malé křivdy nabalují jako sněhová koule, která jednoho dne jako lavina nenávisti smete vzájemné vztahy. Nevratně, protože to nikdo nechce řešit.

Mistrovsky úsporné vyprávění. Syrové a bez servítků. Až na dřeň. Ale třeba může čtenáře vyburcovat k tomu, že si své malé křivdy nebude pěstovat a hromadit - protože většina z nich vznikla z nepochopení či nedorozumění (a sobectví, samozřejmě), která se dají vysvětlit.
Pozitivní na tom je, že ať se člověk dostane do jakékoli mizérie, vždycky se může zvednout a jít dál.
Doporučuji.

12 03.03.2019

Zhmotněná laskavost (ve formě knihy).

Knih popularizujících buddhismus je mnoho, ale tahle je jemná jako srst Její Svatosti Kočky.
Číst tuhle knížku je jako hladit kočku, která spokojeně přede, vy to její vrnění cítíte pod rukou a kočičí spokojenost se vám rozlévá do celého těla. - Velmi příjemná záležitost.
A když občas autor trochu zatlačil na pilu, je to jako když v kožíšku narazíte na vcuchanou "šištici" lopuchu nebo jiného svízelného přítulu - tak ho prostě opatrně vyndáte aniž by vás to znechutilo a dál si užíváte tu chundelatě hebkou Lásku.

12 05.11.2017

Thomas Tracy měl tygra.
Vlastně šlo o černého pantera, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr.
Měl krásné bílé zuby.
Takto Tracy svého tygra získal:
Když mu byly tři roky a věci kolem sebe poznával podle zvuků, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! bylo cokoli, Tracy to chtěl.
Jednoho dne se Tracy s tátou procházeli po městě, když uviděl cosi za výlohou rybárny.
„Kup mi toho tygra,“ řekl.
„To je rak,“ opravil ho táta.
„Tak to nechci,“ řekl Tracy.
O pár let později navštívil s mámou zoo a v kleci viděl skutečného tygra. Vypadal jistě nejtygrovatěji ze všech tygrů, ale jeho tygr to nebyl. (...)
Až jednoho dne si zašel Tracy do zoo sám. Bylo mu tehdy asi patnáct, pokuřoval cigaretu a koukal po holkách, když tu najednou stanul konečně před svým tygrem.
Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho podíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil, což znělo asi takto: Uajíí, pak popošel k mřížím klece, na chvíli se zastavil, s očima stále upřenýma na Tracyho, a zas se líně vrátil k místu, kde až dosud spal. Tam sebou žuchnul a zahleděl se kamsi do dálky tolika mil a let, kolik mil a let prostor má.
Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera. Zíral tak upřeně asi pět minut. Pak odhodil cigaretu, odkašlal si, odplivl slinu a vyšel ze zoo.
„Tohle je můj tygr,“ řekl si.
Nikdy se již do zoo nevrátil, aby si tygra ještě jednou prohlédl. Nebylo to nutné. Měl ho. Měl ho celého a se vším všudy za těch pět minut, kdy ho viděl, jak odevzdaně hledí do nekonečného prostoru s výrazem té strašlivé tygří pýchy.
--
Pokud vás nechytne tenhle začátek, možná skoro nemá smysl číst dál.
Mě tahle knížečka, která není rozměrem větší, než (dnešní) mobily, přímo nadchla - dnes stejně jako před lety. Má v sobě poetiku, která asi není pro každého.

Tracyho „tygr“ je metafora a může znamenat cokoli.
Metaforu nelze vysvětlovat - buď vás osloví, nebo ne. Možná proto jsou tu tak rozporuplná hodnocení.
Pro mě šest hvězdiček z pěti.

12 23.08.2017

„Jíst napoleonský řez umělohmotnou lžičkou je obtížné. Lépe se k tomu hodí dezertní vidlička, protože potřebujete něco dostatečně pevného, co protlomí tuhou cukrovou polevu s rybízovým želé na horní vrstvě listového těsta. Jinak má zákusek sklony se splácnout. Trdý povrch. Měkký vnitřek ze šlehačky a vanilkového krému, který se snadno rozmáčkne, když ho vystavíme třeba jen malému tlaku. Vlastně je to dost špatně navržený moučník.“
...Asi tak by se dal shrnout Antonův přístup k životu, takže se není co divit, že se mu moc nedaří.

