paulhunter komentáře u knih

Na Terror Dana Simmonse jsem se těšil dlouhou dobu. Podle velice nadšených recenzí a komentářů jsem očekával velice slušný příběh a skvělý vypravěčský um ... A světe div se - Simmons Terrorem předčil veškerá moje očekávání! Terror se čte jedním dechem a příběh je prostě briliantní - od začátku do konce. Simmons vytvořil díky skutečným historickým pramenům a vlastních fabulací, okořeněných fantastním prvkem, kompaktní prvek o neúspěšné arktické plavbě dvou královských lodích (Terror a Erebus), hledající severozápadní cestu. Jejich zamrznutí v ledu nedaleko Země prince Williama teprve odstartovalo boj o přežití ve všech podobách...

... Mrazivé čtení i v parném létě!

Že to je až moc chvály na jednu knihu? Vůbec ne. Věřím, že po přečtení Terroru budete stejně (trvale) nadšeni jako já. Navíc, samotná kniha má perfektní provedení, což z ní dělá klenot knihovny.

15 30.11.-0001

Spíše než sbírku povídek, připomíná Marťanská kronika román, rozdělený na několik časových úseků, které na sebe přímo i nepřímo navazují. Dílo mě překvapilo hlavně z důvodu rozmanitosti jednotlivých částí a Bradbury mi opět připomněl, proč ho mám, jakožto autora sci-fi, tolik rád. I přesto, že zde Bradbury neřeší například technickou stránku letů ze Země na Mars a povaha planet zcela neodpovídá skutečnosti (vždyť dílo bylo vydáno roku 1953), příběhu to neškodí. Tím hlavním tématem je především povaha lidství a vztah člověka vůči své domovské planetě a i přes stáří knihy je Marťanská kronika plná zajímavých myšlenek, které jsou jsou navzdory času stále aktuální.

Kronika obsahuje i slabší texty, ale pokud bych měl vybrat ty nejlepší, byly by to Pozemšťané, Třetí expedice, ... ač bud stejně luna plát, Mlčíčí města a závěrečný Výlet na milión let, který mě potěšil především posledním odstavcem, uzavírajícím celé dílo jak se patří.

14 17.03.2012

Stephen King už dlouhou dobu dokazuje, že jeho silnou stránkou nejsou béčkové hororové náměty (cvakající zuby, obživlé mrtvoly), ale především psychologie postav v krizových situacích. A román Pod kupolí vytváří pro takový stav ideální podmínky - dokonalá izolace malého městečka od zbytku světa, kde jsou lidé odkázáni pouze na sebe a na ty, kteří drží opratě společnosti. Společnosti manipulované strachem, lží a mocí, kde silní vítězí nad slabými. Pro psychology by to byl jistě zajímavý experiment, ve kterém by mohli sledovat dokonalý přechod civilizovaných občanů ke zvířecím pudům, nezatíženými mravními kodexy a zákony.

King si byl síly takového námětu vědom a potenciálu románu využil docela dobře. Tentokrát nastavuje svou psychologickou lupu a pod drobnohledem čtenářům představuje občany amerického maloměsta Chester´s Mill. Maloměšťany s velkým srdcem, dalo by se říct, ovšem v tomto případě je tím srdcem města Jim Rennie; druhý radní s diktátorskými sklony. Děj Pod Kupolí trochu připomíná orwellovskou tématiku Farmy zvířat, rozhodně z ní ale nečerpá – vždyť prasata, rozcházející se s prostým lidem na pojmu blaha a hrabající jen do svého koryta, není nic nového pod sluncem.

