milary komentáře u knih

Psa Baskerwillského jsem četla, viděla a slyšela mockrát. A vlastně už je tohle proslulé dobrodružství Sherlocka Holmese a doktora Watsona pro mě zajímavé spíš kvůli různosti zpracování. Jenomže, co si budem povídat? Pokud má člověk štěstí, že mu prokletí rodu Baskerwillů a strašidelně chmurné dění z něj vyplývající zprostředkovává četbou Vasil Fridrich, doprovází ho zlověstně lkavý houslí tón Pavla Šporcla, a nahrávka je opatřena (dnes už zdaleka ne úplně běžnou) bohatou zvukově - ruchovou výbavou...
Moc jsem si to užívala. Znovu.

14 22.05.2024

Krásný komentář od Jaruš7.
Poděkování je na místě. A když Marek Holý četl citovanou část z poslední bitvy Jana Lucemburského, nějak těžko se mi polykalo.
To ta atmosféra, živost dialogů, strhující děj, napětí chvíle. To ta čest, věrnost a odvaha. To ten neskutečný talent Františka Niedla psát obrazy. A splétat příběhy a historii a brát čtenáře na dobrodružné výpravy obojím a dokázat, aby on, čtenář, chtěl vědět.
Tohleto byla krásná série, spolu s vřesovskými. Díky za ně.

6 22.05.2024

Milovaná Valja Stýblová, top autorka mých dívčích let. Kolikrát jsem četla třeba Dům u nemocnice a Až bude padat hvězda? Ach, mockrát. :)
Skalpel, prosím - taky fajn, ale nebyl úplně na vrcholku žebříčku (i když se mi líbil film). Teprve teď, o hodně let později, vím proč. Vnímám jej s pokojným vnitřním porozuměním, které tam předtím nebylo. Nemohlo být. Tak proto.

8 22.05.2024

Úplně první detektivní příběh Dicka Francise. Překlad Jaroslavy Moserové-Davidové, začátek předlouhé a jedinečné spolupráce. A mých kdysi pomyslných prvních pět hvězd hodnocení a odstartování letité vášně pro Francisovy detektivní příběhy z dostihového prostředí.

Četla jsem všechny a užila si každý z nich, Smrt favorita nevyjímaje. Teď se střídmě objevují v audiopodobě a já si je ráda opakuju ušima; ostatní jsou naštěstí stále dostupné na papíře.

Už v tomto prvním příběhu D. Francis zúročil své bohaté zkušenosti žokeje i zevrubnou znalost dostihového světa. A tak jeho knížky nikdy "nešustily papírem". A protože byl skvělým vypravěčem a měl nevyčerpatelný talent pro vymýšlení zápletek, každá z jeho knížek byla originálním a netrpělivě vyhlíženým dobrodružstvím, na která mě nikdy neomrzelo čekat.

Díky za všechny blažené hodiny, kdy jsem, pohroužena v příbězích, dýchala za jejich hrdiny a stála za nimi věrně od první do poslední stránky. :)
Počínaje Alanem Yorkem, s nasazením a odvahou pátrajícím po (ne)lidech, zištně sprovodivších ze světa jeho nejlepšího přítele.

13 15.05.2024

Veliká nádhera. Vtip, švih, hravý bohatý a hlavně současný jazyk, paralely s dneškem, nálož fantazie... Srozumitelná a přitažlivá směrovka ke Komenskému.
Měl by radost, myslím.
A já doporučuju.

Poslouchala jsem Michala Bumbálka, jak válí :), a vzpomínala, jak "Labyrint světa a lusthauz srdce" hráli kdysi krásně v brněnské v Huse na provázku.
A taky si vybavovala nádherné koláže výtvarníka Miroslava Huptycha, co jsou leckde k vidění...

11 15.05.2024

Další z komentářových restů; knížka, ke které jsem se dostala spíš jen díky laskavosti jedné z kamarádek na Databázi.
??? Zase to nešťastné - "Pro ženy".

Ne že bych nebyla žena. :)) A ne že bych si bez uzardění občas taky nedopřála cukrkandlové růžodění. Jenže v Pozoruhodně bystrých stvořeních je toho v nabídce, podobně jako v mnohých jiných knihách s podivným odkazem "Pro ženy", mnohem víc.

Tak především - naprosto neotřelý nápad na příběh.
Prostředí akvária (a jeho obyvatel, zejména jednoho).
Mikrosvět mrňavé komunity.
Staré paní. Mladí (a neklidní).

Cesty začínající a končící, balíčky osudů a trápení, hledání a umanutost, plachost a osamělost, rozhodnutí, která se dělají, když už zbývá jen skrojek času, když se zdá, že na nic dalšího už není šance.