Knížku o tomhle nesnesitelném protivovi čte člověk vlastně moc rád, protože je psaná s jakýmsi utajeným (protože nepovýšeným) nadhledem - a tak když Anton se vší vážností popisuje, jak jsou všichni kolem nemožní, člověk se jen usmívá nad tím, jak si lže do kapsy.
Spásná otázka „Kdy jsem si vlastně začal sám sobě lhát?“ nabízí možnost změny. Jenže cesta k ní je trnitá. V tomto případě vede kouzelným lesem plným jinotvorů, pratvorů a opravdické magie, kde žádné předstírání nefunguje. A vlastně i světem normálních lidí, který rovněž nejlépe funguje bez přetvářky.

Roztomilá knížka.
Vřele doporučuji.

12 21.08.2017

Tak nevím. Chtěla jsem dát 3 a pak jsem si řekla, jestli to není málo, Antone Pavloviči. Jenže 4 je asi zase moc.
Dva samotáři (už asi postarší, když po 8 letech zešedivěli a o sexu ani slůvko) se po krátké známosti a dosavadním životě každý sám v jednopokojovém bytě nastěhují do domu na samotě na vídrholci. Každý si přiveze svého psa z útulku a těch pár věcí, které vlastní. Nejsou to žádní kladní hrdinové - ani kutilové ani Mičurinové, spíš neteční (až ignoranti), nedružní, trochu (dost) čuňata, co ani nezalijou kytky, neumyjou okna, nevymění žárovku, nikde nepracují, neštípají dříví ani neryjou záhonky, o nic neusilují, spíš jenom existují, žijí z dávek, a pozorují různé projevy chátrání pronajatého domu, auta, věcí i oblečení, jak je skrz okna rok od roku hůř vidět, nezalité kytky uschly a tak. Na 200 stranách.
Ne že bych potřebovala za každou cenu spletitý děj a spád, ale kniha musí mít NĚCO, co mě nutí číst dál, a tady mi to většinu času chybělo. Do mysli se mi drala kniha Jasno lepo podstín zhyna - že takhle nějak možná onen antihrdina začínal a že Sedm věží je nastavovaná kaše.

11 09.05.2023

Děj zasazený do doby odteď ca za jednu generaci - napsaná začátkem covidu, vydaná po roce a půl, autor v poznámce na konci píše, že nečekal, že skutečný vývoj událostí - toho humbuku kolem - bude ještě mnohem horší, než si myslel.

Uzavřená komunita, která žije v brdských lesích bez jakýchkoli moderních výdobytků - svítí svíčkami, ořou pole koňmi a voli, úrodu vozí do společných sýpek na žebřiňácích, léčí se bez léků, jen bylinkami - a jsou hluboce pobožní. Když Jan na prahu puberty pochopí, že jsou svým knězem záměrně udržováni v sladké nevědomosti (aby je "chránil" před krutou pravdou), stojí před rozhodnutím, co s tím. A navíc je tu panovačný a agresivní Bohdan, který si jde tvrdě za svým a nenechá komunitu na pochybách, kdo že je ten budoucí vůdce, bez ohledu na to, kdo by byl pro komunitu skutečně dobrým vůdcem.

