Zlord Antiježíš komentáře u knih

Pokud bych knihu opravdu byl nucen k něčemu přirovnat, opravdu neváhám a přirovnám k deklarovanému Svědectví. Armáda opět experimentuje s virem, oproti svědectví ale nezabíjí, nýbrž mění. Opět se hodně nacestujeme, dokonce mnohdy ve stejných lokacích jako ve Svědectví - Nevada, Las Vegas, Colorado. Opět bude hrát roli víra, ačkoli v tomto případě zdaleka ne takovou jako u Kingova díla. A opět máme "ostrovy přežití" a to jak ty dobré, tak i zlé. Možná se teď nabízí otázka, zda má vůbec cenu to číst, pokud už máte Svědectví přečteno. Odvažuji se tvrdit že ano. Přechod i přes mnoho podobenství není převyprávěné Svědectví a rozhodně se nudit nebudete. Je to čtivé, je to dobrodružné a napínavé. Pořád se něco děje, což u knihy tohoto rozsahu není samozřejmost. Přechod je živý a poutavý, pro období jaké obsáhne (cca 100 let) i pro rozdílnost jednotlivých "dobrodružství".
Dnes, kdy post-apo zkomírá na nedostatek nápadů (o čem chcete psát ze světa po katastrofě, než o přeživších kteří se snaží katastrofě čelit, případně potkat jiné přeživší a čelit jí spolu s nimi?) je o povedené knihy tohoto podžánru nouze. Přechod povedenou knihou bezesporu je, ačkoli originální, převratný nebo naprdelposazující není. Těším se na pokračování...

7 22.01.2011

Někteří fanoušci doufali. Jiní už ani nedoufali. Těm co nedoufali, nezbylo než sáhnout po namátkových a nesystematických ochutnávkách od Semic-Slovart, nebo sice chronologických, ale graficky téměř nečitelných a především překladatelsky poněkud zanedbaných comicsových legendách od Crew/Netopejr. A možná si tím jen zkazili požitek, nebo získali názor na nevalnou kvalitu této adaptace.
Naproti tomu ti co doufali se právě dočkali!!! Ano, konečně vychází legendární marvelovský Conan v důstojné formě, kvalitním smysluplném a plynulém překladu a dokonce v barvě!
Patřil jsem mezi doufající a tak, bez dojmu zkaženého nepříliš povedenými pokusy z minulosti, vyjma letmého prostudování, jsem téměř šokován, v pozitivním smyslu. Kvalita původního marvelovského Conana u nás díky předchozím pokusům neoplývá příliš dobrou pověstí. Čekal jsem tedy zajímavé retro, spíše lahůdku nebo zajímavost pro fanoušky černovlasého svalnatého hrdiny mezi které se počítám. Ovšem tento předpoklad dostane zásadní trhlinu, jakmile si uvědomíte, že příběhy Barbara Conana jsou zcela nadčasové. A definitivně se zbortí, když zjistíte, že ten duch conanovských příběhů, ve více než 50 let starém komiksu nechybí. Funguje, není to retro, je to Conan, ten Conan co dokáže čtenáře pohltit, uchvátit a vzít za dobrodružstvím do nám tak známých zemí hyborského kontinentu.
Kromě sešitů #1 až #13 série Barbar Conan by Marvel získáte spoustu zajímavého bonusového materiálu - krátkou povídku, kterou si Marvel před spuštěním samotného Conana oťukával tržní zájem, příběh Kulla dobyvatele a především nesmírně zajímavé texty Roye Thomase, jenž pro fanoušky popisuje cestu Marvelu ke slavnému Barbarovi

6 28.09.2023

Nevychází tu příliš mnoho sci-fi komiksů. Vítám tedy každý takový.
Přístav Země i Zatmění vychází z klasických sci-fi, v případě druhého post-apo a přináší originální zápletku. Příběh je akční a má spád, ač nějaké hluboké vícevrstvé a nejednoznačné poselství nepřináší. Jde o docela přímočaré, vcelku oddychové a nesmírně zábavné čtení (a sledování). Otázka k přemýšlení v případě přístavu dost rezonuje např. s moderním veledílem "Vzpominky na zemi" a Teorií temného lesa. Zatmění zase zamyšlení nad post-apo situací a plno otázek co se mohlo stát.