Stránky odbývají jedna za druhou, s čtivostí neměl Stephen snad nikdy problémy – román prostě jede (Jako Velký Jim!), ale navzdory skvělému rozjezdu zhruba od poslední čtvrtiny příběh lehce pokulhává. Pod kupolí je především příběh o lidech, ale když začnou postavy umírat / odcházet na „onen svět“ ("Prostě mysli na rostbíf, který dnes povečeříš s Ježíšem. Už za tři vteřiny si budeš prostírat ubrousek."), málokdy to opravdu zamrzí. Nevím, jestli je to velkým množstvím postav, ale psychologické semknutí se čtenáři jako v případě díla To se zde nekoná. Stejně tak z něj tolik nesálá bezmoc, mrazivost nebo pocity stísněnosti, jak jsem očekával a celková tajemnost vyprchává s lehce předvídatelným koncem, který se dle mého názoru nevydařil. Čekal jsem něco, co mě posadí po devítisetstránkovém sprintovém maratonu na zadnici, ale nestalo se. Pokud se mám přiznat, tak bych zpětně fandil radši druhému týmu a přál si, aby kniha skončila úplně jinak, ale to by asi většina čtenářů nerozdýchala. Ještě si neodpustím bezvýznamný výkřik do tmy: „Sakra, Stephene, nedělá ti problém v knihách zabíjet děti nebo nechat ženy znásilňovat, a přijdeš v úplném závěru s takovým koncem?“. Umírněnost a závazek vůči čtenářům vyhrály nad chutí šokovat. Škoda.

Jedna věc se ale nezapře, King je na svůj věk třiašedesáti let stále ve formě.

14 26.07.2011

"Dvanáct rozčilených hlasů na sebe křičelo, a všechny si byly podobné. Teď už nebylo pochyb o tom, že s tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasat na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti."

14 30.11.-0001

(SPOILER) Ka. Ka tet. Ka je kolo, které se otáčí. Ano, samotné postavy, stejně jako mnozí čtenáři, se těmito hesly ohánějí velice často. Bohužel však čtenáři často přehlížejí (ať už nevědomě či z úcty k autorovi) řadu chyb a opravdu hloupých částí, které tuto sérii sráží. Mnozí považují sedmidílnou sérii Temná věž za Kingovo životní dílo, na což bych byl schopen přistoupit z pohledu rozsáhlosti, diskutovatelnosti nebo času, nad kterým musel King při sepisování strávit, ovšem ne už z pohledu kvality. Právě kvalita je dosti proměnlivá v průběhu dílů, a to od těch zdařilejších počátečních, až po ty horší následující či finální.

POZOR! Další části komentáře obsahují SPOILERY. Věřím ale, že je budou číst pouze ti, kteří mají všechny příběhy za sebou.

Jelikož píši komentář k poslednímu dílu, nebylo by vhodné se tu podrobně rozepisovat o předchozích částech. Přesto bych se k nim rád v krátkosti vyjádřil. Z Pistolníka, který dal tušit obrovský potenciál série, jsem byl nadšený natolik, že jsem jej hned druhý den četl s radostí znovu. Neméně dobří byli i Tři vyvolení a Pustiny, kde jsem se držel názoru dokoupit všechny zbývající díly, neboť svět, který King zhmotnil, poskytuje nevídaný zážitek v neotřelém westernovém postapo světě. Čaroděj a sklo byl nakonec posledním dílem, který jsem si do své knihovny pořídil. Mnozí jej považují za nejlepší díl díky tesklivému, romantickému a emociálnímu návratu do minulosti jedné z hlavních postav, ovšem já jej považuji za trochu moc dlouhý (jak už to autor umí) a je také i jakousi brzdou v rozjetém příběhu. Počínaje pátým dílem Vlci z Cally, který je takovou lehkou variací na film Vesnice, se dalo vytušit zásadní změnu v chápání a hlavně ubírání celé série. Troufám si tvrdit, že největším podílem na tom má nehoda, při které byl King během své procházky roku 1999 sražen jedoucím automobilem. Následující Zpěv pro Susannah je nejslabším a nejzbytečnějím dílem, ve kterém jsem opravdu nesnášel postavu Miy a ještě více jejího chlapíčka. Nastává zde také zlom, kdy se fanoušci Temné věže začaly dělit na tři tábory – na ty, kteří uvítali zakomponování samotného autora včetně již zmíněné autonehody do knihy, dále na ty, kterým na tom příliš nesešlo či se rozhodli záležitost nějakým způsobem strpět a konečně na poslední skupinu (kam se řadím i já sám), která považuje tento krok za sebestředný a hlavně za dost negativní v rámci vyznění celého příběhu. (Můžete, sai Kingu, napsat do epilogu jakékoliv ospravedlnění, ale volba byla jen a jen na vás.) A to už se dostávám k závěrečné části, k magické sedmičce.