Kniha je vlastně postapo, které nečekáno nezváno mohlo následovat po covidu, a autor se naštěstí netrefil. Literárně to podle mne není nic moc, ale o to tu nejde. Je to naléhavá a velmi odvážná výpověď doby aniž by autor měl luxus časového odstupu. Ústy komunitou vyvrženého dědka Tomši pranýřuje polickou absurditu a do očí bijící špatná rozhodnutí vedoucí k nevyhnutelné katastrofě. Tomša Janovi odkryje oponu, ale co ten si s tím teď má počít?
---
"Já věděl, a to byl můj problém. Byl jsem jako člověk, který se na moment ocitl za oponou a spatřil divadelní zákulisí." [Jan]
---
"Jak říká krásné řecké přísloví - les se zmenšoval, ale stromy stále hlasovaly pro sekeru, protože její topůrko bylo vyrobeno ze dřeva, a tak se domnívaly, že je jednou z nich." [Tomša]

11 05.03.2023

V drsném australském vnitrozemí pohřešují Camerona - sympaťáka, chlapa od rodiny, úspěšně hospodařícího na obrovských pozemcích. Pak ho najdou mrtvého. Dehydratace. Na cizí zavinění to nevypadá, a přesto tu něco nesedí.
Slibný začátek - uzavřená komunita, otazníky kolem mrtvého, každý z jeho blízkých je trochu divný, a proto i trochu podezřelý - atmosféra jak z Agathy Christie. Jenže Jane Harper není Agatha Christie a já se nemohla zbavit dojmu, že autorka nemá cit pro temporytmus a příliš kalkuluje, jakou větu kam umístit, takže místo, aby prostě odvyprávěla svůj vynikající příběh, sází do děje výplňové věty - jak sluneční paprsky dopadaly šikmo nebo že na všem ležel červený prach nebo že Nathan zahlédl nějaký pohyb - bez jakékoli souvislosti asi jako reklamu doprostřed filmu; a opravdu otravné jsou dokola se opakující věty měla zvláštní výraz, který Nathan nedovedl rozluštit a Nathan otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Všechny tyhle "výplňové" věty se v knize mnohokrát v malých obměnách opakují jako by autorce došla invence.
K tomu nablbé "americké" rozhovory (jo, vím, že autorka je Britka žijící v Austrálii :), resp. nablbý překlad (anglické See you se sice v poslední době překládá příšerným uvidíme se později, ale cožpak překladatelé neznají prastaré echt české zatím ahoj?! A to jejich jsem v pohodě.. Uf! No, pokrok holt nezastavíš..)
POZOR, TAHLE VĚTA TROCHU SPOJLERUJE: Jen ten konec se nepovedl - nanicovatý a nespolehlivý hlavní hrdina, který se nikdy k ničemu neměl, se na konci pochlapí jako hollywoodský alfa samec a začne dělat správné věci (a jestli neumřeli, žijí tam šťastně dodnes). KONEC SPOJLERU.
Tím nechci zlehčovat ani příběh ani téma násilí. Zkrátka forma tu škodí obsahu a jako celek mě to neuchvátilo. A rozhodně to není thriller :)

(PS. Spoustakrát se v knize opakuje, jak v té rozpálené pustině nic neroste a nic nepřežije, ale nikde ani slovo o tom, z čeho tedy žijí ta tisícihlavá stáda.)
---
Nechat někoho bez pomoci v divočině není otázka dobrý ch mravů. Je to otázkou života a smrti, v tom nejdoslovnějším významu. (...) Vydat člověka na milost živlům je téměř nemyslitelné a naprosto neodpustitelné. A pokud tomu Nathan Bright, který se tu narodil i vyrostl, nerozumí, pak život v jejich odlehlé komunitě není pro něj. (...)
Nakonec se proti němu místní semkli. Vyřízli ho ze svých řad jako zhoubné rakovinné bujení a komunita se zahojila bez něj.