Kniha je to úctyhodných rozměrů a hmotnosti, ačkoli pokud jste zvyklí na kolosálky, dech nevyrazí. Knihu jsem četl půjčenou z knihovny, ač desky už nesli známky mnohého čtení, vazba drží krásně. Jedinou výhradu k technickému provedení mám k lesklému papíru. Matný se čte lépe a kvalitní zřejmě dává i lépe vyniknout barvám.

Co dech rozhodně vyrazí je množství bonusového materiálu. Toho je, zejména u Zatmění tolik, že vám vystačí na stejný, ne-li delší čas než čtení samotných komiksů.

Super, jen tak dále!

6 25.09.2023

Impozantní mistrovské dílo. Scénáristicky i výtvarně zcela jedinečné.
Mnoho jsem neočekával, ale dostal jsem excelentní zážitek ke kterému se opakovaně vracím. Pokochat se kresbou, nebo si to přečíst jako celek.
Atmosféra knihy je natolik unikátní, že nemám s čím porovnávat. Takže se nabízí výstižné slovo které by toto definovalo = KULTOVNÍ

6 08.05.2023

Tohle nebude dlouhý komentář...

SKALPY tě chytí za koule, zmlátí, ošukají a nakonec ti ještě flusnou do ksichtu. Jinými slovy, Skalpy jsou přesně to co čekáte od ideální ženský.

6 02.08.2017

Strhující, pohlcující, záda ničící! Jedinečný zážitek u kterého se teď, po dočtení jen tetelím blahem, že jsem si to nenechal uniknout. Tři věci v jedné - krásně provedená kniha (a odolná, při troše slušného zacházení i po přečtení jako nová), nádherná kresba, úžasný scénář. Nejvíc jsem si užíval kapitoly ilustrované Gregem Ruthem = skvostná kresba, úchvatná atmosféra, emotivní kolorování.

6 20.07.2015

Série má pozvolně, ale rozhodně vzestupnou tendenci, bezesporu související s vyzráváním autora. Zatímco Eragon je pohádka, jejíž jediná dějová linka jde přímo od A do B, Eldest nesměle a zatím dost neohrabaně koketuje s větvením děje, Brisingr je již opravdovou knihou. Nic převratného nebo originálního nepřináší, stále je dost očekávaný, v čele s nezbytnou bitvou na konci, ale upoutá, dobře se čte a hlavně díky lince s Roranem a především pár výletům do Safiřina "nečlověčího" uvažování (kvůli kterým dávám o hvězdu více) je přeci jen Brisingr o trošku více než ten klukovský sen o hrdinovi, jimiž byly předchozí dva díly.

minispoilík: Tak jako jsem dle indicií v knihách a jejich názvu odhadoval při čtení prvního dílu že Eragon bude mít jednou svůj modrý meč a ten se bude jmenovat Brisingr, teď jsem zvědav jestli mi vyjde další typ, totiž že Murtagh se vymaní z vlivu Galbatorixe a pomůže Eragonovi v boji proti němu v poslední velké bitvě na konci Inheritance. A stejně jako mě podobné odhady a typy motivovali k dalšímu čtení po dokončení předchozcíh dílů, bude tomu tak i teď a sérii rozhodně dočtu...jo, někdy stačí i málo.