Temná věž je završujícím a zároveň nejdelším románem celé ságy. To dává očekávat spoustu zvratů, vyřešení a uzavření některých předešlých situací a také asi není naivní doufat v kvalitní a důstojné ukončení. Temná věž je bohužel plná stupidit, které zanícení fanoušci SK rádi přehlížejí, proto je zde musím zmínit.
V sedmičce se opět dostáváme ke Stephenu Kingovi v souvislosti s nehodou, která má primární vliv na úspěch celého ka-tet, a proto se hlavní postavy musí snažit, aby tohoto pána, jež má jejich život v rukou, zachránit. Mordredovi, jehož jsme znali dříve pod otravným názvem chlapíček, je věnováno více než dost prostoru, aby se nakonec ukázalo, že nemá v příběhu žádný valný význam. A čím blíže jsme k Temné věži (už to bude, Rolande), tím absurdit přibývá: Seznámíme se s psychickým upírem Dandelem, jehož vyprávění vtipů je směšná záležitost, ovšem ne v rámci humornosti jeho výstupu. A když je nejhůře, objeví se pomoc od nikoho jiného, než je Stephen King (čti podpora shora), který se chce pouze odvděčit za záchranu života. Už tady mi přišlo, že horší to být nemůže. Jenže když se objevil Karmínový král, což měl být největší tvrďák celé ságy v podobě vřískajícího nemožného blbečka, vzhledově připomínající Santu, předčilo to veškeré očekávání. A jak se s Karmínovým králem vypořádat? Pusťte k tomu Patricka, nadaného chlapce, který se svým kreslířským uměním dělá divy a který se dostal ke ka-tet čirou náhodou u Dandela. Opravdu nechápu, jak mohl King příběh takto zprasit a vyrukovat s tolika nesmysly a "zlepšováky" v závěru. No a finální vstup varující před koncem, který "tě zklame a zlomí ti srdce, můj drahý čtenáři" si autor také mohl odpustit.

Alespoň, že konec ve Věži, na kterou jsme všichni tak netrpělivě čekali několik tisíc stran a ke které bylo tak obtížné dojít, se povedl. S některými postavami se také loučilo jen velice těžko, a proto doufám, že ty přeživší jsou teď v jiném, mnohem lepším světě. Ve světě, kde se už nepotkají se Stephenem Kingem.

(SPOILER) Jednoznačně zklamání. Vysoké hodnocení, autorova Nobelova cena, téma slepoty a vydání s Braillovým písmem na obálce mě nalákaly na pěkný zážitek, který se bohužel nekonal.

Hned z počátku zaujme (či odradí) styl psaní - téměř žádné odstavce, nevlastní přímá řeč, absence otazníků, jednotlivé rozhovory oddělené pouze čárkou. Opravdu chvilku trvá, než se do něj čtenář dostane a ve výsledku navíc ani nemůžu říct, že by nějak ohromil.
Co mi osobně dost vadilo, byly autorovy vstupy do děje v průběhu celé knihy. I přesto, že se objevily i zajímavé poznatky, většinou to byly spíš rušivé, nadbytečné a zcela nepochopitelné vsuvky:

"Vzhledem k tomu, že nejsou lidé, kteří by to dosvědčili, a kdyby byli, tak to ještě neznamená, že by je zavolali k těmto událostem, aby nám mohli popsat, co se stalo, někdo se pochopitelně může zeptat, jak je možné vědět, že to proběhlo právě takhle a ne jinak, a na to lze odpovědět, je to stejné jako se stvořením světa, nikdo tam nebyl, nikdo to neviděl, ale všichni vědí, jak to bylo."