11 31.07.2022

Mám takový pocit, že pan Poláček byl pěkný filuta. Tváří se jako by nic, ale stylem svých textů vyjadřuje ještě něco navíc, co je ukryté pod prvním plánem. (Toho už jsem si všimla v Bylo nás pět.) Samotný text působí poklidně či skoro nudně, protože se tu mnohokrát opakují stejné věty a odstavce - jako by autor zapomněl, že už je (několikrát) napsal. Jenže právě tak stereotypní a předvídatelný je život okresního města, který některé románové postavy vítají jako životní jistotu a jiné sešněrovává nudou k uzoufání. A podobně různě to můžou vnímat různí čtenáři podle svého naturelu. Navíc tím opakováním máte po chvíli pocit, že jednotlivé postavy už znáte leta letoucí. Tomu říkám majstrštyk.
Kniha je psána krásným Poláčkovským jazykem a beru ji jako seznamovací úvod v rámci zamýšlené pentalogie - hezky nám tu rozkreslil rozmanité charaktery, kterými knihu zabydlil.
Knihu asi nejvíc ocení konzervy, co rádi jezdí na dovolenou na stejné místo, pijou ze svého oblíbeného hrnečku a mají další neměnné rituály :-)
---
„Při ústí kaštanové aleje stojí kaplička. Zamřížovaným otvorem dovnitř házejí zbožní lidé mince. Žebrák Chleboun, zvaný Majorek, přitlačil obličej k otvoru, aby spočítal, kolik dnes Panna Maria utržila. (...) V srdci mu kyše závist, že nedostal ty peníze on, a spílá pobožným dárcům.“
---
„Byl to sládek Vokoun, o němž bylo známo, že v mládí cestoval po cizině. Byl v Rusku, na Kavkaze, ba zabloudil až někam do Turkestanu. Když se vrátil z cest do okresního města, byl uvítán jako poloviční blázen. Obyvatelé nemohli pochopit, že se někdo toulá po cizích krajích, když může sedět doma. Dali sládkovi přezdívku Abdul Hamid a přidělili mu roli obecního blázna. Sládek se zpočátku bránil, časem se ale nechal zlomit; začal se za to, že byl v cizině, stydět a trpěl pocitem méněcennosti. Dobrovolně si nasadil bláznovskou čapku, vyhýbal se práci a toulal se po hospodách, kde za pohoštění vypravoval o svých cestách, přičemž lhal jako Marco Polo.“
---
„Bezcharakterní kočka,“ usoudil obchodník, „však počkej! Já ji naučím chytat myši. Dnes jí to odpouštím naposledy...“

11 18.05.2022

Po zřícení letadla se blíže neurčená skupina britských kluků (ca 6-10letých) ocitne na pustém ostrově uprostřed oceánu a není tu žádný dospělý, který by to vzal do svých rukou a určil, co dělat. Jako vůdce si tedy zvolí sympaťáka Ralpha. Ten se snaží určit priority, plánovat, rozdělovat úkoly, ale kluci jsou jak pytel blech. Zcela jiné představy má přímočarý autoritářský Jack. Ralp a Jack představují střet dvou vůdčích osobností, dvou odlišných způsobů vedení, opačných směřování. Domluva „po dobrém“ není možná. Jack ve své revoltě postupně přitvrzuje - od drobných nesouhlasných poznámek až v diktátorství, které jde daleko za mez únosnosti a lidskosti.
Autor se mazaně rozhodl pro malé, „ještě nevinné“ kluky a vystavil je krajní životní situaci - u nich je pochopitelné, že díky své nezkušenosti a dětské hravosti zanedbávají základní pravidla přežití. Za zamyšlení stojí to, jak se tito dosud civilizovaní jedinci nechají snadno strhnout k divošství, kde končí veškerá sranda.
Když mi těsně před koncem knihy došlo, proč „Pán much“, přeběhl mi mráz po zádech. A byla jsem ráda, že ten konec přišel poměrně brzy nato.
No, témat k zamyšlení je tu až až. Třeba to, jak by se zachovali dospělci.

11 21.04.2022

Krásné, drsné, silné. Drsný život popsaný s citem, pochopením a jemným humorem. A nadějí.
---
„(...) střeva nebožce na rozdíl od hlavy fungovala dobře a spolehlivě, ještě aby ne, vyměšování nedá tolik práce jako myšlení.“
---
„Hladomor setřel rozdíly mezi bohatými a chudými, všechny postavil do jedné ponižující řady na okraj hrobu, jako v den posledního soudu a s netajeným potěšením se jim královsky vysmíval: tu horkem sežehl sotva vzešlé osení, (...) tu nakupil mraky a pobil křehké květy ovocného sadu kroupami velkými jako slepičí vejce.“
---
„Čím prostší jsou slova, tím větší mají význam.“
---
„Člověk, jenž má řadu příležitostí krást, ale nepodlehne pokušení, z principu nemůže lhát.“

