V_M komentáře u knih

Ke knížce jsem se konečně dostal, neboť Janáček je mi z vážné hudby asi nejmilejší (ještě spolu s Bohuslavem Martinů). Mimoto mám rád Kunderovy úvahy (možná překvapivě mnohem raději než jeho prózu-naraci). A nezklamal jsem se. Kunderova argumentace je brilantní a zároveň svěží, netěžkopádná, jakkoli vzdor této "lehkonohosti" a občasnému přeskakování mezi souvislostmi navzájem snad až příliš dalekými uvěřitelná a inspirativní. Jeho objevy a soudy jsou leckdy bezmála závratné. Knížku tedy vřele doporučuji nejen milovníkům Kundery, Janáčka a moderní hudby, ale i zájemcům o tematiku románu a mýtu, nostalgie a kýče, vzpomínky a zapomnění, nezachytitelnosti přítomného okamžiku a obecně vzato pronikavých úvah skýtajících nefalšované a srozumitelné intelektuální potěšení, radost z myšlení!

3 26.12.2023

Autorku jsem slyšel předčítat básně z této sbírky na jedné besedě, což mě zlákalo k tomu, abych si po čase knížku pořídil a přečetl jako celek. Poezie je to bezesporu kvalitní a zaujme především stoupence reflexivně-analytického básnění. Autorka si zaslouží obdiv, jak skvěle vládne českým jazykem a jak hluboce je schopna jej vnímat a upotřebit - není to překlad, ale sbírka opravdu napsaná česky (po několika sbírkách vydaných v autorčině rodné polštině). Zaskřípalo to snad jen na dvou třech místech, ale to jde na vrub redaktora knihy, který se měl v součinnosti s básnířkou přičinit o úpravu. A samozřejmě ani tam nemohu vyloučit, že šlo o záměr (ovšem pokud ano, pak podle mě nešťastný).

Moc rád bych knihu hodnotil výš, ale mám s ní určitou individuální potíž: Jakkoli se mi autorský přednes básní líbil a měl jsem pocit, že mě to osloví, kniha samotná mě nevtáhla. Není obvyklé prohlašovat něco takového o básnické sbírce, ale byla jednoduše nečtivá. Kýženou vlastností poezie je pro mne mj. to, že po přečtení jednoho verše mám chuť přejít na verš další, zajímá mě, co se v básni "bude dít" dál, kam se to vyvine a posune. Odráží se v tom i jistá touha po dynamice, spění k závěru, vrcholu básně. A platí to i pro náročnou poezii a pochopitelně to nemyslím doslovně, jako že bych všude očekával prvoplánovou pointu, syntezi, nějaké poselství... Jedná se mi o závěr v pravý čas a/nebo v podobě, díky níž bude celá báseň rezonovat.

To v Posledních cestopisech bohužel nenacházím. Přestože jsem většinu básní četl víckrát, jako celek ve mně v podstatě žádná z nich neutkvěla. Obrazy, reflexe, postřehy či obraty se tam vyskytovaly trefné a působivé, ale mnohokrát jsem měl pocit, že kdyby báseň v určitém místě skončila, nic by se nestalo, ba by dokonce možná byla i lepší, než když tam následovalo třeba dalších čtyři pět veršů. Snad jsme se jen s autorkou fatálně minuli a já ty básně nedovedu pojmout v jejich celku, patřičně intelektuálně či emocionálně uchopit. Bude to jistě i tím, že je sbírka téměř zcela prosta méličnosti. A nejde o to, že není rýmovaná ani zvukomalebná, ale nemá žádný rytmus, žádnou vnitřní hudbu, kterou nacházíme mnohdy i v próze (a ne nutně jen próze poetické). Jako by to bylo porcováno a řazeno za sebe jaksi překotně, a to nikoli ve smyslu zbrklé nepromyšlenosti, nýbrž velmi malé vzájemné provázanosti, potažmo provázanosti jen hodně těžko průhledné. Jako by spolu jednotlivé úseky básní, ba zpravidla i jednotlivých veršů nesouvisely nebo přesněji: neladily. Snad je v tom nakonec přece jen snížený cit pro češtinu, jazyk pro básnířku přese všechno nějak druhý, cizí. Nebo rozdílnost poetických tradic (polská reflexivnější, česká méličtější). Anebo prostě jen autorčin specifický tvůrčí naturel, na který se mi nedaří uvyknout. Budu to ale ještě zkoušet, myslím, že ke sbírce se začas vrátím.

Příkladem a ukázkou budiž bezejmenná báseň ze s. 38:

Pravidelně podvádím své rodné město s periferií bývalých říší.
Nikdo by to do nich neřekl a ony taky ne, už ne,
ani jedním přecitlivělým jazykem vytrženým zpod kůže a zašitým v půdě.
Divoké leukocyty pořád naslouchají, stále neslyší.

Myslíš, že místa, která máme rádi, po nás taky touží? Šťastný návrat
hraje šachy s nezdvořilým sousedem. Kdo vyhraje, ten má kam
pověsit klobouk. Ještě pořád mám kam odejít, říkám si.
Na pravém stehně si ponechávám modřinu ve tvaru slepé mapy.

3 03.12.2023

S autorem této pozoruhodné povídkové sbírky mám tu čest znát se osobně a potěšilo mě, když mi ji přednedávnem daroval. Je totiž veliká škoda, že se zatím prakticky nepropagovala a moc se o ní neví - dokonce i sem na Databázi jsem ji musel sám přidat. Přečetl jsem ji s chutí a v podstatě na dva zátahy.

Jako celek je to knížka skvělá, ale pokud bych ji chtěl charakterizovat jednoslovně, asi bych volil označení "vnitřní nekoherence" či něco podobného. Platí to v rovině čistě formální i obsahové. U první z nich mi vadí, že redakční a korektorská práce na knize byla zjevně dost odbyta, proběhla-li vůbec. Mrzí mě, že autorovy texty byly svěřeny Michalu Hrubému, s nímž mám z minulosti zkušenost jako s redaktorem velice pochybným. V povídkách tak zůstalo nejen vcelku dost překlepů a chyb, ale především neprošly ani skutečnou, důkladnou jazykově-obsahovou redakcí (což je dnes bohužel spíš norma). Tím naprosto nechci tvrdit, že by šlo o prózy nekvalitní, ale pár výraznějších zásahů - od výběru přes řazení až po vnitřní stavbu některých z nich či dílčí stylové a formulační změny - by jim jednoznačně prospěly.