6 21.12.2012

Otevřel se mi nádherný fantaskní svět.
Příběh Neviditelného království zcela zjevně čerpá inspiraci z klasiky žánru jakou je Duna Franka Herberta. Tématem i stylem právě Dunu připomíná, a podotýkám že pouze připomíná, nejvíce. Nečekejte však rozmáchlé, epické a monstrózní dílo á-la Jodorowského Incal/Metabaroni. Naopak, příběh je sevřený, odehrává se, na vesmírné poměry, ve velmi omezené lokalitě jednoho solárního systému, byť velmi pestrého, a vyznívá spíše komorně, než výpravně. Na první pohled jde o klasické sci-fi klišé o boji zlé, tfuj-tfuj megakorporace, proti které stojí hlavní hrdina v boji za osvobození a spravedlnost všech. Ovšem po začtení zjišťujeme, že na této triviální slupce neustrne, především díky linii hlavní hrdinky. Moc zajímavá postava z extrémně zvláštního světa svázaného tradicí a povinnostmi uniká před svým osudem a vrhá se do náruče víry, aby byla konfrontována s mnoha podobami pravdy i fanatismu, především náboženského.
Příběh je tedy na jednu stranu šikovně ztvárněnou cestou za oddaností, věrností a přátelstvím. Na stranu druhou jde také o hledání pravdy, lásky a zejména cesty k sobě samým. To samozřejmě není nic vyloženě převratného, neobvyklého, nebo překvapivého, že? Přesto je tento komiks výjimečný! To nejúchvatnější na něm je totiž výtvarné zpracování. Surreálné scenérie několika odlišných světů, hra s rozvržením panelů, barvy a famózní celostránkové nezřízené vizuální orgie vás pohltí a přenesou do psychedelického světa. Myslím si, že jsou jen dvě možnosti, jak vznik něčeho takového vysvětlit. Buď má Christian Ward úžasnou a neobvyklou fantazii za kterou zaslouží bezbřehé uznání, nebo našel nějaký materiál, který by měl být neprodleně dekriminalizován! Po přečtení jsem si musel knihu ještě několikrát celou prolistovat, občas se zastavit a nechat na sebe působit pocity, vystupující z vizuálu.
K českému vydání musím zmínit ještě své nadšení z jeho dvou aspektů. Vzhledem k výše napsanému je logické, že tomu ohromně sluší kolosální formát. Nedokážu si představit, a ani nechci, kolik by to ztratilo v malém formátu, právě po grafické stránce. A, ač opakovaně, opět potřebuji zmínit úžasnou překladatelskou práci týmu CC. Nevím kdo z vás má na svědomí třeba "Cirkulbazmekátor", takže děkuji všem, kdo na překladu pracovali!

5 17.12.2022

Wow, wow, wow!!! Tohle byla jízda na jeden zátah! Dlouho se mi nestalo že bych se od něčeho měl takový problém odlepit. Od prvních stránek mě to chytlo a spád jaký děj má nepolevil ani na chviličku. Poslední stránka dává tušit moc zajímavý vývoj příběhu v dalších dílech a já se už teď nemůžu dočkat, protože tohle bylo to nejlepší co jsem poslední dobou četl. K tomu famózní výtvarná stránka, snad ještě lepší než v pochmurném kraji a to SFX!!!

5 20.04.2021

Steampunk je specifická odnož fantastiky. Mnoho autorů s ní nakládá možná až příliš citlivě a nechává se svázat nepsanými pravidly žánru. Je to ale škoda a především, není to třeba, jak nám ukazuje Joe Benitez.
První díl jeho steampunkové ságy byl velmi slušný, ale především zábavný rozjezd. Nebyl jsem si jist, jestli budu s Lady Mechanikou pokračovat, ale dal jsem jí šanci a ona mě druhým dílem nezklamala. Nic mě však nepřipravilo na to, co jsem dostal ve třetím díle a to především jeho druhé části - LA DAMA DE LA MUERTE. Tento příběh je zatím to nejlepší, co nám Lady Mechanika přinesla a pokud se v dalších pokračováních něco alespoň přiblíží - atmosférou, dramatičností, emocemi a nebo vizuálním ztvárněním, démonické paní smrti, budu chrochtat blahem.