11 27.12.2021

Tuhle knihu je velice těžké popsat, protože slova najednou znějí plytce. Ze všeho nejvíc je to asi „ženská“ kniha, protože je vlastně o vztazích a o emocích, ačkoli tu nejsou explicitně popisovány. Autorka nepotřebuje čtenáře drásat, to nejhlubší a nejniternější je tu řečeno beze slov – a v tom vidím největší hodnotu knihy. Jako když se podíváte někomu do očí a uvidíte v nich nekonečnou hloubku utrpení, které ani nejde dát do slov, protože by ho to mohlo roztrhat na kusy. Jenže to chce umět se podívat, vcítit se.
Máme tu poměrně „obyčejný“ příběh ovdovělé matky s třemi dcerami. Podle jedné anotace název knihy odkazuje na to, že v nelehkých dobách je jistá „bezcitnost“ důležitou vlastností nutnou pro přežití – prostě se v ničem nebabrat a jít dál. Jenže „nebabrat se“ znamená i to, že věci zůstanou nedořešené, rány otevřené. Při čtení brzy pochopíme, že stačí jeden traumatický zážitek (a že o ně za války a za komunistů nebyla nouze!) a poničí to životy klidně několika generací, protože ve vztazích se traumata vynořují v těch nejnevhodnějších okamžicích (stačí třeba uvidět žehličku nebo zaslechnout ruštinu).
Výborně vystižené jsou charaktery hlavních postav i jejich často nelogická, zkratová rozhodnutí. Autorka má dar mluvit v obrazech, které vydají za tisíce slov. Zasazení rodiny do okolní společnosti, do vesnice v podstatě chybí, ale to chápu jako záměr. Úplný začátek byl chaotický a skoro mě odradil, skákalo se v čase sem a tam a já se v tom ztrácela.
Knížka se dotýká nejhlubší podstaty života a i přes dílčí výhrady ji vřele doporučuju.
----
„Němcům by bylo jedno, proč si domů vzala Francouze nebo koho vlastně. Postavili by ji ke zdi a zastřelili dávkou z kulometů, jako když stříká voda z hadice.“
----
„Když sklepní zeď myla mokrým hadrem, spatřila nápis vyrytý hluboko do cihel: veni sancte spiritus, a níže ještě jeden: spiritus flat ubi vult. Ať už to znamenalo cokoli, napadlo ji, že na tu stále nezhojenou ránu na břiše by pomohl spiritus neboli obyčejný líh.“
----
„Neměly koho poprosit o pomoc. Bratranci se na svět dívali už jen z fotografií. Ani jeden z nich se z války nevrátil.“
----
„O to bezohlednější byla vůči pýru, který po celých metrech vyrývala ze země, jako by pronásledovala skutečné zlo a nejen pouhou rostlinu.“
----
„…přivezli je ze Sztutowa, kde byl za války německý koncentrační tábor a tisíce lidí tam proletěli komínem.“
----
„Gerta chtěla brát matku k sobě do Kartuz. Ta se však zajímala o to, co tam bude dělat, v tom domě s dvorkem velkým jako studna.“