"Ale teď tou potřebou trpěli všichni a nejvíc chudák chlapec, který to už nedokázal vydržet, a ať se nám to příčí sebevíc, je třeba zahrnout do zprávy i tuhle zapáchající životní realitu, když jsou střeva v klidu, je snadné hýřit nápady a přemítat, jestli existuje přímý vztah mezi očima a pocity, nebo jestli pocit odpovědnosti je přirozeným důsledkem správného vidění, jenže když to na člověka přijde, když mu tělo začne diktovat hlasem bolesti a křeče, hned se ukáže, co jsme to za zvířátka."

Podobným konstatováním autor nešetří, a když si po několikáté přečtete větu typu ´Jistě si dokážete představit, jak to vypadalo´, začnete uvažovat, pro jakou věkovou skupinu je kniha vlastně určena. A k čemu je vůbec dobré komentování zjevných věcí? Opravdu nemám rád, když mě autor vede za ruku v případech, kdy to není třeba. To pak zakopáváme oba.
Co se týče samotného příběhu, záleží, co od něj očekáváte. Téma šířící epidemie naláká na vědecký prvek, alespoň okrajově. Saramago však tuto stránku neřeší, takže na otázku Proč a Jak odpověď nedostanete. Slepota je totiž o ničem jiném – o zkoumání lidské povahy v extrémní situaci. Vím, že by se dalo použít spojení „sonda do lidského nitra“, ale Slepota tak hluboko opravdu nejde, na to se postavy chovají příliš iracionálně. Celkově mě překvapila plochost postav - už jen z toho důvodu, že v knize není jediné jméno. Saramago to ospravedlňuje tím, že slepí lidé ztrácí část své osobnosti a jména jsou tím pádem pro ně nepodstatná. Ale je tomu opravdu tak? Mě to nepřesvědčilo.

"Mně je líto tvých rodičů, i tebe, jestli se setkáte, se slepýma očima i slepými city, protože city, s nimiž jsme žili a díky nimž jsme to byli my, souvisely s tím, že jsme se narodili s očima, bez očí se změní i city, nevím jak ani kdy, sama říkáš, že jako slepci jsme vlastně mrtví, o to jde, Miluješ svého muže, Ano, jako sebe, ale kdybych oslepla a přestala bych být taková jako dřív, jak ho mohla dál milovat a s jakou láskou."

Stejně tak mě iritovaly bezcharakterní rozhovory a nelogické chování postav. Nedokážu si představit situaci, ve které policista dovede muže, který přišel o zrak, k manželce domů a prohlásí: "Tenhle pán je slepý, postarejte se o něj."
ZAČÁTEK SPOILERU Dalším momentem, který mě opravdu dostal v negativním smyslu, je soulož lékaře s dívkou v tmavých brýlích (ano, taková pojmenování nesou postavy), které přihlíží vidoucí lékařova žena. A víte co? Lékařově ženě to nevadí, cítí vůči nim lítost a svým způsobem to i schvaluje. Co mě ale naštvalo nejvíc v celém příběhu, je znásilnění žen „zlými slepci“, kteří je požadují od „dobrých slepců“ jako výkupné za stravu. Buď tedy Saramago nemá rád ženy, nebo dělá z mužů neschopné blbce, kteří bez boje nechávají znásilňovat své ženy. KONEC SPOILERU

Vím, že můj komentář vyznívá hodně negativně. Většinou ani nemám potřebu nějak zevrubně rozebírat či pitvat špatnou či horší knihu, ale v případě všeobecně dobře uznávaných knih, které si svou slávu nezaslouží, mi to nedá. Netvrdím, že mě Slepota nebavila nebo nudila, ale měl jsem celkově problém s uvěřitelností a s mnoha rušivými prvky. Taktéž závěr knihy mě zklamal, neboť byl příliš jednoduchý.
Marně se snažím vytáhnout nějaké pozitivum, které by zastínilo výše uvedené zápory, ale nemůžu přijít ani na pádný důvod, proč bych ji někomu doporučil. Vím, že je Slepota převážně o podobenství, ale na můj vkus je příliš strojená a podbízivá.