V knížce se tak setkáváme s texty vynikajícími (např. Smrt nočního hlídače, Rodinný portrét, Jasné, Držák, závěrečný oddíl Dědci), ale také s texty, který tento potenciál bezpochyby mají, ale snesly by koncepční a redakční změny (např. Prorok, Portrét, Pohřeb, Poslední soud, Kitsch). Patří k nim i titulní povídka, pojednávající - v české próze paradoxně dost unikátně - o tématu profesionálního hokeje a svým názvem koneckonců odkazující k libereckému hokejovému manšaftu (mimochodem, moc se mi líbí, jak nenápadně, ale vyhraněně má ta kniha Liberec a Liberecko "pod kůží"). Možná jsem ji jen četl nepozorně, ale zcela mi unikla souvislost mezi jejími třemi, nijak výrazně neoddělenými částmi. Působí to, jako by se jednalo o party různých osob ze stejného prostředí, ale proč to spojovat do jedné prózy? A nijak graficky neoddělovat? Kdyby z ní zůstal jen part závěrečný, nejdelší, byla by to jedna z nejlepších povídek celé knihy. Rozepsal jsem se o tom proto, že přesně to je jedno z míst, kde by zásah kvalitního redaktora nebo alespoň konzultace s ním byly výslednému tvaru ku prospěchu.

Mimoto je pak jsou v knize pár textů bezpochyby pozoruhodných, s nimiž mám jako čtenář trochu problém - jednak jde o povídky Dluh a Úřad, přičemž volněji se jim podobá i Arkádie. Jsou to takové všerelativizační slovně-myšlenkové etudy, silně sugerující existencialistický, kafkovský svět. Ve svém principu jsou ale v podstatě identické, proto bych do knihy klidně zařadil jen jednu z nich (za mě asi nejlepší Úřad). V hlubší rovině mi přijde rušivé, že sice efektně operují s popíráním a zpochybňováním, ale tak, že se nedostávají pod povrch, nýbrž odhalují vyprázdněnost takového mechanismu. Nelze samozřejmě vyloučit, že tato "metodologická metakritika" byla záměrem, ale při četbě to tak nepůsobí.

A konečně jsou tu i texty (např. Nové Tušimice, Oči, Návrat, Dokud nás smích...), u nichž se nedovedu zbavit dojmu jisté nedotaženosti. Jinak řečeno, moc rád bych je četl v propracovanější a třebas i delší podobě. I tady byl mohl dobrý redaktor zasáhnout a finální podobu ovlivnit k lepšímu.

Shrnuto a podtrženo, je to výborná a inspirativní povídková kniha. Možná paradoxně i díky těm výše zmíněným otazníkům, které leckdy rodí více podnětných otázek a úvah, než jsou-li texty, řečeno s Holanem, tak bezvadné, že kaz jim prospěje. Dojde-li ovšem někdy v budoucnu na druhé vydání, popřípadě nějaké vydání souborné (to bych si - a autorovi - moc přál!), mělo by být přinejlepším zevrubněji zredigováno. Každopádně doporučuji každému zájemci o kvalitní současnou českou prózu.

3 27.11.2023

Jakkoli věřím, že autor může být fajn člověk a své básně poutavě prezentovat naživo (koneckonců poezie je to charakteristická, vcelku výrazná a vybízející k přednesu, třeba někde u piva z pivovaru, v němž Štiler dle medailonku aktuálně pracuje), sbírka jako celek je bohužel spíše slabší, upovídaná, chtěně silácká a nevyzrálá. S titulem řečeno - v různých ohledech "přepálená". Některé oddíly, například III (tematicky zaměřený na milostné básně), mají parametry bezmála kýče, jazykově málo obratného a mladicky upoceného (a nemyslím tím reálný věk autora, ale míru básnické prožitosti a zkušenosti).

Nerad bych kohokoli odrazoval od přečtení sbírky, na leckoho snad Štilerova tvorba dokáže zapůsobit, jinak si totiž nedovedu vysvětlit její zařazení do koncepčně a graficky mimořádně zdařilé edice Mlat (doporučuju vaší pozornosti!) prestižního brněnského nakladatelství Větrné mlýny; navíc její jazykovou redakci měl na starosti skvělý básník Vít Slíva. Nelze tedy spolu s básníkem konstatovat, že "dobrovolný příspěvek je nula".

Nicméně sám mohu jako přínos sbírky vyzdvihnout asi jen dvě polohy: jednak jsou to delší básně-slovotoky, využívající silně expresivní styl, slang a plebejskou stylizaci (nicméně autor se ve svém reálném životě dle medailonku skutečně zmítá výlučně mezi manuálními profesemi), koncepčně asi dost nahodilé, gejzírovité, ale přesto jaksi autentické (lepší slovo mě teď nenapadá). Příkladem budiž básně dělníci poezie či děvka alkohol. Samozřejmě je v nich dost naivity a neobratnosti, skoro se až zdá, že autor toho záměrně využívá (nicméně pokud to tomu tak opravdu je, je tahle strategie spíše disfunkční a jeho tvorbě škodí), ale to platí pro celou sbírku. Druhou zajímavou polohou jsou reflexe vlastní osamělosti a odcizení,zvláště v prvním oddíle knihy, ale i v některých kurzívou tištěných verších uvádějících jednotlivé části (např. "člověk se někdy roztrhá jak hvězda // ve hvězdách vidím touhu po objetí / natáhnout ruce ale nepovědí nic / všichni jsme jednou byli děti / a co jsme nyní nelze říct"). Některé texty laděné do této polohy jsou až vzácně dětsky (wolkerovsky, ba ortenovsky) křehké, a to i svou formou. Jeden z nich vybírám na ukázku:

osamělý jsem
hlavně o nedělích
ale do kostela nechodím
jsem nešťastný
když je sucho
ale studny nekopám
a píšu jenom proto
abych nebyl sám

3 20.11.2023

Hruška zvolil pozoruhodný koncept sbírky coby pseudocestopisné reflexe, vycházející ze záznamů Antonia Pigafetty o prvním obeplutí světa. Kniha dokonce vyšla k pětistému výročí jejího završení a tato skutečnost je tam opakovaně tematizována. Zvolený rámec se mi jeví jako nesmírně atraktivní, Hruška je skvělý básník a má cit pro vyhmátnutí a konfrontaci faktů a slov pozoruhodných básnických kvalit (ano, i informace mohou mít poetický účinek). K tomu všemu přistupuje i sebereflexe, přesněji řečeno jakási kolektivně-individuální sebereflexe, hledění do cizích tváří i zrcadel, výčet povědomí, vědomí a svědomí, pro zámořské výpravy i dnešní nevyhnutelný mix vysokého a nízkého tak příznačná směsice pokladů i cetek.

Snad se příliš nemýlím, když v mystifikační lince – jež je ve sbírce nosným a nejvýraznějším pilířem – spatřuji ne-li vliv, tak jisté blíženectví s dílem Ivana Wernische, jemuž koneckonců Hruška věnoval celou monografii. Zároveň má však sbírka nezaměnitelně hruškovský rukopis, to nelze popřít. Drobně mu vytýkám (a platí to pro jeho tvorbu obecněji) jen snad až přílišné opájení se některými slovy či pojmoslovnými celky. Občas totiž kumuluje např. technické výrazy spjaté s lodnictvím a mořeplavbou, exotická jména a názvy či slova z patrně vymyšlených jazyků. To je bezesporu oprávněný básnický přístup, není v tom první ani poslední (třeba Holan prý pročítal různé příručky z oborů jeho životu a tvorbě naprosto bizarně vzdálených, jen aby v nich našel nějaká nová, poeticky zajímavá slova). Má však podle mého určité limity a najít hranici únosnosti není snadné (např. v básních Zapřená pata stožáru... nebo Slyšel jsi Awuan? je toho na můj vkus zbytečně moc). Podobné tendence znám už z některých Hruškových starších knih.