5 15.08.2019

Michael Crichton je jedním z mých nejoblíbenějších autorů, s Richardem Prestonem jsem byl konfrontován pomocí vynikající Zákeřné Eboly. Od Mikro jsem tedy očekával hodně. Neblahé tušení přišlo s náznaky informací že Crichton mluvil před smrtí o svém chystaném románu, o přípravách na psaní...a toto tušení bylo potvrzeno přečtením nedokončené předmluvy. Mám podezření hraničící s jistotou, že právě tato nedokončená předmluva je jediným souvislým textem z pera M.Crichtona v této knize. Zbytek pravděpodobně na základě jeho poznámek, nástinu děje a třeba nějaké osnovy, napsal R.Preston. Především na prvních desítkách stran se sice snaží o tribute zesnulému autorovi a občas na nás dýchne atmosféra Jurského Parku nebo Proudu Času. Ale čím dále se čtenář dostává, tím jasněji si uvědomuje že Preston zklamal. Na rozdíl od Crichtonových knih, které teoretizují, jdou do hloubky a tahají čtenáře za fusekli až do té míry, že sám chce uvěřit tomu, že je to možné (Emzáci, klonování dinosaurů, cestování v čase...), vám zde postupem času dochází že vysvětlení je povrchní, zjednodušené, nepravděpodobné. Dobrodružná stránka táhnoucí se dějem hrubě zaostává za cestou přes Isla Nublar, nebo výletem do středověku z Crichtonových knih. Vědecká stránka a jsou nutné zlo a porovnat s drtivým náporem argumentů a technických podrobností z románů Příští, Říše strachu, Kořist nebo Let číslo TPA 545 to absolutně nelze. Snaha je znát, čtivé to je, ale nestačí to. Velikost písma autorů na obálce by měla být opačná, nebo by Crichton měl figurovat jen uvnitř ve větě "Sepsáno na motivy chystaného románu Michaela Crichtona"...ale marketing promluvil jasnou řečí. Škoda, že nám král technothrilleru nestihl určitě zajímavý námět zpracovat sám. Budiž mu země lehká, varování a poselství Jeho knih nechť stále proniká k srdcím Jeho oddaných čtenářů!

5 10.02.2014

Duna je neopakovatelná (myslím celou šestidílnou sérii) a proto není na místě její srovnávání s jakýmkoli dalším počinem (nejen) jejího autora. Pokud bych totiž vzal Dunu jako nemístné nastavení laťky, Vyslancům musím přiřknout tři hvězdičky. Berme ale knihu v globálním kontextu a pak se nám do rukou dostává velmi dobře napsaná, poutavá a zajímavá sonda do problematiky stvoření umělé inteligence, přesněji uměle stvořeného "vědomí". Na celém rozsahu rozvíjená úvaha o definici vědomí je pouhou první překážkou na cestě za jeho "výrobou", respektive jeho stvoření člověkem. Frank Herbert nás bravurně seznamuje s obtížemi a problémy které vyvstávají už v teoretické rovině pokusu o něco podobného. Přidává ingredience morální a v menší míře dokonce náboženské roviny problematiky člověka - stvořitele, nebo chcete-li člověka boha. Nebyl by to ale Herbert, autor nejpestřejší filosofické ságy ve světě sci-fi, aby problém neobsáhnul ještě šířeji. Zabývá se tak motivem daného činu i nástroji podřízenými, hlavně ale uzpůsobenými, přímo pro dosažení cíle. Autor vidí téma v širokém kontextu a opět nutí přemýšlet.
Vyslance do prázdna necítím jako zásadní knihu žánru, rozhodně ale jako knihu která mi přinesla víc než pouhých pár chvil s knihou, odreagování nebo jen zábavu.
Závěrem si dovolím optimistickou poznámku k tématu: Skynetu se ještě dlouho bát nemusíme. .o)

5 15.07.2011

Dan Simmons vystavěl Krutou trilogií památník old school detektivkám. Mrazivý a krutý památník. Simmonsův "Phil Marlowe" - Joe Kurz je až do morku kostí záporná postava, chladnokrevná, nebezpečná, zavrženíhodná... ...kterou musíte bezmezně milovat!!! Stejně jako v Droodovi zde Simmons zasvěceným a geniálním způsobem vzdává hold určitému literárnímu žánru, období a sortě kolegů z branže. Moderní detektivka třicátých let odehrávající se v současnosti funguje neuvěřitelně skvěle.