13 29.12.2011

McEwan rozehrává na velice malém prostoru milostný příběh mladého nezkušeného páru, jehož osudy se vyostřují během svatební noci. Příběh lásky, neporozumění, odloučení, bolesti a rozhodnutí, které v jediném okamžiku změní celý život. Příběh, který mi vzal všechna slova a vyvolal skličující pocity a smutek, jako žádný jiný..

13 26.04.2011

"Všichni vědí naprosto přesně, jak mají žít druzí. Zato Paulo Coelho to ví ze všech naprosto nejlíp."

Rukověť bojovníka světla ve mě nezanechala NIC pozitivního a rozhodně bych jí nikomu nedoporučil. Kniha je jedna velká masturbace na témata "Nevíš, jak žít? Nemáš svůj názor a postoj k životu? Hledáš skutečně moudré rady? Co dělat a co rozhodně nedělat?", od které doporučuju dát ruce pryč.

Už jsem také přišel, proč Coelha pořád ještě čtu - jedná se totiž o jakýsi způsob sebemrskačství nebo bych to také přirovnal ke strhávání strupu z kůže jen z toho důvodu, že to může působit potěšení z bolesti.
- - - - - - - - -
Knize by prospělo, kdyby měla tak o 157 stran míň. Bojovník světla to ví.

13 06.03.2011

(SPOILER) „Nebe nad přístavem mělo barvu televize přepnuté na prázdný kanál.“ - Tak začíná nejznámější kyberpunkové dílo, oceněné řadou prestižních cen, které v 80. letech minulého století přineslo revoluci a stalo se nesmazatelnou ikonou a biblí žánru. A svůj status si drží dodnes.

William Gibson nám v Neuromancerovi podává vizi nedaleké budoucnosti, ve které vládnou počítačové sítě, informace, data, hackerství, nejmodernější technologie, obchod, černý trh, kriminalita, mikrobionika, genetická chirurgie. Lidé běžně užívají implantáty a transplantáty ke zdokonalování nebo opravě svých těl, spí v hotelových schránkách, prostorem připomínající rakve a oddávají se zábavě v drogovém opojení, sexuálnímu uspokojení, vysedávají po barech nebo propadají holografickým projekcím a hrám.

SPOILER: Ústřední postavou je bývalý hacker Case. Ten svým tělem pohrdá, neboť jeho jediným opravdovým potěšením je napíchnout se na simstim deck, přenést vědomí do matrixu a prorážet LED organizací střežící důležitá data. Má to ale jeden háček. Case si to podělal u bývalého zaměstnavatele a doplatil na to maximálním možným způsobem: poškodili mu nervový systém tak, aby se do kyberprostoru už nedostal. Takže když pak dostane nabídku pracovat pro záhadného Armitage a vrátit se do starých kolejí, navíc v týmu s černě oděnou Molly se zrcadlovkami (objevila se už v povídce „Johnny Mnemonic“ sbírky „Jak vypálit Chrome“), která je speciálně vycvičená na zabíjení, asi tušíte, jak se rozhodne. KONEC SPOILERU

Gibson nepíše jednoduchým stylem a pro Neuromancera to platí dvojnásob. Nebudete číst žádné květnaté rozhovory, vždy správný slovosled nebo úplně jednoznačné a pro každého srozumitelné věty; ale na kost osekaná holá sdělení, vyjadřující samou podstatu věcí. Setkáte se jak s typickými kyberpunkovými výrazy, místním slangem postav, tak i s úplně novými slovy, které si Gibson pro román vymyslel. To všechno může čtenáře z počátku odrazovat, ale věřte, že čím dál se v knize dostane, tím víc budete do Gibsonova světa zasvěceni.

Příběh nás zavádí do nejrůznějších míst – do industriálního Japonska, Istanbulu i na orbit matičky Země, kde se odehrává převážná část Neuromancera. Děj, často prolínající se s abstraktními vizemi, nabízí paletu zajímavých postav, ale pokud čekáte podrobnou psychologickou analýzu, budete zklamáni. Gibson nechává často na čtenářích, aby si domysleli hlavní hnací motory a motivy chování jednotlivých postav. To ale neplatí pro Umělou inteligenci (v románu má důležité postavení), kterou se vždy snažíme poměřovat lidskými měřítky a vzorci chování, což se na UI rozhodně aplikovat nedá.