Nicméně stále je to skvělá sbírka, jedna z nejlepších, co jsem v posledních letech z nové české produkce zaznamenal. Malá, leč jaksi sklenující ukázka:

Včera se utopil deník.

Rozevřel se na hladině jako
leknín
a pomalu propadal
do hlubin moře.
Obsahoval všechny zeměpisné délky,
jména ostrovů,
na nichž náčelníci slíbili věrnost.
Obsahoval záznamy o tom,
co na lodi zbývá.
Údaje o trestech.
Základní slova v domorodých jazycích,
jak se řekne slunce,
odevzdat nůž,
žena, muž,
neboj se.
Kdo nám uvěří?

3 31.10.2023

Tomáškův Hládkov jsou vlastně (nesoustavné) vzpomínky na dětství, prožité v padesátých a šedesátých letech na pražském Hládkově, sepsané v podobě sbírečky jazykově úsporných básní. Jako celek jde o dílko působivé, navzdory zachycené době v podstatě vřelé, úsměvné, snad i díky jaksi poláčkovskému (nebo jak to nazvat) postupu, kdy Tomášek řadu vzpomínek zachycuje v podstatě z perspektivy dítěte, ale nevyhýbá se při tom archaizujícímu jazyku. Působí to trochu jako v Bylo nás pět, nicméně u Tomáška si nejsem jistý, zda primárním cílem bylo vyvolat jazykovou komiku (přeci jen to není tak časté, systematické a vyhraněné jako u Poláčka), nebo - a to spíš - příjemnou nostalgii spjatou s libozvučností jazyka klasických českých autorů 19. a první půlky 20. století. Mimoto lze tento jazykový kód vnímat i jako aluzi na jeho dětskou četbu autorů právě z té doby či obecněji jako odkaz na intelektuální prostředí rodičů a známých - doktorů a inženýrů, kteří se bez ohledu na panující stalinistickou éru snažili žít dál v zásadě prvorepublikový život (což se kupř. otci vymstilo nuceným angažmá v Uranových dolech Příbram, kam byl poslán na základě udání, že příliš holduje buržoaznímu sportu jménem tenis).

Sbírka je díky tomu, že jde o básně narativně pojaté, nesmírně čtivá, člověk až lituje, že není delší a ucelenější. Autor by nejspíš ještě řadu vzpomínkových textů připsal, ale během přípravy knihy zemřel (nicméně těžko soudit, nakolik je výsledná podoba dílem jeho a nakolik editorovým). Myslím, že krom toho, že jde o svébytný dobový a osobní dokument dokáže poeticky (v tom nejlepším slova smyslu) přivodit vzpomínky na dětství s veškerou jeho bezstarostností, strachy malichernými i vážnými, naivitou, průblesky střízlivění a pronikání do rozporů líčené epochy. Navíc se domnívám, že se to Tomáškovi daří sdělit zcela univerzálně, a že ač je dětství generací pozdějších či dětství generací současných v řadě konkrétností jiné, respektive zcela odlišné, stále se s vnitřním světem a sdělením autorových veršů čtenář dokáže živě ztotožnit a prožívat jej v takřka přátelské pospolitosti s ním. Aspoň já to tak mám.

PS: A velice oceňuju výtvarný doprovod Václava Sokola, myslím skvěle zvolený a půvabný i sám o sobě, nejen jako ilustrace. Na závěr ještě ukázka, vybraná vlastně namátkově, ale dobře odrážející kvality a atmosféru celé knížky:

Aut bylo tenkrát
povážlivě málo

na ulici se dalo hrát
fotbal tři na tři
a v zimě bandyhokej s tenisákem
branky byly vymezeny cihlami

řvali jsme
přiznávám

3 05.09.2023

Záslužný, pro český kontext mimořádně objevný knižní počin Karla Sklenáře, který je skvělým znalcem české archeologie, jejích dějin, umělecké reflexe a - jak se ukazuje - i jejího odrazu v lidových pověrách, pověstech a vyprávěních. Právě toho se totiž Hromové klíny... týkají a autor bohatý materiál zpracovává přístupně, čtivě, až je leckdy těžké se od knížky odtrhnout. Prošel neuvěřitelné množství studií, národopisných pramenů, literárních děl, mnohdy naprosto marginálních. Člověk žasne, jak na něco takového vůbec mohl narazit. Kde příklady z našich zemí chybějí, vypomáhá si širokými znalostmi mezinárodního kontextu, zejména zdroji z německojazyčných států, ale i třeba Británie, Francie nebo Ruska. Díky tomu se dobře ukazuje, že velká část lidových zkazek a pověr je podobně jako i u pohádek v podstatě celoevropská. Sklenář dokonce občas uvede i paralelu z jiných kontinentů. Zajímavé je, že v odlehlých oblastech přetrvávaly lidové interpretace týkající se archeologických nálezů a památek dlouho do 19., ba nezřídka do 20. století. Oceňuji, že autor k folklórním látkám přistupuje kriticky a nezdráhá se zpochybnit jejich autenticitu, existuje-li podezření, že mohla být ovlivněna uměleckou literaturou nebo již archeologickou vědou (třeba mezi kněžími a učiteli bylo množství nadšenců, kteří tato témata mohli propagovat a lidové příběhy tím ovlivňovat). Podobně kriticky reflektuje (post)romantický zápal některých badatelů, nevyjímaje ani kupř. onomastiky publikující dodnes, kteří nedisponují dostatečnými znalostmi dějin a vývoje folkloru a interpretují některé skutečnosti v podstatě v duchu nadšenců z 19. století, kteří viděli v kdejakých Obřanech a Obříství obry či v Mohelnách a Mohelnicích jednoznačný důkaz o tom, že tam musely být mohyly. Knížka je velice solidně zredigovaná a vytknul bych jí jen nepočetné drobné nepřesnosti (Libštát neleží na Jičínsku, ale na Semilsku; u Brna není žádná Úpice, ale omyl mohl vzniknout chybným čtením německého pramene, v němž se psalo o Auspitz, tedy o Hustopečích), přičemž ani nemusí jít o autorovy omyly, ale nedůslednosti převzaté z jiných zdrojů. A i kdyby, v nesmírném množství informací a konkrétních příkladů, jimiž text vysloveně oplývá, jsou takové nepatrnosti pochopitelné.