Neobyčejně bystrá stvoření jsou vážně pozoruhodný příběh: plný fantazie, života, humoru a pokorného (i ne docela pokorného) přijetí.
SPOILER:
A že to končí, přes posmutnělé dojetí, nejen dobře, ale ano! považte! - s až úsměvně rozmařilou laskavostí?
Řekněte mi, vážně jí není dneska zapotřebí i chlapům?

10 11.05.2024

Nostalgické, půvabné, nekonečně teskné...
Hlasoví mágové Lukáš Hlavica a David Novotný četli příběh dvou kluků, kteří se přes svou rozdílnost stali přáteli. Dvou kluků z rozdílného prostředí, s úplně rozdílnými dosavadními životními zkušenostmi. Kluků, pro které se právě ta rozdílnost stala darem, posouvala je dál a obohacovala. Učila je vyrovnávat se s jinakostí. Tak to má být. Tak to funguje.
Pokud se ovšem "práva" definovat jinakost a opovrhovat jí nedostane jiným klukům, co nosí hnědé košile a bílé podkolenky a zdraví se zdviženou pravicí. Pokud se zrovna neschyluje k válce. Pokud...

13 10.05.2024

Jedna z knížek, kdy se vám udidlo zarývá do koutků a vy netrpělivě spěcháte, spěcháme... Kam vlastně? Jak kdo.
Knížka je paličatá. Nejde uspěchat. Za odměnu nás vezme do hor, do úplně jiného časoprostoru, k hledání a vyčkávání. K novým šancím, k předávání štafetových kolíků životních příběhů a zkušeností. K přijetí vlastní volby a sebe sama.
Čte Ondřej Brousek.

17 10.05.2024

Zase jedna krásná Agatha.
Chybí oblíbení pátrači, jak by ne? Tentokát svůj příběh paní Agatha přenesla do starého Egypta. Mohla. Zkušenosti a informace získané v době, kdy se jejím příjmením stalo Malowan, ji k podobnému počinu dostatečně kvalifkovaly.

Mě detektivka pohltila atmosférou. Nic složitého; dcera, navrátivší se po smrti milovaného manžela do otcovského domu, hledá neměnnost, jež by jí přinesla úlevu ve smutku. Ale ono to jaksi... A zavírat oči před skutečností lze jen do chvíle, kdy se nevítané změny projeví tím nejkrutějším způsobem.

Klára Oltová četla báječně, jakkoliv na počátku, zdálo se mi, hlasově i projevem působila trochu neadekvátně.

12 10.05.2024

Folletta si pořád nějak dlužím, tak jsem se do Pilířů pustila celkem s vervou. Byla jsem prostě připravená poslouchat příběh; slyšet o rytířích a pannách, lítých bojích o trůn i državy, statky duchovní i světské. O temném čase skoupém na soucit, o dřevu, kameni a hlíně, o pýše a věrolomnosti, o nezlomnosti ducha.
Tedy ne, tentokrát nebylo mým cílem ověřovat si historická fakta a posloupnosti a posuzovat reálnost stavebních postupů při stavbě katedrál. Ne - zajímalo mě úplně přízemně, kdo, kam a do čeho zase "hodí vidle" a jak se s tím "naši" vypořádají.

Bezmála padesát hodin četby do ucha je hodně, i když poslouchám Vasila Fridricha. Ale Ken Follett umí člověka svým barvitým vyprávěním navnadit a taky hodně dlouho jeho pozornost udržet.
Ale vážně ne TAK dlouho.

Bavilo mě maximálně tak třicet hodin z těch padesáti. Ve zbylém čase mi představivost hodinu za hodinou kreslila jakousi dílnu, kde vznikají velkolepé obrazy, sochy a... knihy. Přichází mistr a velí: vy si vezmete všechno kolem stavby, vy erotiku - a dejte do toho trochu šťávy, chlapi, proboha! - a já to ostatní.
??? No, asi ne. :)) Ale všechno to nekonečné pokračování a popisnost (často jen s minimálními obměnami - mmj. zjevná, až místy trochu legrační Follettova záliba v zevrubném líčení sexuálních fantazií i počinů :)) nafoukly stránky způsobem, který mi sebelepší knížku změní na něco, co už bych ráda měla za sebou. Škoda.