Sečteno podtrženo: Kdo se do knihy ponoří, bude odměněn extra zážitkem. Neuromancer vám bude i po přečtení dlouho ležet v hlavě a vy budete dumat nad tím, jestli ještě pořád nejste napíchnutí na kyberprostor...

-------------------------------------------------------------------------------
Krátce bych se chtěl zmínit i o překladu a laserovském vydání roku 2010. Je víc než jasné, že číst Neuromancera v originále musí být zážitek. Josef Rauvolf ale odvedl skvělou práci, minimálně o třídu lepší, než Ondřej Neff (který to sám přiznal v Předmluvě) a přiblížil Gibsonův styl a jazyk českému čtenáři, co to šlo. A co se týče obálky od Laseru, tak to všechna čest.

-------------------------------------------------------------------------------
Pokud vám kniha připomíná film Matrix, tak vězte, že si z ní bratři Wachowští vypůjčili pár základních kamenů pro svůj kultovní snímek.

13 14.01.2011

Bohužel, tohle není můj šálek čaje..
Neustálé psychologické pochody prostitutky mě časem začly štvát a v duchu jsem si říkal, že je ta ženská občas na facku. Neříkám, že je kniha špatně napsaná, to vůbec.. jsou zde hezké poznatky, oceňuji také, že ji napsal muž.. ale dostala se do špatných rukou. Proto věřím, že dílo Jedenáct minut lépe ocení jiní čtenáři a nedají na komentář "čtenáře, který tomu nerozumí"..

13 30.11.-0001

Depresivní a hůře uchopitelný příběh, který spíše než zápletkou zaujme tajemnou atmosférou a řadou otázek, které v rámci prvního dílu trilogie zůstávají převážně nezodpovězeny. Osobně jsem to bral spíše jako plus, ale rozumím čtenářům, kterým tento styl nevyhovuje a připadá neuspokojivý. Počkal bych si ale na vývoj v dalších dílech, který snad přinese konkrétnější souvislosti Oblasti X. Prozatím se setkáváme se čtyřmi ženami různých profesí, ale až na výjimky jsou jejich pohnutky a minulost popsány velice stroze. Protagonistku Anihilace bych se nebál označit za sympatickou, a to i přesto, že spíše než lidem dává přednost své profesi - biologii. Flashbacky do jejího života v některých částech fungují dobře, v některých jsou trochu rušivé, každopádně příběh se čte dobře a pokud máte dobrou představivost, nebudete se ztrácet. Po dočtení jsem byl překvapený rokem vydání originálu - čekal jsem ho mnohem starší, protože podobných nemainstreamových knih se v současnosti moc nepíše.

12 10.11.2017

Aldous Huxley představuje ve své antiutopii "Konec civilizace" svět, ve kterém se děti nerodí, ale jsou "dekantovány": pochází ze zkumavek a již od ranného dětství jsou jim za účasti neustálé hypnopedie, adaptací a neopavlovských technik vštěpovány zásady řádu a společenského postavení v jedné z pěti kast. Díký této "výchově" a droze somě (antidepresiva) jsou všichni spokojeni, všichni si nevzájem náleží (i co se sexuálního života týče) a jsou systémově napojeni na společenský život, díky čemuž nemá jedinec ani chuť se od tohoto sociálního řádu distancovat či bouřit se, neboť každý je na světě kvůli tomu, k čemu byl uměle, laboratorně, předurčen.

Mrazivé jsou právě následky takové civilizace: Již děti se učí sexuálním hrátkám, jsou naučeny brát smrt jako naprostou banalitu, slova "matka, otec, rodina" vyvolávají v lidech pocity zahambení, a celkově je život i přes hodnotu štěstí (která se každému dostává) velice laciný a bezpředmětný.