3 26.03.2023

Pro pořádek hned zkraje předešlu, že s autorem knihy se známe osobně a k Jablonci mám blízký vztah, sám jsem se s tímto městem před lety - lze snad říci autorsky - vyrovnával. Ale co je podstatnější: Gablonz / Jablonec je hodně povedená próza-koláž, kterou jsem v našem kontextu dlouho postrádal, aniž bych si to vlastně plně uvědomoval. V lokálních muzejních institucích, infocentrech či knihkupectvích s oblibou kupuju a čítám různé výbory z kronik, denního tisku, písmáckých záznamů apod., ale jsou to většinou práce uspořádané regionálními badateli nebo patrioty s tu větší (to zřídka), tu menší rafinovaností. Štěpánova kniha tento přístup dalece převyšuje, a to přesto, že jejím základem je obdobná, byť náročněji a velkoryseji koncipovaná heuristická práce. Prozřetelně a poučeně při ní nespoléhal pouze na vlastní síly, ale zvolil si několik rádců-průvodců na slovo vzatých, což knížce velice prospělo. To vše by ovšem stále ještě nestačilo k vytvoření díla takových kvalit, jakým Gablonz / Jablonec bezpochyby je - jinak řečeno, nejpozději v této fázi musel nastoupit autorův literární talent. Jeho zásluhou má v knize - jakkoli to snad zazní banálně - slovo skutečně platnost slova, plnokrevného slova. A platí to i pro četné citace, jejichž přečastou žurnalistickou frázovitost či blekotavost druhořadých regionálních prozaiků dokázal Štěpán citlivým a trefným výběrem, promyšlenou kompozicí a mnohdy spíše střídmým, ale vybroušeným průvodním textem povýšit do pozice něčeho, co člověk čte úplně jinak než noviny či amatérský román. Tedy - učinil z toho krásnou literaturu, a to velmi dovednou, vydatnou, působivou. A aby to nevyznělo matoucně: rozhodně nejde o jediný aspekt, který z knihy činí zdařilé dílo především literární - na prostoru celé prózy je dobře patrná autorova jazyková hravost, schopnost bezpečně se pohybovat napříč různými literárními druhy a žánry, experimentovat a ozvláštnit i takové věci, jako jsou nadpisy, vnitrotextové odkazy či překvapivé jazykové a obsahové souvislosti. Pozoruhodná je - snad s autorovou novinářskou zkušeností související - perspektiva jakési objektivity, nestrannosti, která se vine celou knihou a explicitně nekritizuje, neodsuzuje dokonce ani jevy a postavy, které jsou nějak kontroverzní či vysloveně negativní (a když - tak jen náznakovitě nebo mírně). Osobně bych byl při psaní podobné knihy bezpochyby ostřejší, vyhraněnější, nesmlouvavější a v řadě případů bych nedovedl své mínění a postoje ponechat stranou. Ale je možné, že i toto dílčí upozadění subjektu (který jinak v knize rozhodně nechybí) přispívá k obsahové a rozsahové vyváženosti, jejíž narušení by celku nemuselo prospět. Zkrátka doporučuju všem, které zajímá vztah člověka a místa, genius loci v nepovrchním, nepublicistickém smyslu, i když třeba v Jablonci ještě nikdy nebyli.

3 04.12.2022

Nesmírně inspirativní a podnětný knižní rozhovor s jedním z našich nejobdivuhodnějších vzdělanců. Mám Putnovy knihy - i při vědomí jejich jistých kontroverzí - ve velké oblibě. Četba tohoto interview pro mě tudíž byla vyslovenou intelektuální rozkoší: šíře témat je zde udivující, stejně jako poutavost a sdělnost výkladu, jakož i dovednost propojovat tato témata a aktualizovat je, vztahovat k dnešku či k obecné zkušenosti či vědění. Je v tom pochopitelně hodně Putny, hodně jeho vlastního ega, což je ovšem rys příznačný pro všecky jeho knihy, jenž se otiskuje do jejich stylistiky (v případě tohoto rozhovoru poněkud méně výrazně, patrně vlivem Martina Bedřicha, který si Putnovy výpovědi - alespoň tak si to představuji - nahrával a následně je zpracovával primárně on), formuje a vyhraňuje jejich perspektivy a utváří jejich dikci. Vřele doporučuju číst se zápisníkem při ruce a poznamenávat si zajímavé knižní, kulturní a intelektuální tipy, jimiž se to v tomto rozhovoru jen hemží.

3 08.11.2022

Knihu jsem četl v graficky povedeném vydání z roku 2017, opatřeném navíc i edičním poznámkou (té bych jen vytkl nedostatečné vysvětlení toho, proč a kontaminací jakých přesně verzí je výsledná verze textu), medailonkem autorem a užitečným doslovem od literárního vědce Pavla Janáčka. Próza samotná je podle mě trochu mylně prezentována jako humoristická. První část, které vévodí dospívání a pohlavní dozrávání hrdiny v rodině s tyranským otcem, zaníceným a nesnesitelným, arci trochu pokryteckým komunistou, je v podstatě spíš smutná. Náznaky poláčkovsky naivní stylizace vypravěčova líčení příběhu nebo některé scény, které sice někteří interpreti (včetně autora zde na Databázi knih uvedené charakteristiky knihy) vnímají jako hyperbolizované, ale já si dost dobře dovedu představit reálnost jejich předobrazu, zkrátka nejsou něčím, co by mě rozesmávalo k popukání. Beru to tedy spíš jako - místy snad nadsazené a slohově porůznu přibarvované, ale přesto v jádře pravdivé - svědectví o krutosti nejen vůči chlapci, který byl od dětství jiný, ale i o mezilidské krutosti vůbec. Druhá část, kterou Janáček trefně označuje jako "hrabalovskou", v sobě skutečně má hodně z hrabalovské smířlivosti, laskavosti a nezlomného zaujetí při nahlížení světa včetně všech jeho špatností a nespravedlností. Trochu je to patrné i v první části, ale tam to přebíjí bezmála fyzická všudypřítomnost otce-trýznitele. I přes různé více či méně oprávněné výtky, které na adresu knihy z různých stran padají (kompoziční nevyváženost, narativní nedostatky, nedostatečná jazyková propracovanost aj.) se podle mě jedná o svědectví svou dobou vzniku a otevřeností v našem kontextu jedinečné. Navíc poutavé, čtivé a vkusně vypravené.

