Metuje
komentáře u knih
Babišovo Palermo II
Jaroslav Kmenta
Jelikož jsou oba díly Babišova Palerma obsahově velmi podobné, je i moje hodnocení stejné. Stejně jako u prvního dílu autor zabíhá do zbytečných podrobností, které mohly být zpracovány jakousi zkratkovitou formou na konci knihy jako příloha. V knize se také často opakují stejné kauzy a díky extrémní podrobnosti jsem tak párkrát několik stran jen "přelétl". Kniha má stejný "problém" jako její první díl, a to ten, že ti, kteří by si ji měli přečíst nejspíše, se jí budou vyhýbat obloukem.
Po poslechu podcastové série Prohnilý sdílím autorovu beznaděj, kdy i po všech přešlapech, zklamáních, podvodech atd. Andreje Babiše má stále jeho hnutí podle volebních průzkumů téměř třetinovou podporu. Zřejmě nám tedy nezbyde nic jiného, než čekat.
Rozložíš paměť
Marek Torčík
O knize jsem předtím věděl pouze to, že dostala Magnesii Literu, a že se jedná o autofikci dospívajícího homosexuálního chlapce. Na knihu jsem se docela těšil, ale musím říct, že jsem byl dost zklamán. Kniha je především velmi málo čtivá. Forma hodně převažuje nad obsahem. Při poslechu jsem se musel často vracet, protože styl textu není přiliš plynutý. Chápu, že právě to byl zřejmě důvod, díky kterému získala kniha ML, ale pro čtenářský plebs to knihu trochu snižuje. Přišlo mi taky, že kniha přichází s křížkem po funuse, protože v roce 2024 již podle mě tato témata nejsou nikterak kontroverzní a scény plné násilí a krve rovněž nejsou pro současného čtenáře šokující, což měl být zřejmě účel a jsou tak spíš rušivé. Poslechnuto díky ČRo
Babišovo Palermo I
Jaroslav Kmenta
Moje první čtenářská zkušenost s Jaroslavem Kmentou. Ačkoliv jsem nikdy nebyl příznivcem Andreje Babiše (především kvůli svému ročníku narození, kdy mi v době jeho vzestupu bylo 12), Kmentovy knihy jsem vždycky vnímal s určitou úrovní odporu. Představoval jsem si, že jde o dalšího pouhého příživníka na vlně nenávisti vůči AB, podobně jako redakce webu Forum24. Po vydání knihy Boss Babiš jsem si stále říkal, že přeci AB nemůže být tak hrozný, že už by přeci dávno seděl ve vězení. S přibývajícími roky a vydanými knihamy JK jsem si přidal právě tuto knihu do seznamu knih, které si chci přečíst, a až po 3 letech jsem se k tomu skutečně dostal.
Kniha mě už po prvních padesáti stranách chytila a nutila načínat další a další kapitoly, Kmenta je zkrátka profesionál a píše jako po másle. Přišlo mi však, že v druhé polovině trochu ztrácel dech, zbytečně se některé skutečnosti opakují dokola anebo v rámci jedné výpovědi jednoho politika autor téměř v každé vědě zmíní, že se jedná o výpověď "nejmenovaného bývalého ministra Babišova kabinetu". Celkově však kniha obsahuje velké množství údajů a stojí za ní bezpochyby hodiny únavné novinářské práce.
Po dočtení tak hodnotím knihu jako velmi povedenou, už mám na poličce i druhý díl, do kterého se, až přijde čas :), rád pustím. Pravděpodobně si však kniha najde čtenáře bohužel pouze mezi odpůrci/lidmi indiferentními k osobě AB, přičemž nejdůležitější čtenářstvo zůstane nezasaženo.