Nejvyšší počet hodnocení jsem neudělil z několika důvodů:
- Dílo mi nepřišlo natolik komplexní a promyšlené, jako je třeba Orwellovův román "1984" nebo Zamjatinovo dílo "My". Dílu by slušela dle mého názoru trochu jiná forma a uspořádání.
- Nesedla mi psychologie postav.. hlavně inteligence a způsob vyjadřování Divocha, který sice měl matku z již zmíněné civilizace, ale vyrůstal u Indiánů, a proto vystupoval někdy až moc civilizovaně.

Na druhou stranu, Huxleyho vize přináší zase trochu jiný pohled než ostatní autoři antiutopických románů, a proto i toto dílo doporučuji.

12 30.11.-0001

Jedna z nejlepších sci-fi knih, jaké jsem kdy četl. A. C. Clarke je velikán žánru a "Setkání s Rámou" je toho důkazem. Kniha obrdržela řadu významných ocenění (včetně ceny Hugo a Nebula), a to zcela oprávněně. Nad Clarkovým světem, letícím vesmírem v rotujícím válcovém tělese, totiž zůstává rozum stát a fantazie čtenářů pracují na plné obrátky.

Nevím jak ostatní, ale já jsem navštívil tajemný svět Rámy společně s posádkou Endeavour.

12 30.11.-0001

O genialitě A. Christie není třeba pochybovat - Vražda v Orient-Expresu nabízí přehledně a precizně zpracovaný mysteriózní příběh ve stísněném prostředí sněhem uvězněného vlaku, zcela uvěřitelné dialogy, přesvědčivý charakter H. Poirota a nečekané finální rozuzlení, které mě na jednu stranu dost překvapilo a na druhou ne úplně uspokojilo. V každém případě knihu rozhodně doporučuji - čte se skvěle a autorčina schopnost vodit čtenáře až do posledního okamžiku za nos je pozoruhodná.

11 16.05.2011

Z pekla je naprostý klenot mezi komiksy. Alan Moore a Eddie Campbell strávili pěkných pár let na jeho tvorbě a jednoznačně dokázali, proč se komiks může řadit mezi klasickou literaturu.

Na konci knihy jsou rozsáhlé dodatky k jednotlivým pasážím, které jen dokazují, kolik všechno stálo práce a kolik si o tématu Jacka Rozparovače musel A. Moore načíst. Eddie Campbell zase vše podrthl svou jedinečně ponurou kresbou, nad kterou nezbývá než smeknout.

Preciózní scénář u Moora taky již není žádnou novinkou.

11 30.11.-0001

Geraldova hra je výborný psychologický román a Stephen King dokázal, že se dá napsat celá kniha i o jediné postavě v absurdní situaci: v tomto případě o ženě připoutané k posteli v osamoceném domě, jakožto následek sexuálních hrátek, které nedopadly dobře...

A Geraldova hra má u mě taky jedno prvenství: u žádného jiného příběhu se mi neudělalo tak špatně, abych nemohl pokračovat ve čtení a musel jít na vzduch...

5/5

11 30.11.-0001

AHOJ. JAK SE MATE? JA SE MAM DOBRE. JAK SE JMENUJETE? JA SE JMENUJU JERRY.
...
MANIFESTOVAT JE PRO ME STASTNE.

Tuto knížku jsem četl na základě dávného shlédnutí stejnojmenného filmu, který však ani zdaleka nedosahuje kvalit Crichtonovy předlohy. Příběh plný napětí, zvratů a zajímavých myšlenek vás rozhodně nebude nudit a nepustí vás před dočtením. 5 hvězdiček.

11 30.11.-0001

Líbí se mi, s jakou lehkostí a nenuceností je kniha psána. Murakami představuje svou zálibu - tedy běh, kterému se aktivně věnuje již přes dvacet let svého života, s vášní a pokorou. Představuje se jako cílevědomý a vytrvalý člověk, který rád překonává své meze. Čtenář, který však přistupuje k této knize jako k biografii, bude zklamán, neboť své soukromí si autor velice chrání a prozradí jen pár drobností ze své minulosti. Jak už samotný název napovídá, Murakami vypráví, co se mu honí v hlavě při běhání, jak vnímá okolí, své tělo, trénink a fyzické výzvy a jistou dávkou přenáší lásku k tomuto sportu i na čtenáře. Velkou částí se pak na stránkách věnuje běhu marathonů, jež se mu staly jakýmsi "poměřovatelem" výkonu v průběhu let a stejně tak událostí, která jej naplňuje radostí. Z toho všeho vyplývá, že kniha není kvůli svému tématu vhodná pro všechny a ne všechny zaujme.