3 07.06.2022

V mnohém objevná a brilantní sociologická reflexe současné české společnosti. Místy jsou sice různé koncepty, studie, experimenty atp. podávány poněkud ad hoc, bezmála jako lavina či záplava nápadů a asociací k danému tématu. Rozhodně tím nechci říct, že by Pospěchova kniha byla nekoncepční, ale jistě by se dalo bavit o tom, zda jsou pro popis daného fenoménu (nebo jeho zasazení do souvislostí) tím nejvhodnějším, neřkuli "jediným správným" interpretačním klíčem. Tyto mé dojmy však mohou být způsobeny např. autorskou či redakční snahou knihu co nejvíc zhutnit, zestručnit či komprimovat texty původních přednášek a diskusí na minimum. Z mého pohledu by tedy neuškodilo ještě víc popisované problémy rozvinout a prohloubit. Každopádně platí, že autorovi se podařilo úvodní premisu ("hledání a pojmenovávání souvislostí je nejen důležité, ale také zábavné") naplnit vrchovatě - jedná se o nesmírně čtivou, přímo strhující knížku. Asi nejobjevnější pro mě byly kapitoly Privatismus, Venkov, Přizpůsobivost, Klimatická změna a Sociologie, ale mnoho nového jsem našel i ve všech ostatních. Navíc mě těší, že se autor nebojí pouštět do třeba i hypotetického ohledávání historických kořenů některých fenoménů a v posledku ani do subtilně naznačovaných hodnotových soudů. To vše je v aktuální situaci velice inspirativní a potřebné.

3 09.05.2022

Zdařilý básnický debut mladého divadelního režiséra je nejsilnější v krátkých a úsporných, maximálně oproštěných textech především z oddílu Místo (ale některé další jsou rozesety i po ostatních částech sbírky). A to zejména v těch z nich, kde za zhutnělou impresí (občas téměř jako v orientální poezii - např. haiku) prosvítá jakýsi děj, útržek příběhu. Jsou to básně vpravdě "bez obrazů navíc", mířící k pročištěnému, ryzímu zachycení:

Podzim

Když bylo nejhůř
popraskaly mu nehty
on sice říkal
že je to z mrazu
ale ti co ho znali dobře věděli
že je teprve
říjen

Jakkoli se na sbírce patrné, že se jedná o pečlivý výběr textů, byl bych klidně ještě přísnější a vyřadil některé zejména delší texty, které jsou jednak slabší, jednak poněkud vybočují z celku, který byl sourodější a - jak se domnívám - i působivější, kdyby byl tvořen pouze výše zmíněnými kratšími, úspornými texty, které pokládám za jádro a největší přednost Malotovy tvorby. Dovedu si představit důvody, proč autor delší kusy v knize ponechal (osobní motivace, možná i snaha o větší formální pestrost knihy), ale ve výsledku četbu a dojem z ní spíše rozmělňují. Naopak potěší zařazení několika lehce odlišných, téměř wolkerovsky něžných - teskných a empatických - básní, jako je Rehek a také následující kus:

Propustný materiál

vpíjí do sebe
kapky na skle

ta malá dole
pláče každý den
dala by se podle ní řídit
lhostejnost

3 09.05.2022

Vratislava Färbra jsem před lety osobně poznal jako citlivého interpreta poezie, badatele a pedagoga zaměřeného především na české básnictví 20. století. Netušil jsem tehdy, že sám vytvořil literární dílo vcelku úctyhodných rozměrů, jehož část napsaná během autorových mladších let (bylo mu tehdy zhruba 23 až 36 roků) vychází až nyní, a to jako jeho vůbec první knižní publikace. Přirozeně tedy vzbudila mou zvědavost. Hned zkraje musím předeslat, že je to knížka překrásně a přepečlivě vydaná, za což nakladatelství Triáda patří obdiv a dík. Dokonce si troufám říct, že kdybych tytéž básně četl časopisecky nebo někde na internetu, dost možná bych se s nimi minul, nezaznamenal jejich kvality v plné míře a nejspíš tak rozsáhlý konvolut nedočetl do konce. Brát Färbrovu triádovskou knihu do ruky oproti tomu byla vyslovená radost. Hodně tomu pomohla citlivá a řekl bych až vidoucí volba písma (včetně jeho velikosti) a sazby, díky níž autorovy básně (povětšinou krátké) působí takřka jako obrazy-imprese/reflexe, jako odněkud z orientální poezie (někdy až jakoby zenové), popřípadě vzhledem k časté tematizaci smrti, zániku, konce, bolesti atp., i jako jisté epitafy, kupř.:

vanitas vanitatis
ta už tu bývá gratis

platíme jenom tím
že jsme tu pobyli

***

podzime
naše tichá smrt
prosvítá
tvými černými větvemi

***

je nám dáno radovat se
na své cestě do tmy
jen pár chvilek se svým jasem
na zemi nás kotví

***

Snažil se a potom stejně plakal,
když zažil, co smrtelná těla mohou.
Krátký je čas, byť žijeme dlouho.

Obecně vzato se v básních odráží především zájem o poezii a její hluboká znalost, zjevných i zastřených odkazů na především českou básnickou tradici je tam nepřeberně, druhým význačným pak je česká krajina, příroda a putování v ní, ale i bolestné prožívání neradostných osudů naší země a jedince v ní. Dovolím si k tomu opět odcitovat několik krátkých veršů:

(v. furchovi)

bez listí
strom oněměl
chceš čísti
čti svou zem

***

prožiji třicet let
ve skromných čechách
a pak za třicet let
to tady nechám

***

jednadvacátého
srpna
město už z temnot
prchá

invaze síly
duch lítost kuje
roky se slily
kdo okupuje?

***

Pohled do dálky

Odešli bozi na této zemi,
jak ji lze zabydlet?
Vrcholky kopců, na znamení
čeká tento svět.

***

co nám může slíbit strom
nesplní nám město

Pokud jde o výběr básní, byl bych přísnější než autor a editoři a klidně bych jej zúžil na polovinu nebo možná třetinu (uznávám ovšem, že kdyby byla knížka o tolik útlejší, nebyla by tak pěkná coby artefakt). Řada textů má totiž spíše příležitostný ráz, v mnoha z nich to všemožně drhne, klopýtá, mnoho je tam nezralého, nedopilovaného, jen tak načrtnutého. V jistém smyslu to celý svazek polidšťuje, souhrn básní tím získává tvář a dynamiku určitého člověka-tvůrce (zvlášť nahlížíme-li při četbě dozadu na roky jejich vzniku a známe-li autora - tak jako já - alespoň trochu osobně), nicméně je patrné, že přístup editorů je vlastně jaksi pietní a klade si za cíl uchovat co nejvíc z autorovy tvorby pro budoucí čtenáře a badatele. Tomu asi nelze nic vytknout, budeme-li brát svazek více jako dokument, jako edici. Nutno ovšem přiznat, že z uměleckého hlediska jej to poněkud rozmělňuje a že nejeden čtenář by uvítal spíše výběr uváženější, krystaličtější. Nic to nemění na tom, že je to počin krásný jaksi v dávném slova smyslu jako dílo i jako kniha a vyplatí se po něm sáhnout třeba už kvůli tak monumentálně melancholickým veršům jako:

jak ve starém čase
světlo v zámečku
ach to není u nás
zde je dvůr

jako za pohádky
tiché zahrady
tiše voní keře
tiše otavy

ach to není u nás
zde je bezpráví

3 03.04.2022

Ke sbírce jsem se dostal skrze seznam nominací na letošní Magnesii literu, o autorce jsem sice slyšel už dřív, ale její básnické ani literárněvědné práce jsem neznal (snad s výjimkou nějakých ukázek). Obecně vzato je Falkenfrau kvalitní sbírka, v níž jsem po delší době zas jednou vnímal jakousi mnohohlasou mohutnost dávné poezie. V mnoha básních (či aspoň částech básní) totiž autorka zdatně rozehrává téměř až symfonii těch nejlepších českých básnických tradic od Březiny až po Skácela. Hudební metaforiku nevolím náhodou, všudypřítomné aluze na hudbu a snahy o její básnické uchopení (mnohem spíš než hudebnost sama) jsou totiž asi nejvýraznějším vnějším znakem celé sbírky.