Evžen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
Světoznámá klasika, všichni jsme to brali ve škole, někdo to měl jako povinnou četbu, já si to teď vytáhl z knihovny a zkusil to. Už jsem si ze školy nepamatoval, že to je veršovaný, ale nezavrhl jsem to kvůli tomu. Překlad Milana Dvořáka se docela dobře četl, ale vzhledem k tomu, že to je stále překlad zřejmě nemohlo být dílo čtivější pro současného čtenáře. Příběh je sice jednoduchoučkej (ne špatnej), ale fakt se mi to blbě četlo, takže se relativně krátká knížka protáhla na víc než měsíc, a to jsem se musel častokrát vracet. Zřejmě se k tomu budu muset vrátit až budu starší, třeba to víc docením.
Pandemie
Michal Kubal
622 stran plných naprosto profesionální novinářské práce. Ze začátku jsem se trochu lekl té tloušťky, ale po prvních kapitolách mě to docela pohltilo. Jsem rád, že jsem si knihu přečetl "až" po čtyřech letech od popisované doby, člověk už tak trochu pozapomněl některé věci, a tak mi kniha sloužila zároveň jako připomínka. Dávám do wishlistu druhý díl.
Severka
Nina Špitálníková
(SPOILER) Ze Svědectví o životě v KLDR jsem byl nadšenej. Tady se autorka vydala (podle mě zbytečně) jakousi románovou cestou, kdy se na prvních stranách knihy pokouší o inovativní styl psaní, vstupuje do textu, oslovuje čtenáře, ale alespoň na mě to vůbec nefungovalo, naopak mě to dost rušilo. Po prvních kapitolách se už autorka vrací ke standardnímu stylu psaní, který je ale také na pár místech stylyzován do rozhovoru se čtenářem. Ze začátku čtení jsem se obával, že se bude jednat "jen" o Svědectví číslo 2, ale potěšilo mě závěrečné přiblížení života privilegovaného Severokorejce v imperialistické půlce Koreje.
Myšlení, rychlé a pomalé
Daniel Kahneman
Hrůza. Prvních pár kapitol je docela fajn, kniha vás chytne a pokud se alespoň nepatrně zajímáte o psychologii, budou vás příklady různých paradoxů a iluzí bavit. Kniha ale záhy nabere opravdu nudného tempa, kdy se budete postupně víc a víc do čtení nutit. Kniha vždy přijde s novou myšlenkou na začátku každé části knihy (je jich na 500 stránkách 5) a tu následujících 100 stran omílá neustále jen v malých obměnách dokola. Český překlad rovněž zážitku nepomohl, jelikož je psán opravdu strnule a obsahuje chyby. Reálně stačí si přečíst vždy první kapitolu dané části a závěrečnou, shrnující. Výrazně si tím zkrátíte utrpení číst náročný odborný text, který se nepokusil být jakkoliv přístupný široké veřejnosti a ušetříte čas.
Duna, kniha 1
Kevin J. Anderson
Jsem rád, že vznikla i tahle duní adaptace, protože kniha se mi četla dost těžko, ale zároveň mě její příběh dost lákal, kvůli ohlasům okolí. Film jsem viděl, ale z něj jsem taky nebyl úplně moudrý, jelikož vyžaduje značnou znalost předlohy. Komiksové zpracování bylo tady mojí již třetí zkušeností s příběhem duny a užil jsem si ji asi nejvíc. Už aby vyšly další dva díly.