5 19.11.2010

Conana není nikdy dost. Vlastně čím více ho je, tím více ho chci. Alespoň co se týká toho Conana, na jehož konzistenci dohlížela Conan properties. U ostatních je vyznění mnohdy značně neconanovské a i kvalita dost nevalná. Na Conana pod hlavičkou Dark Horse a nověji u Marvelu tato organizace dohlížela velmi pečlivě a tak je kvalita zaručena, i u povídek které nemají oporu v Howardově nestárnoucím díle. Je tomu tak i v případě druhého, a bohužel posledního, dílu vedlejší vydavatelské větvě nového marvelovského Conana - Příběhů psaných mečem. Fanoušci osvaleného svobodomyslného rebela nemají nad čím přemýšlet a musí si knihu obstarat, není co řešit. Přesto zmíním alespoň to, že v první, nejkratší jednosešitové povídce ŽENICHOVA POMSTA má Cimeřan dost "na kahnánku" a z téměř bezvýchodné situace se dostane jen díky kombinaci všech svých předností - mazanosti, svalů, trpělivosti a samozřejmě i kousku štěstí. Závěr je tak perfektně conanovsky chladný a strohý, až mě upřímně nadchnul. Další na řadě je titulní ÚKLADY VRTKAVÉ ŠTĚSTĚNY kde se z hrdiny bez jeho přičinění stává gambler, který ve hře podobné pokeru bojuje o velký majetek, aby se nakonec utkal o holý život. Všímejte si také obálek, především obálky druhého sešitu této povídky, kde je Conan zachycen v boji se svým vůbec nejtradičnějším nepřítelem, který je zároveň velmi důležitou kartou zmíněné karetní hry! Knihu uzavírají sešity povídky TEMNÝ KRISTAL V TEMNÉ SLUJI o které už teď vím, že si ji velmi brzy přečtu znovu. Vrtá a hlodá mi totiž v hlavě. Je to jedna z těch povídek která mi neobvykle sedla, neskutečně mě bavila ale já marně přemýšlím proč. Je dobrodružná, je výpravná, se ženskou postavou, která patří k těm silnějším, se kterými se kolem Conana můžeme potkat. Hlavně si ale myslím že je zkrátka zábavná a uvolněná. Takhle by mohl vypadat Indiana Jones, kdyby jej psal Howard.