Právě zde pro mě vyvstává první potíž, která mi neumožňuje hodnotit celek výš, jakkoli by si to snad zasloužil a i já k tomu původně vůli měl. Odhlédněme od toho, že ty všemožné motivy a aluze spjaté s vážnou hudbou tam mnohdy působí jako poněkud uměle (dodatečně?) nastrčené, jako by snad měly držet celek pohromadě nebo být charakteristikou této sbírky za každou cenu. Mnohem závažnější pro mě je, že tak silný důraz na něco, co už dnes ani zdaleka není obecně sdílenou znalostí, v básnické tvorbě zavání elitářstvím, poněkud chtěnou exkluzivitou, za nimiž se dost možná skrývá citová i myšlenková vyprázdněnost, jak už jsem to popisoval před nedávnem v recenzi Spádů od Jana M. Hellera. Nemůžu pochopitelně vyloučit, že básnířka cílí hlavně na komunitu klasických hudebníků, muzikologů či melomanů, na něž bez dohledávání zafungují erudovaná pomrknutí typu „con brio“ nebo „třetí věta Brahmsovy třetí“, ale pro mě je zkrátka poeta doctus ve 21. století anachronismem. To, co ještě může zafungovat v esejistice a snad i v próze, jelikož to tam může získat širší prostor (a tím pádem i důvěryhodnost, přesvědčivost, a tedy i působivost), v poezii trčí dost rozpačitě, protože stejně jako jsem si to dovedl vygooglovat já, si to teoreticky mohla googlovat i autorka. A představa tvorby či recepce poezie za doprovodu vydatného googlování mě nijak netěší a jaksi nenaplňuje má očekávání, pokud jde o sílu a poslání básnictví. (A tím teď naprosto nechci zpochybňovat reálnou náklonnost Kláry Goldstein k vážné hudbě a její znalosti. K tomu – neboť se neznáme – nejsem kompetentní.)

Další potíží sbírky Falkenfrau je, že vedle básní, které jsou skvělé a silné (konkrétně: tak dlouho chceš napsat báseň; u kávy ti toho řekne tolik; r. strasse; takto vystupuje z vlaku – netečnost mrazu; vzývání génia; noc otáčí se po brusu; im wunderschönen monat mai; v noci jsme mluvili o Brucknerovi; led vzpomínky trhal), jsem narážel na texty vlastně zbytečné, bez problémů vyřaditelné. Je to odvěký problém sbírek, jemuž se nejde plně vyhnout nikdy (už jen proto, že i kdyby tvůrce předem dlouze a složitě konzultovat kvality svých textů s redaktory, jinými básníky atp., nikdy nedospěje k jednoznačnému stanovení ideálního výběru a pořadí textů), ale přesto existují (asi jako u hudebních alb) výběry promyšlenější a působivější a výběry v podstatě nahodilé, s pár silnými čísly a zbytkem spíš do počtu (často snad z nostalgie autora, jenž se se svými básnickými „dětmi“ nedokázal nekompromisně rozloučit). Sbírka Kláry Goldstein určitě nepatří do té druhé zmiňované kategorie, zároveň si však dovedu představit ještě větší úspornost, rozvážnost při vybírání a cizelování. A docela rád bych se v tomto ohledu zbavil básní a pasáží, z nichž mi ční (a odpusťte mi asi vcelku nepřiléhavou metaforu) jakési postpubertální vidění/veršování, četnější a trvalejší snad v tvorbě (a odpusťte mi asi vcelku stereotypizační myšlenku) žen-básnířek, neboť souvisí s tím, co jsem vždycky (a teď myslím především na tvorbu psanou do šuplíku nebo později na různá internetová básnická fóra) vnímal jako příznačné pro poetické vidění náctiletých dívek. Na tom by samozřejmě nemuselo být nic špatného, nelze ostatně vyloučit, že jde o záměr (a i kdyby ne, tak je to jedno), uvedený kontrast a napětí jím vznikající (poeta doctus rafinovaně čerpající z nejlepších tradic české poezie a erudovaně pracující s odkazy na hudební klasiku vs. místy naivně-konvenční, ale v čemsi čerstvé postpubertální poetické vnímání světa) snad může být plodné a funkční, nicméně na mě působilo rušivě. A celek sbírky tím pádem jako nedotepaný, místy umazaný majstrštyk. Koneckonců trefně, byť úplně jinými obrazy, to vystihla samotná autorka hned v úvodní (kvalitní!) básni:

„Tak dlouho chceš napsat báseň,
která by to ještě zachytila,
v níž by se to vzájemně dotklo
tak bezhlesně a modře
jako v té hloubce na úpatí hory.

Ale mezitím zjišťuješ,
že synonyma toho, co se děje,
neexistují
a každá metafora připomíná popraskaný lak.
Co zaslechneš, nutí do kašle.
[…]“

3 29.03.2022

Autora jsem znal jako kvalitního a plodného recenzenta a literárního badatele, takže ve mně jeho básnický debut vyvolal přirozenou zvědavost a značná očekávání. Bezprostředním dojmem po četbě je však hluboké zklamání. Kdo si chce přečíst jazykově kultivované verše, jež poeta doctus propletl rozličnými aluzemi a reflexemi, snad bude vcelku spokojen. Pro mě je ta knížka ovšem jeden velký literární přežitek, nemastné neslané epigonství, literáckost a papírovost, sterilní, jakkoli zdatná ekvilibristika, za níž skrývá-li se vůbec nějaký hlubší prožitek, vjem či citový záchvěv, tak jsou skryty opravdu dokonale… Snad to vyzní až příliš příkře a snad je to jen tím, že se s autorem naprosto míjím, ale tahle poezie zkrátka nefunguje, v detailech ani jako celek: V rýmovaných, rytmicky vybroušených číslech to je směsice poetiky zlatých dob moderní neavatngardní poezie (přelomu 19./20. století, pak 30.-40. léta a 60. léta – do nich mj. i vlivy překladů např. ruských akméistů), nicméně směsice bezzubá a neoriginální; kusy psané volným veršem – to je pak úplná nuda, myšlenková i emocionální vyprahlost. Chce-li básník navodit impresi, nefunguje to, snaží-li se o kontrast či pointu, nepůsobí to, pokouší-li se o reflexi, vyjde mu z toho upachtěná zašmodrchanost. No a pak ta cizojazyčná motta k básním: to už je dneska tak pustý pokus o elitářství (jo, sám jsem si touhle stylizací taky prošel… před desíti lety), že to snad ani nemá smysl komentovat. Z celé této – rejstříkem „nálad“ vcelku pestré (už to je mi zpravidla podezřelé) – sbírky podle mě stojí za pozornost jen několik málo básní. Dvě z nich si dovolím odcitovat:

Bílá sobota

Město horkem vypálené unavené do mdlob
z bezčasí hliněného
Nenašel se nikdo kdo by prodal místo na hrob
pro ukřižovaného

Včera jsi jim zatančila s penízky na ňadrech
což prý hodno dámy je
Za úsvitu odvedli tě zahalenou v hadrech
do Mezopotámie

Prachem štěrkem kamením a strkancem a ranou
hořké slzy drsný smích
Rozhrabané zbytky ohnišť pod Šekemskou branou
ticho zvonů rozpuklých

*

Jihočeské rybníky

Nezacházel slunce nezacházej ještě
vlhkou vůni hladin nesou letní deště

Samota jež mizí avšak nenachází
aspoň kousek tůně pod zborcenou hrází

Dva zhroucené kmeny co se podpírají
polomrtví ptáci v polomrtvém kraji
 

3 23.02.2022

První knížka, kterou jsem od Édouarda Louise četl. Poněkud mě překvapil její nevelký rozsah, u prózy vydávané v samostatném svazku neobvyklý. Zhutnělé, intenzivní podání protagonistova (zdá se, že jde o dílo silně autobiografické) dětství a mládí, příběhu jeho otce a konfrontací s ním ovšem přesto dává tušit velký a silný příběh. Určitě si dovedu představit jej rozvedený a důkladněji rozepsaný, ale autorem zvolený střídmý, náznakovitý a útržkovitý přístup k tématu má jistojistě své kouzlo. Navíc nechává vyniknout poněkud překvapivému sociálně a politicky angažovanému vystupňování v závěru, kdy autor s poukazy na konkrétní rozhodnutí a kroky čelných představitelů Francie (ale zároveň poněkud - a je to bezpochyby záměr - jednostranně a rozechvěle až hystericky) viní systém z neodvratného fyzického zchátrání svého otce a vyzývá k jakési velké revoluci. Překlad Sáry Vybíralové je kultivovaný, jen škoda nepečlivé redakce knížky, v níž (ač je takto krátká) zůstalo na můj vkus až příliš nehezkých chyb (včetně pravopisných!) a překlepů.

3 17.02.2022

Silná, velice osobní narativní sbírka, která je nadto - což v případě básnické knihy může znít dost překvapivě - tematicky nesmírně zajímavá. Samozřejmě lze spekulovat, co všechno z těch příběhů a momentů básník (a nyní nemám na mysli lyrický subjekt, ale reálného Pavla Novotného) skutečně prožil a co už je nějak konstruovaný básnický obraz, či dokonce hledaná metafora. Nicméně reálie prostoru kolem libereckého Wolkeráku, mezi Lidovými sady, Březovou alejí a Výšinou, jsou zcela autentické - - a samozřejmě i to je mi na knize nesmírně sympatické, že jsou to skladby z míst mně důvěrně známých. Co naopak osobně neznám a vnímám jako obohacující, je situace dítěte a dospívajícího v atmosféře sklonku komunismu a doby těsně porevoluční, vyrůstání v malém bytečku, dětské hry kolem paneláku, ale i pozoruhodné půl štěstí, půl neštěstí maloměstského nonkonformismu, vylíčené na životních peripetiích matky a jejích přátel. Ale aby to nevyznělo matoucně: nejsou to žádné žánrové výjevy, nostalgie, byť silně zastoupená, přečasto není hřejivě konejšivá, nýbrž mrazivě znepokojivá, v lepším případě zarážející, v horším drásavá. To vše plyne v linii časově zřetelné, ale jinak nijak zvlášť prokomponované, některé výjevy a postavy (nepočítaje ty hlavní) se sice vynořují opakovaně, ale celé je to spíše živelné a byť nemáme pocit, že by celku něco chybělo, zároveň nelze prohlásit, že by se nemohlo škrtat (anebo klidně i něco doplnit), aniž by to do celkové koncepce výrazněji zasáhlo. I tento nepříliš regulovaný tok vzpomínek, jež jsou současně (jak to obzvlášť zřetelně vytane v působivém závěru) katarzí, očistným smírem, dodává dílu punc autenticity. Zkrátka a dobře: Novotného sbírce věřím a dovedu se do ní - i přes odlišné zkušenosti a dětství v jiných kulisách - ponořit a rozumět.

3 07.02.2022

Jak začít? Předně asi poděkováním nakladatelství Kalich, jehož péčí už řadu let vychází graficky nádherně řešená ediční řada Poezie undergroundu, která záslužně zpřístupnila spoustu uhrančivých veršů pozapomenutých autorů a i z dokumentárního hlediska tvoří a oživuje důležitý doplněk k dějinám českého básnictví.

*

A teď k Milanu Kochovi samotnému: Tvorba tohoto pozoruhodného, předčasně tragicky zesnulého (a vinou toho z obecného povědomí poněkud zmizelého) básníka je patrně natolik silně prodchnutá duchem šedesátých let, že se s ní jaksi míjím - a je mi to líto. Nesvědčí to nic určitějšího o její kvalitě či nekvalitě, jen jsem zkrátka starší a doby fascinace beatnictvím, surrealismem, tvůrčí spontaneitou a literaturou slabě odrážející bezpochyby silné životní gesto - protože právě taková Kochova poezie je - mám už hezkou řádku let za sebou. Věřím, že kdybych byl knížku četl na konci střední školy či na začátku vysoké, působilo by to na mě jinak a dost možná bych ji zde vítal nadšeněji.

*

Takto je to pro mě spíš nadmíru zajímavý dokument prostoupený tu a tam textem, pasáží či veršem trvalejší síly než kniha veršů, k níž bych se hodlal ještě nějak vracet. Úžasná je - ale to už je dopověď z reálného života - intelektuální determinace a v posledku i fundovanost tehdejších mladých lidí spojených s undergroundem: Koch se vyučil v chemičce a pracoval v dělnických a pomocných profesích, překvapí tedy jeho (sice nesoustavná, ale nemalá) sečtělost, slovní zásoba, schopnost tvořit aluze a parafráze, pohybovat se mezi rejstříky a styly, to vše v textech patrně vychrlených, tvořených na jeden zátah, snad i dost silně improvizovaných. Vím, byla jiná doba, ale představit si dnešního skladníka ze sámošky či dělníka, jak píše takové verše, je pro mě naprostá abstrakce. A když už jsme u té interpretačně nepatřičné empatičnosti, docela rád bych s Kochem tím "vychutnávačem beznaděje", co zahynul v šestadvacíti sražen tramvají, zašel na pivo. "Kdo jednou je sám / je vždycky sám, / visí to na něm".