11 20.12.2021

Vynikající, malá velká psychologická kniha (podobně jako Smrt Ivana Iljiče). Zde Tolstoj bravurně vylíčil nenápadného Pozdnyševa od „nedobrovolného“ pozbytí panictví a z toho vyplývající celoživotní přístup k sexualitě a ženám, jeho manželství, hádky, žárlivost a zoufalství, které vyústilo v čin. Tolstoj tohle umí hodně dobře, rozumí lidské povaze, vtáhne vás to děje a vy chtě nechtě Pozdnyševa pochopíte. (Nemohla jsem se zbavit myšlenek na vynikající film Válka Roseových.) Občas mne při čtení překvapila bryčka nebo koňské spřežení, načež jsem si uvědomila, že to není současná novela, ale že byla napsána v roce 1889. Což mluví samo za sebe.
Tolstého Kreutzerovu sonátu mohu doporučit ke čtení a Beethovenovu Kreutzerovu sonátu k poslechu :)
---
„Byli jsme k sobě připoutáni řetězem jako dva trestanci, kteří se vzájemně nenávidí, ztrpčují si navzájem život a snaží se to nevidět.“
---
„Začali jsme žít ve městě. Ve městě se nešťastným lidem žije lehčeji. Ve městě člověk může prožít sto let, aniž zjistí, že už dávno umřel a shnil. Nemá čas se zaobírat sám sebou, pořád je zaneprázdněný.“
---
„Od prvního okamžiku, kdy se jeho pohled setkal s pohledem mé ženy, jsem postřehl, že zvíře, které v nich obou číhalo, se nehledě na všechna společenská pravidla zeptalo: ‚Smím?‘ a to druhé odpovědělo ‚Ó ano, zajisté.‘ “

11 29.09.2021

Podmanivě tajemný příběh jako sama řeka, o které to je. Krásně napsaný, příjemně staromilský (už jen tou dobou a místem). Je to takový ponor - metaforicky i doslova - do časů, kdy lidé měli k sobě blíž, protože neměli jinou volbu, a to je drželo při sobě a při životě. A nad vodou. Některé.
Určitě doporučuji.

11 01.07.2021

Krása, krása, krása.
9 krátkých "povídek" vyprávěných obrazem. Některé úsměvné, jiné dojemné, všechny KRÁSNÉ. Obraz vydá za tisíc slov, o čemž nás Pavel Čech opakovaně ujišťuje.
Doporučuji.

11 17.02.2021

Román v obrazech či komiks beze slov, jednoduchý, ale silný příběh. Každý obrázek si člověk musí prostudovat - jednak proto, aby si užil trefné postřehy autora, a též proto, že i drobný detail může být důležitý v dalším ději.
Tahle útlá knížka je důkazem, že pro silné sdělení není třeba mnoha slov, v tomto případě ani jednoho. Informace jsou zde zhuštěné a vtělené třeba do jediné čáry nebo (ne)barevného odstínu nebo třeba do plakátu na zdi někde v pozadí.
Velice doporučuji.

11 17.02.2021

To, že pan Třeštík umí psát s nadhledem, laskavým humorem a noblesou, už víme dávno. V této knize se dozvídáme, kde ke své noblese přišel - na základě uchovaných písemností a vyprávění sepsal životní příběhy svých nejbližších předků, přičemž největší prostor přirozeně věnoval rodičům. Některé události jsou samozřejmě důležité jen pro samotného autora nebo jiné „zasvěcené“, ale to nevadí. Číst tento beletrizovaný rodokmen je opravdový požitek. (Jen ten název mi k němu prostě nesedí - možná je dobře prodejný, ale s knihou se míjí a na mě působil rušivě.)
Zajímavých příběhů různých noblesních i podivínských příbuzných či známých je mezi lidmi spousta - ne každý je ale dokáže přetvořit v knihu úrovně Třeštíkovy, Hrabalovy nebo Nerudovy, a tak bohužel pomalu upadají v zapomnění.
---
„Návštěvy jsem měl rád. Táta při nich vypadal spokojeně, máma v klidu háčkovala nebo pletla a nebyla nervózní. Brýle měla posunuté na špičku nosu, skrz skla se dívala na háček nebo na jehlice, horem přes ně vedla společenský život.“
---
„Nikdo nebyl šetrnější než teta Helena. Měla malou penzi, ale vůbec jí to nevadilo, protože šetrnost byla jejím koníčkem. Nikdy nic nevyhodila. Od té doby, co byla v penzi, žila většinou na Vyžlovce, skoro vůbec si netopila, česala se zlomeným hřebenem, mýdlo vymydlovala až do úplného rozplynutí a zem u kytek kypřila jednou nožičkou starých nůžek.“