4 18.11.2023

James Tynion IV nebude českému komiksovému čtenáři neznámým jménem - má za sebou totiž řadu, v češtině vydaných především netopýřích zářezů. Ovšem mě, tento mladý a perspektivní scénárista (hehe, je o pár let mladší než já, tak musí být mladý a perspektivní!), dosud míjel. Na superhrdinskou klasiku si nepotrpím, takže první setkání se začalo, v mém případě péct až v okamžiku, kdy Comics Centrum ohlásilo hororový komiks. Ano, sice jsem měl maličko strach z díla autora, který dosud pracoval snad výhradně právě jen s hlavním proudem Marvel a DC, ale to zase kompenzoval slíbený formát knihy, totiž ten nejlepší jaký se mi může v knihovničce objevit - kolosální, i ukázka v edičním plánu Comics Centra, která mnohé napověděla. Teď jsem se konečně dočkal a komiks si mohl přečíst. Veškeré obavy definitivně zapomenuty, zaplašeny, zameteny pod koberec a spláchnuty do...pryč.
To co zabíjí děti je velmi, velmi znepokojivý horor. Podobně jako u Zámku a klíče, To, nebo Stranger Things jsou v něm totiž právě děti cílem skrytého a záhadného zla a jsou to zase ony, kdo se v konečném důsledku musí se zlem vypořádávat. V minulosti, současnosti i do budoucna. Se zmíněnými - komiksovým, beletristickým a televizním počinem vidím ale paralel více. Ve všech případech jde o chytře budované příběhy, které nestojí na laciných lekačkách, hnusu nebo nechutnostech, ale na pečlivě budované a gradované atmosféře. Dobře, u Stranger Things to není vždycky tak geniální, ale zase ty osmdesátky... ;-P
Zvláštní je u první knihy To, co zabíjí děti také to, že původní koncept zamýšlený autory byl úplně jiný, než výsledek jejich práce. Jak nám prozrazují v obsáhlém rozhovoru na konci knihy, v plánu byly jednosešitové povídky, každý s jiným příběhem a jinou hlavní postavou. Během psaní ale scénáristovi vyšla pětisešitová série, s poměrně uzavřeným koncem. Ovšem člověk míní, život mění a tak ani po pátém sešitu zdaleka nekončíme. Předěl je dost výrazný, avšak to co vás čeká za ním není jen nastavovaná kaše. Autoři se s problémem zakončení minisérie popasovali zcela hladce a bez logických nebo těžkopádných přešlapů. Začali budouvat zajímavý svět, který čtenáře nenechá v klidu, servíruje množství otázek a odpovídá jen na ty, na které je odpovědět nutné (například incentivy a původ Eriky) a to rozhodně ne obyčejným polopatickým způsobem. Rozvíjí postavy i mytologii, nebo nám lehce poodhalují tajemství zla i jeho nejednoznačnost. Zlo tu totiž nejsou jen nadpřirozené příšery. Zlo jsou zde i ti, kteří pro ti nim bojují a zlo, pomstou vyvolané, je částečně i v tom, kdo bojuje jak proti příšerám, tak proti těm, kteří proti nim bojují. Nakonec zlo je i v obětech, v té autorově autobiografické části s chlapcem gayem, který je terčem předsudků a šikany vrstevníků.
Příběh čtenáře, nebo alespoň mě ano, od začátku čapne a nepustí až do samého konce. Naštěstí už na obálce jsem si všiml něčeho, co mi při ohlášení, nebo v edičním plánu uniklo - totiž té krásné jedničky, která znamená, že budeme pokračovat! Chci vědět víc o Erice, chci vědět víc o Koleji, o příšerách. Chci se do toho světa vrátit.
Absolutní objev je pro mě kreslíř Dell'Edera. Jeho práce s Erikou a zejména jejím neobvyklým obličejem je úžasná. Ale i na ostatních postavách, na první pohled rozpoznatelné a do jedné zcela charakteristické a charismatické, je vidět, že ač třeba vedlejší, nakresleny jsou s maximální péčí a kusem mistrovství.
Kresba je spíše minimalistická, nezabývá se kurdlinkami v pozadí, ale jde syrově až na kost a právě tím, spolu s ponurými barvami Miquela Muerta, vytváří hutnou a napjatou atmoséru. Zmínku zaslouží i zvláštní rámečky panelů, což je opět zmíněno i v rozhovoru na konci knihy a nebo práce s denní a noční dobou.
Asi nemá cenu doporučovat, ať si to všichni okamžitě běžíte koupit. Nebude to pro každého - Pochmurný Kraj, Měsíční stín, Údolí zrůd, Bestie Burdenské, Arkwright a další tituly, také nejsou pro každého. Kdo ale nepotřebujete být vždy vedeni vypravěčem za ručičku a mít pomalu ke každému panelu vysvětlivky, nebo dokonce máte rádi nemainstreamové experimenty, práci své vlastní fantazie a zrovna moc nemusíte klišé, zkuste to.

4 08.08.2023

Tek tenhle humor by mohl sbírat bavlnu!

4 23.07.2021

Pozor, nenechte se mýlit! V dnešní době vychází množství erotických komiksů, a nutno soudit, zřejmě s velkým úspěchem, protože se chystají další. Mohlo by se stát, že na této vlně si Andělské drápky zařadíte do škatulky a budete k nim takto přistupovat. Jenže pak přijde zklamání. Byť tato kniha patří na horní polici knihovny, nejde o erotický komiks, takže pokud jej čekáte, budete velmi zklamáni. Jde spíše o zamyšlení a možná v případě autorů i vyrovnání se s vnitřními démony rodiny, školy, výchovy, předsudků...a o poznání sebe sama. Nemá čtenáře vzrušit, ale přimět k zamyšlení. A jak je autorům blízké, tuto studii pojali zcela svobodně a otevřeně, bez jakéhokoli ohledu na zmíněné démony.
Určitě nejde o nejvhodnější kousek pro seznámení se s Mobiem, nebo Jodorowskym, ale pokud je Vám tvorba jednoho, nebo obou blízká, jde o naprostou nezbytnost. Kniha netěží z velkých jmen autorů, jen potvrzuje to, proč se velkými stala.