*

Pár slov k edičním záležitostem: Zdálo by se, že je-li editorem dlouholetý znalec, interpret a popularizátor undergroundové literatury Martin Machovec, bude vše v dokonalém pořádku, ale - v knize je několik evidentních překlepů, což je v případě poezie (která se editorsky zpracovává a korektorsky podchycuje mnohem snáz než próza, zvlášť v tak útlém svazečku) víc než zarážející. Zvlášť uvědomíme-li si, že Kochovy texty přepsala na stroji manželka Mirka (jež spáchala sebevraždu rok po smrti svého manžela) a následně je edičně zpracoval Milan Kozelka. Jelikož jde v případě obou o neprofesionály, přehlédnutí bychom jim jistě prominuli, ale je smutné, že to uniklo i třetímu - tentokrát profesionálnímu - zpracovateli textu. Jmenovitě se mi jedná zejména o verše "mám stach [!] že ses uvolnil" (s. 49; evidentně mělo být "strach") a "a bez prostředků s prořídlou hřívou vlasů / a neupravených [!] plnovousem s dravou chutí k pokrmům života" (s. 76; velmi pravděpodobně mělo být "neupraveným"). U několika dalších míst mám silné podezření, že jde o překlep, ale už méně zjevný. Jestliže Machovec v ediční poznámce píše, že se k arbitrární opravě textu na hypotetickou uchýlil jen v 3-4 případech (nechápu, proč je tam výslovně neuvedl), měl by - nejsou-li dva výše uvedené jevy jeho omyly - explicitně vysvětlit, proč tam tyto pasáže v takto defektní podobě ponechal. Koch totiž obecně se slovy příliš neexperimentuje a s jazykem vesměs nakládá vcelku tradičně (tj. drží se spisovných, leckdy až rozličně exkluzivních forem a výrazů).

*

Nejpůsobivější básně: Automat na lidské tváře; dále pozoruhodné queerové "dvojtextí" Dvě milující se ženy, Dvěma milujícím se mužům (tam by mě zajímalo, zda verš "Vy dvě milující se muži" není náhodou taky překlep; ale líbí se mi to), Podsvětí krevní skupiny (hlavně ten závěr), Podloudník Rybí Kost (skvělá, neb asi jako jediná je komplexněji narativní), Kóta 402 m (jen škoda překlepu v názvu - má tam *m., přičemž ta tečka jistě bude autorova, ale editor ji měl eliminovat) a Seance I. Dobovou podmíněností a s ohledem na básníkovy osudy jsou pozoruhodné i tři výrazné texty Pampelišková gátha, Laborantka a pak finální a titulní Hóra Láv, v níž se potýká láska takřka hippiesovská s komunistickou policií na pozadí silných autobiografických momentů ("Nechal jsem práce před třemi lety, je tomu pět let / co jsem naposledy držel učebnici, je to dva a půl / roku nazpět, co jsem měl víc než dvě kila / v hotovosti").

3 03.02.2022

Především je to knížka krásně udělaná - graficky, typograficky a z hlediska ilustrací, za což se náleží nakladatelství Take Take Take velká chvála. Obsahově je nutno brát ji spíše jako dobově a individuálně silně podmíněný příspěvek k dějinám, legendám a vnímání Vyšehradu než jako spolehlivý historických pramen. Tak jako i v jiných textech je zde Popelka Biliánová nezřídka poněkud zmatečná a opakující se, stylisticky zbytečně zapeklitá (a archaizující, což ale může mít pro leckoho své kouzlo), snad až přehnaně zaměřená na údajné pohanské, staroslovanské počátky (se všemi těmi svatoháji a modlami na slupích, ale zrovna tohle mě dost baví - arci jako poetický obraz). Přínosem knížky je, že některá v ní pojednávaná témata ovšem, mám dojem, nikdo jiný neotevřel (popř. ne dříve než ona, potažmo ne v takové míře) - kupř. vyšehradské studně a prameny, vinice, přívoz a převoznický domek, sklípky a podzemní prostory - a pak samozřejmě ty všemožné "sousedské" motivy: historky a legendy od místních atp. Nicméně i v tomto ohledu platí, že je to publikace vhodná pro čtenáře, kteří Vyšehrad a jeho minulost dokonale znají, aby se v líčeném prostoru dovedli aspoň trochu zorientovat. Tím narážíme na jisté úskalí: editor skrývající se pod pseudonymem Vyšehradskej jezdec (podle mě poněkud nesmyslně: že takto vede skvělé tematické internetové stránky, na které často chodím, nevnímám jako kontroverzi, ale v úloze editora měl figurovat pod vlastním jménem) měl totiž knihu jednak opatřit vysvětlivkami, v nichž by jednak přesně lokalizoval alespoň ta Popelkou Biliánovou často zmiňovaná místa, jejichž označení dnes upadla v zapomnění - např. dům Polsko, Dubovic dům, všecky ty údajné příbytky katovy atp. (tedy jde-li je vůbec jednoznačně identifikovat), v ideálním případě pak připojit ke knížce (třeba i volně vložený) plánek Vyšehradu a okolí s těmito místy vyznačenými. A jednak měl knihu vybavit zevrubným edičním komentářem, kde by vysvětlil, jaké textové podklady měl k dispozici a co a proč s nimi podnikal. Je-li totiž třeba jen zčásti pravda to, co píše zde níže uživatel los (a asi nemáme důvod mu nevěřit), pak je tu z textologického hlediska řada problémů (dovedu si představit, že editor koriguje nějaké datum či jméno, ale musí o tom čtenáře informovat). Přitom pokud jde o vyslovené překlepy, je jich v knížce jen opravdu nepatrně. Shrnuto a podtrženo: počin bezpochyby záslužný a nádherně vydaný, z obsahového hlediska však spíše zajímavý než spolehlivý a z textového hlediska nejspíš poněkud problematický.

3 14.01.2022

Pokud bych měl tento román charakterizovat jedním slovem, pak by to asi bylo adjektivum "bizarní". Je to vskutku příběh, respektive konvolut příběhů bizarní v tom lepším slova smyslu - výběrem jmen postav a míst počínaje a způsoby jejich smrtí konče. Mrazivě pitoreskní atmosféra imaginárního (ale nakolik vlastně? - vždyť je to Rusko...) městečka Čudova zmítaného absurdními ozvuky leckdy neméně absurdních velkých dějin se proplétá osudy četných postav, z nichž snad o žádné nelze prohlásit, že by nebyla poněkud svérázná. Má zpočátku váhavá četba se brzy přerodila v autentické zaujetí autorovou nápaditostí, doprovázené přemítáním, jak moc lze knížku vnímat jako jistou metaforu Ruska v kostce, ruského myšlení a vidění světa. Rozhodně pozoruhodná záležitost, mj. i díky jazykovému bohatství, patrnému díky kvalitnímu překladu i v češtině. Navíc se po četbě zatoužíte vrátit k Čechovovi a vnímat ho dost možná jinak než doposud...

3 23.12.2021