11 03.10.2020

Výtečný kousek pro opravdové knižní gurmány. Faberův styl člověka chytne a drží stovky stran. Výborně vylíčené postavy i atmosféra tehdejší doby.
Otevřený konec, zde tolik kritizovaný, mi přišel úplně v pořádku - v životě člověk taky neví, co koho dál čeká.
Jediné, co mi nevyhovovalo, byla postava „vypravěčky“ - ta mi do knihy prostě nesedla. Ale protože celkově je kniha vysoko nad 100%, dávám 5 hvězdiček.
---
„Jmenuji se Sugar - a jestli ne, tak lepší jméno neznám. Jsem takzvaná Padlá žena, ale ujišťuji vás, že jsem nepadla sama - strčili mě.“
---
„Ano, bylo jí sedm let, když konečně sebrala odvahu zeptat se matky, co jsou zač ty Vánoce, a ta jí odpověděla: Je to den, kdy Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy. Zjevně neúspěšně, protože za ně stále platíme.“
---
„Agnesiny oči se pootevřou a odhalí bělma, v nichž se její kroužící porcelánově modré duhovky objevují a zase ztrácejí jako ryby.“
---
„Co se lze naučit od koček? napadne Henriho. Možná to, že všichni tvorové mohou být mírumilovní a laskaví - když nemají hlad.“

11 05.09.2020

Vynikající knížka dvou zapálených ptáčkomilů.
Otázku krmení berou velmi zeširoka, takže se dozvíme, proč je tak důležité krmit ptáky, a to nejlépe celoročně. Vysvětlují, že vlastně nejde o krmení ale přikrmování, protože ptáci nejsou líní jako jiní živočichové, kterým když se dá žvanec pod nos, sami už se přestanou snažit.
Ještě před sto lety byly podél silnic ovocné stromy, na mezích trnky, šípky, hlohy a v polích též plevel, louky se sekaly dvakrát do roka, takže mohly vykvést, odkvést a vysemenit se - a ptáci měli hojnost přirozené potravy. Dnes je ovocných alejí minimum, meze jsou rozorané a lidé si udržují „psychopatické trávníky“, z kterých každý týden vyluxují všechno živé. Jenže právě ve staré trávě a listí se na podzim ukrývají mouchy, pavouci a další hmyz, kam si ptáci vždy chodili jako do spižírny. A tak když jsme jim tohle všechno vzali, musíme se o ně postarat - v zimě klidně neloupanou slunečnicí, na jaře už ale jen loupanými semeny, protože při obstarávání potravy pro mladé ptáci nemají čas si ji loupat. Atd. atd. - zkrátka 176 stran ornitologických moudrostí a krásných fotografií (a bohužel i smutných faktů). Škoda jen, že se někdo nezavěnoval tomu, aby uvedl pro české čtenáře i adekvátní české údaje.
Rozhodně doporučuji.

PS. Alespoň nějaký obrázek o množství hmyzu si ale udělat můžeme: zkuste si srovnat, kolik much se vám rozplácne na předním skle auta dnes a kolik to bylo před 5, 10, 15 lety (nebo jak dlouho máte řidičák)? Ubylo jich nebo ne?

11 30.03.2020

Poměrně jednoduchý pohádkový příběh, při jehož čtení jsem se mnohokrát přistihla, jak se usmívám.
První kapitola, která je jakousi „předmluvou“ od Neila Gaimana, knížku i jejího autora velice vychvaluje, což k mému překvapení nezapůsobilo kontraproduktivně. Naopak mi rafinovaně napověděla, jak ke knížce přistoupit (nejsem totiž běžný čtenář fantasy), a možná hlavně díky tomu jsem si ji mnohem víc užila a usmívala se pod fousy. To, jak si autor pohrává s různými mýty a lidskou představivostí napříč věky, a ta spousta věcí, které fungovaly v lese mytág jinak než v reálu, mi přišlo až roztomilé.
Leč možná právě proto, že nejsem běžný čtenář fantasy, mi navzdory všem těm báječným kudrlinkám přišla samotná kostra příběhu přeci jen příliš jednoduchoučká.

10 27.02.2024