Osobně se přikláním někam na střed. Kniha se mi četla dobře, i když byla později trochu opakující se, monotónní (jako běh, ano) a na některých místech byly trochu zvláštně poskládané pasáže. Osobně jsem očekával více informací z Murakamiho života či obsáhlejší pasáže o literatuře, na druhou stranu je otázkou, zdali je úplně fér něco takového očekávat od knihy s názvem "O čem mluvím, když mluvím o běhání".

10 06.11.2013

Oceňuji, že se Stephen King při psaní Černočerné tmy téměř vymanil z nadpřirozené sféry a vsadil tak na psychologický teror, se kterým se čtenáři dokáží více ztotožnit než s oživlými křovinami, kostlivci ve skříni či opičkou s činely. Vedle čtivosti bylo popsání lidského nitra vždy nejsilnější stránkou autora, který dokáže postavám vdechnout velice uvěřitelný život se vším všudy.

I přesto nemám po přečtení této sbírky pocit ničeho výjimečného. Novely mají kolísavou kvalitu a často trpí již obvyklým Kingovým neduhem - přílišnou rozvláčností. Ta se nejvíce projevila hned u ústředního příběhu 1922, který mi také dějovou linkou připomněl Dolores Claibornovou. Musím vyzdvihnout způsob, jakým je hlavní postava vláčena přes krkolomné nástrahy osudu a její vnitřní souboj se svědomím. Bohužel velký rozsah novely rozmělnil dobrý dojem z příběhu, který ve druhé polovině značně ztrácel dech. (4/5)

Ve druhém dílku s názvem Velký řidič představil King ženu, která si je schopna sama poradit v těžkých situacích, při kterých by se jiné naprosto zhroutily. Po přečtení jsem měl dost nevýrazný dojem, proto bych ji zařadil spíše do průměru, který ničím nenadchne, ale ani neurazí. V tomto případě je to dost velká škoda. (3/5)

Prodlužování času je pak nejkratší a zároveň i nejslabší povídkou. Dotýká se lehce nadpřirozena a nemůžu jí odepřít rychlé obracení stránek, takže se ocitnete na konci, ani nebudete vědět jak. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že by povídka čímkoliv vynikala anebo přinášela cokoliv nového. Příběh, který byste spíše čekali v pořadu Věřte nevěřte než u vypsaného a zkušeného autora. (3/5)

Po třech přečtených novelách jsem si říkal, že mě King ničím pozitivně nepřekvapí, ale opak byl pravdou, neboť Dobré manželství je příběhem, který si zaslouží maximální hodnocení. Dokonalý příklad, že si nikdy nemůžete být zcela jistí ani osobou, o které si myslíte, že ji znáte dokonale. Některých věcí by přece vaši milovaní nebyli schopni. Anebo ano? (5/5)

10 06.11.2013

V první povídce (kratší novele) "Hellraiser" Barker skvěle navodil ponurou hororovou atmosféru, škoda jen, že se víc nezabíval postavami Cenobitů, kteří mě fascinovali svým morbidním zjevem a chováním (tím neříkám, že trpím nějakou zvrhlou úchylkou). (4/5)

Druhá povídka s názvem "Věk touhy" s sebou přináší příběh nepovedeného experimentu, který vyvolá o pokusné osoby nekončíčí sexuální posedlost. (5/5)

- Dlouho jsem přemýšlel, jak knihu ohodnotit.. ale nakonec musím dát "jen" čtyři z pěti hvězdiček; a to kvůli první povídce, která ve mně neudržela napětí až do konce.. což nezměnil ani krvavý cákanec na straně 65, který tam zanechal nějaký čtenář přede mnou...

...snad to dočetl.

10 30.11.-0001