4 20.05.2019

"Nic se nečte tak dobře jako brak." - s tím nelze nesouhlasit. A jako vždy a všude, musí se najít výjimka potvrzující pravidlo. V hororu je jí právě Clive Barker. Alespoň většina jeho tvorby, se kterou jsem se setkal byla totiž nuda k pohledání. A já blbec, opakuji stále dokola tutéž chybu a dávám mu "ještě jednu šanci". Teď jsem úplně zbytečně promrhal několik hodin svého života čtením Druhé knihy krve (přečtena až po první a třetí) a slavnostně slibuji že víckrát už to neudělám, že jsem se definitivně poučil a s Barkerem jsem skončil. Už nechci od poloviny první povídky bojovat s nutkáním přeskakovat stránky, nebo to úplně odložit, přemáhat se, abych pak zjistil že to prostě BYLA šílená nuda a přemáháním jsem nic nezískal. Nebaví mě to, nebudu to už číst a hotovo, problém vyřešen. Čtvrtou knihu krve mám bohužel koupenou, až nebude plac v knihovně, asi prodám, ačkoli Laser odvedl parádní práci tím že zařadil Maxonovi ilustrace nejen na desky, ale i do knihy. Pěkné, až na ten text...

4 12.07.2014

BRAK! A to možná ten nejlepší brak jaký jsem četl. Pevnost již v anotaci slibuje čistokrevnou a ultimátní zábavnou jízdu. Považte - nácky v Rumusnku začne terorizovat tajemné zlo! Už to zní jako nejkřišťálovější zástupce braku na jakého lze narazit. A kniha samotná rozhodně nezklame. Čtivost, strhující čtivost! Nejde knihu odložit, nebo se při čtení začít na vteřinu nudit - děj, prostředí, akce, vše vybrušuje specifika žánru v nejdokonalejší klenot a trumfuje skvosty jako Dracula, Já, legenda a dokonce i Sen Ockerwee. Navíc brak zde je zcela originální a zajímavý, ne klišovitý a americko-kýčovitý jako konec Dětí Noci Dana Simmonse. Upírský román si představuji právě takhle. Nesmí brát téma vážně, nesmí brát vážně především sám sebe, ale musí bavit od začátku do konce. A nejlépe mé požadavky splnila zatím právě Pevnost. Uznávám že pár zásadních děl žánru mám ještě před sebou - Interview s upírem, nebo českou Jinou Rasu, mám pocit že tohle půjde překonat těžko. To co je v hudbě Rob Zombie, to je literatuře Pevnost!

4 16.02.2013

"Žánr science fiction má tu výhodu, že může vytvářet paraboly, vyprávět příběh natolik vzdálený realitě, že je možné popisovat v něm skutečný svět, aniž by se od něj lidé oddělovali zdí."
jak píše John Scalzi v předmluvě nového vydání Věčné války z roku 2009. Málokde to platí tolik, jako v tomto případě. V době prvního vydání románu se zdálo že jde o sci-fi o Vietnamu. Až desetiletí ukázala, že jde o knihu o jakékoli válce. O válce z pohledu zdravého člověka, který ve své dutině lebeční nemusí celý svůj život vláčet jakousi zelenou břečku, ale má v ní mozek. Už jen tento pohled a jeho mistrné podání je dostatečným důvodem k přečtení Věčné války. Není ale důvodem jediným. Můžu zmínit čtivost, napětí, nebo dobrodružství které zažijete, ale rozhodně nesmím zapomenout zmínit budoucnost. Budoucnost kniha představuje poutavě, romanticky (Nebe) ale především hutně a depresivně (Země 21. století, Člověčenstvo 32. století). Rozhodně musím doporučit a bez nejmenší výhrady i uznat právo této knihy na veškerá ocenění v čele s Hugo, Locus a Nebula Award.
A ještě závěrem: Vůbec mi nevadil Heinleinův zelený pohled ve Hvězdné pěchotě, užil jsem si jí, přesto je Věčná válka o třídu lepší kniha!

4 31.01.2011