Tyranie okamžiku
Thomas Hylland Eriksen
Z dnešního pohledu hodně zestaralá kniha, čehož si je však autor sám dobře vědom a několikrát to v knize zmiňuje. ZaS to vystihl úplně přesně, mohl by to být článek a předal by informaci úplně stejně. V době, kdy kniha vyšla možná mohla někoho "šokovat" nebo mu pomoci se zvládáním tehdy nové doby, ale pro někoho, kdo je nucen se v této informační době pohybovat, kniha nenabízí nic nového.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
(SPOILER) Za mě docela zklamání. Chápu, že je to autorčina prvotina, nicméně kniha v podstatě nenabízí nic kromě popisu života několika lidí během minulého století. Bohužel se autorka nevyvarovala urážení ženského pohlaví, stereotypizaci, a jak je u ní zvykem, násilných útoků na emoce. Stylem textu je to taková Babička. Paradoxně nejzajímavější část knihy, která mě vlastně u čtení držela a byl jsem zvědavý, jak se její průběh vyjeví, a to udavačskou kariéru nejmladší Anežky, autorka naprosto pohřbila nadpřirozeným “výletem do nebe v samotném závěru. Čekal jsem, že nám autorka dopřeje alespoň malý pocit zadostiučinění, ale nestalo se tak.
Macbeth
Jo Nesbø
Jako neznalec originálu jsem šel do knihy na slepo a v první chvíli mi ani nedošlo, že název indikuje remake Shakespearova díla. Stylem psaní je to typický Nesbø, ale kvůli absenci známých postav z HH série jsem si k nim nezískal bližší vztah. Zarazilo mě, že není kniha vydaná Knihou Zlín, je přeložená jinou překladatelkou a ještě k tomu z nějakého důvodu z anglického překladu, trochu mě to vyděsilo, ale moje amatérské oči nezaznamenaly žádný rozdíl oproti ostatním Nesbøho knihám. Stejně jako u dalších jeho knížek jsem posledních 100 stran četl jako feťák, v tomto případě bohužel jen proto, abych se dostal k velmi pohádkovému a utopickému konci. Škoda, ale určitě si díky tomu přečtu i předlohu, abych se dovzdělal.
InTyMně
Markéta Lukášková
Mám za sebou dvě předchozí knihy, tahle je úplně jiná. Stále je z toho Markéta znát, sama (i v této knize) zmiňuje, že knihy mají reálný základ v jejím životě, nicméně románová tvorba mi sedí určitě víc. Jako gen Z jsem při vzpomínání na devadesátky neoplýval nostalgií, to mi ale nebránilo si užít Markétino vyprávění. Markéty styl mám rád, kniha se dobře čte, kapitoly jsou krátké, přehledné, věty plynou. Sám v běžné komunikaci nejdu ke sprostému slovu daleko, v téhle knize jich však bylo na můj vkus až příliš. Ani ne množstvím, ale nevhodným umístěním. V jedné větě je tak možné nalézt třikrát "hovno", aniž by to bylo vtipné nebo jakkoliv jinak přispívalo ke čtenářskému zážitku.
Aréna smrti
Suzanne Collins
Sérii jsem vedl již delší dobu v patrnosti, díky čekání jsem pak ulovil na Amazonu krásný box všech 4 knih v hardbacku v originále, stejně mi pak ale přes rok ležel v knihovně. Pak jsem otevřel první díl, a že by mě kniha úplně vtáhla se říct nedá. První polovinu jsem četl několik týdnů, druhou týden. Na některých kapitolách je cítit YA zaměření, text se ale svižně četl a nic z toho nebylo jako pěst na oko. Film jsem neviděl, nemůžu porovnat, ohlasy jsou ale spíš kritické. Již tradičně si dám před dalším dílem něco jiného, ale jsem zvědav, kam autorka hrdiny nasměřuje.
Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem
Martin Moravec
Nejsem příliš častým čtenářem rozhovorových knih, mojí prvotinou byly rozhovory s uprchlíky z KLDR od Niny Š., která ale byla skvělá, tak jsem šel do této s podobným očekáváním. Pana Dvořáka jsem znal již z Instagramu, takže jsem některé skutečnosti z knihy již věděl, ale určitě jsem se dozvěděl i něco nového. Autor dokázal najít perfektní mix osobního a kariérního života, který dobře dávkuje. Kniha si místo v mojí knihovně zaslouží nejen obsahem, ale i proto, že může sloužit jako cenný návod na první pomoc. Hodnotím jako rozhovorovou knihu, a ta podle mého lépe zpracována být nemůže, takže 5*.