21 02.03.2024

Pro mě jeden z nejhezčích Agathiných příběhů. Protože jsem četla nedávno volné "předpokračování", Karibské tajemství, vklouzla jsem do dalšího výletu za spravedlností slečny "Nemesis" Marplové lehce a s nadšením: už proto, že byl sponzorován jejím - mezitím zesnulým - zámožným známým z výše zmíněného případu.
Co měla slečna M. v rámci sponzoringu (a dokonce přislíbené odměny v případě úspěchu) zjednat? Spravedlnost, no bodejť. Pro koho? Kde? Stran čeho? Vodítka??? Žádná.
Moc jsem si tu road movie užila. Jo, filmově. I když mi ji před oči kladly hlasy Růženy Merunkové a Otakara Brouska.

13 02.03.2024

Beletrizovaný životopis...
Části o Adele, které jsem si mohla dohledat, taneční kariéra, životní peripetie na pozadí historických událostí - to mě zajímalo. Nevěděla jsem o její existenci doposud nic a ráda jsem se dozvěděla.
Neseděla mi fikce; zpracování bylo čím dál romantičtější a rozostřenější, sklouzávalo k sentimentu, a to už nebylo nic pro mě.

11 02.03.2024

Diplomatická mise sestavená lordem Vetinarim míří do země trpaslíků. Volí se nový dolní král a jde o to si jej naklonit pro dovoz nedostatkových surovin do Ankh-Morporku.
Tedy, původně zadání aspoň tak vypadalo. Jenže - ty osobní zájmy, že, - ty vám vlezou všude! Navíc se pohřešuje Angua. Přidá se nějaká ta vražda a postrádá se - ó hrůzo! - předmět nesmírného významu. Přiznejme si, to si pak člověk s tou zatracenou diplomacií nevystačí, že Elánie? Po Anguiných stopách se navíc vydává (bez povolacích listin) i Karotka. A nepřejte si vědět, jaký se v Hlídce pod velením čerstvě jmenovaného nejmenovaného zástupce rozpoutá... - eh, no, anarchie. :))
Ale vy si to přejete vědět, žejo? Dobře děláte. Je to úžasný díl. Dobodružství, stále aktuální témata a..? Obrovská, báječná legrace.

20 02.03.2024

Anotace postihuje výstižně všechno podstatné. Těžké čtení.

Víceúrovňový příběh se rozbíhá v žánrové různosti do nekonečných hlubin lidského konání, mrzačeného otupělostí a hrůznou svévolí, aby se beze vší naděje prodral důsledky dávného k bezvýchodné tragice současného.

Je to silné. A další rozměr přidává audiokniha. Vynikající interpreti svým projevem umocňují výpovědi jednotlivých osob; ty příběh jedna po druhé skládají a postupně nám jej odkrývají. Nejen příběh.
Mocně na mě zapůsobily přímluvy vklíněné do textu. A v kontrastu s tím také jejich sborové - odříkávání...

Vyústění skutečného případu bylo prozaičtější; autorka uzavřela příběh po svém. Ničemu to nevadí, myslím. Co mělo být řečeno, bylo.

19 05.02.2024

Nejvíc jsem překvapila sama sebe. Angličana jsem si koupila jaksi roztržitě, jinak si nedovedu svůj překvapivý výběr vysvětlit. Celá anotace přece jasně avizuje cosi, co jsem před pár lety četla sice dost ráda, takovým tím "spotřebním" způsobem, bavilo mě to, ale v hlavě jsem to tenkrát nedržela.
Pak vyšla Matthewsova Rudá volavka, ještě jsem se pustila do Kremelské kandidátky, ale do třetího dílu série se mi v až příliš těsném sousedství reality už nechtělo a podobné knížky jsem opustila.

Angličan - poslouchala jsem audioknihu, kterou četl výborně Jiří Vyorálek - mě úplně pohltil. Byl to prostě zase "starý dobrý" špionážní thriller, od kterého se člověk stěží odtrhne. Nenutil mě stále se pokoušet odhadnout, co se v románu blíží realitě, protože o ní prostě nevím téměř nic; leda zcela obecně. Ale autor píše skvěle (a scénárista se v něm nezapře), takže čtenáře ani náhodou nečastuje lacinou krkolomnou akčností ani nadbytečným popisem krutostí. Staví na úžasné atmosféře, která jaksi zcela automaticky dává příběhu punc uvěřitelnosti.
Moc mě to bavilo.

18 02.02.2024

Nádherný nápad, krásný jazyk, vtip a noblesa se špetkou nostalgie; tak na mě působil poslech audioknihy načtené samotnou autorkou.
Snění i vzpomínky, fikce i realita přibližují četné přátele a známé paní Reinerové mezi osobnostmi meziválečné kulturní scény, i atmosféru Prahy 30. let minulého století.
Zážitek.

17 25.01.2024

S mačetou malých šedých buněk jsem se prodírala pralesní spletí jmen; současných, minulých, skutečných, přijatých, jmen křestních i příjmení, jmen mužských, ženských i psích, názvů usedlostí, firem a tiskovin, - abych si v závěru cesty otřela zbrocené čelo šátkem poznání a prozřela. :))
Zadostiučinění se dostavilo až napodruhé, při zpětné revizi slyšeného.
Neboť ano, opět jsem poslouchala audioknihu v perfektním podání Lukáše Hlavici, tedy vícehlasou verzi :)), - a nelitovala jsem. (No, jasně, v knížce bych se vracela taky, jen by to šlo asi o fous rychleji).

Smrt staré posluhovačky má úctyhodné hodnocení. A ono je těžké knížku tak propracovanou a s neodmyslitelně precizně a nápaditě vystavěnými charaktery četných osob (kterých se autorka důsledně drží ve všem jejich jednání) tak nehodnotit. Ale na mě bylo tentokrát vějiček až příliš a také rozuzlením jsem se cítila maličko zklamaná. (Přičemž epilog by mi nescházel vůbec). Prostě paní Agatha to tentokrát rozjela opravdu velkoryse a za mě přejela cílovou rovinku.
Stejně mě to celé ale znovu bavilo, to jinak nejde. :))

19 25.01.2024

Mám stejně starou dceru jako je autorka. A tak se mi text neustále prolínal s realitou současnou i dávnější, zpřítomňoval mi biblické postavy Rút i Noemi, probouzel mou představivost a nořil mne do nápomocných řádků pravé části dvoustran. A tam jsem nacházela stejnou měrou jak klíč k neznámému, tak studený obklad občas malinko poťouchlé střízlivosti, když jsem se v duchu (nikoliv Duchu) nechala unést plytkým a netolerantním žehráním na cosi, co mi pro svou jinakost "zalezlo za nehty". Vlastně to bylo docela často, a to i ve chvílích, kdy se dění jevilo jako hrdinské a pozitivní. :)

Rút zve k objevování souvislostí, akcentuje témata která nezastarala a nezastarají, pobízí k osobní inventuře, ukazuje cestu k víře s odvahou k milosrdenství, k víře srdcem a bez výběrových řízení. Bůh klepe na dveře. Slyšíme..?

15 22.01.2024

Slezský Glatz r. 1920, osídlený převážně německým obyvatelstvem.
Dvě násilné smrti jsou důvodem pro příjezd berlínského armádního vyšetřovatele Wilhelma Kleina. Sám tajemný vyšetřovatel "odjinud" vzbuzuje značnou nelibost nejrůznějších místních hlavounů, zejména když si vybírá k ruce outsidery, rebely a podobné nepoddajné z policejního sboru.
A navíc se zdá, jakkoliv se důvody k vyšetřování množí, že jaksi chybí obecné nadšení pro odhalení pachatele(ů) zločinů, pozadí se komplikuje, indicie jsou fantaskní a stopy končí pod kobercem.

Hodně se mi to zamlouvalo, postavy jsou skvělé, dění vycizelované a napětí ažaž. Nemůže to nepřipomínat Kutschera, ale žádná nápodoba, kdepak. Autorův styl psaní je osobitý a brilantní.
Konec? No - na mě už trochu "přemyšlený", ale...

Poslouchala jsem audioknihu čtenou Jakubem Gottwaldem a byla jsem spokojená. Dalšího Kleina si určitě ujít nenechám.

13 17.01.2024

Knížka ústící do ticha.
Asi proto, že všechno podstatné už bylo řečeno.

No ano. Podstatné, leč přehlížené, jaksi málo cool a wow. Tak nenápadné, že člověk snadno může číst jen povrchovou vrstvu, nedbale a bez valného zájmu, aniž si toho povšimne. Na dovolené, ve vlaku, o pauze mezi čímsi důležitějším, však to znáte. Tuhle zavedenou charakteristiku používáme občas všichni.

Začátek na mě taky tak působil. A při dlouhých odstavcích nahodilého filozofování mě napadalo knížku odložit. A naráz se mi pootevřela ta druhá rovina. Tajné písmo smyslu. A jakého!

Bráním se napsat cosi takového, že mě knížka oslnila. Omráčila. Tyhle nedisciplinovaně exaltované výrazy se totiž k laskavě a neokázale formulovanému obsahu vůbec nehodí.
Jen - dlouho mě nic tolik neoslovilo a nepřimělo přemýšlet o sobě samé.
A za to jsou všechny hvězdy málo.

Audioknihu četl Matouš Ruml. A mně se líbilo to poslouchat.

18 17.01.2024