Svět hry Cyberpunk 2077
Pat Mills
Graficky úplně super, hezky se na ty obrázky kouká, nicméně občas je text opravdu nudný a zbytečně popisný. Místo toho, aby se kniha více věnovala historii/politickému pozadí Night City, dlouhosáhle popisuje jeho jednotlivé čtvrti, a to navíc ne stylem průvodce, ale jakési chabé charakteristiky. V překladu jsem našel jen pár chyb, ale je pravda, že jsem druhou polovinu jen prolétl.
Silo
Hugh Howey
(SPOILER) Překvapují mě zdejší názory, že je jablečný seriál lepší než původní dílo. Já jsem se o Silu taky dozvěděl díky seriálu, nicméně jsem si chtěl nejdřív přečíst předlohu, přičemž jsem to nevydržel a zanedlouho k tomu začal koukat i na seriál. Musím tedy říct, že jsem vydržel koukat jen dva díly a dál jsem zůstal jen u knihy, protože se mi směřování seriálu vůbec nelíbilo a na rozdíl od knihy mě neuvěřitelně nudil. Bohužel se mi nepodařilo sehnat dřívější vydání v pevné vazbě a bez seriálové obálky, takže kvůli elektronické verzi četl knihu déle, než bych rád, ale nakonec jsem se jí také prokousal. Autor přišel s půbavným prostředím, které skutečně trochu připomíná moskevské metro, kniha se příliš nevlekla, co se mi ale nelíbilo byl extrémně uspěchaný konec. SPOILER Juliette se vrátí do svého domácího sila, splete si čističe s Lukasem a najednou je z ní starostka. To bylo podle mě zbytečný a kniha mohla skončit otevřením dveří. Nicméně jsem na post-apo svět plný sil nezanevřel a určitě si přečtu minimálně prequel Turnus.
Tou horou jste vy: Cesta od sebesabotáže k dokonalému sebepoznání
Brianna Wiest
Obsahuje pár zajímavých odstavců a myšlenek, ale jinak se hodně opakuje a opisuje jedno téma několik stran. Pro lidi, kteří si prochází uzdravením, může kniha nabídnout opravdu důležité věty, ale kvůli tomu bych si knihu nekupoval. Tahle je jenom stroj na peníze, mohla by být klidně napsána umělou inteligencí.
Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal
Tomáš Etzler
Dal jsem tomu asi 130 stran a dva pokusy, ale je to zkrátka opakování dokolečka toho samého, Čína je špatná, komunisti na každým rohu, jasně, to asi všichni tak nějak tušíme. Do toho autor popisuje svoji práci reportéra, která by se klidně vešla stručně na jednu stránku. Kniha by mohla mít rozsah delšího článku, je zbytečně roztahaná. Přeskočil jsem na konec knihy, abych se podíval, jestli se styl psaní změnil, ale nikoliv. Možná je tak nejzajímavější střed knihy, ale to už nezjistím.
Dívka, která si hrála s ohněm
Stieg Larsson
(SPOILER) Říkejte si co chcete, ale Larsson prostě neumí psát tak dobře jako jeho norský plešatý kolega. Už jsem pochopil jeho nedůvěru ke státním institucím a pohrdání policií, zde se tyto motivy opakují jako v prvním díle. Trochu mi chyběla energie mezi oběma protagonisty, jelikož se v tomto díle potkali asi tak na půl minuty, kdy byl jeden z nich téměř v bezvědomí. Děj byl rovněž o poznání méně napínavý, až takových posledních 50 stran jsem přeskakoval řádky :D Nicméně stále je to dobrá knížka, kterou je radost číst, postavy si zamilujete, zapamatujete (ty důležitý) a dokážete chápat jejich chování a postoje. Jsem zvědavý co přinese poslední Larssonův díl.