meluzena
komentáře u částí děl
Pan Zamjatin opět ukázal, jak dokáže na malém prostoru jít rovnou k jádru věci. Uf! Až z toho mrazí.
(následuje SPOJLER)
Petr Petrovič je krocan a jeho žena Andulka už dva týdny sedí na vejcích. Jenže jí to strašně dlouho trvá - prý ještě týden - a Petr Petrovič už nechce čekat.
,,Chytřejšího tvora nad Petra Petroviče na světě není, pořád jen přemýšlí, přemýšlí, stojí na jedné noze a přemýšlí.
Nakonec Petr Petrovič usoudil takto: ženské jsou k ničemu, loudy, škoda mluvit. Na to se musí po našem, po chlapsku, po krocansku."
A odloudil Andulku, aby se šla napít. Jedno vejce po druhém rozbil a vytahal nehotová kuřátka ven. Když viděl, jak jim visí krky přes skořápku, ,,zaplácal křídly, a honem přes plot, než to Andulka uvidí. Ženské jsou všechny stejné, je s nimi leda mrzení."
Kratičká, trochu tajemná povídka, na kterou je třeba mít klid. Já ji četla v tramvaji a nepobrala, co že to má být. Ale po druhém přečtení v klidu jsem musela vzdát hold autorově obrazotvornosti.
---
Ukázka:
Z fantasmagorického zamlženého světa se vynořovali do světa pozemského drakolidé, zvraceli mlhu, slyšitelnou v mlhavém světě jako slova, leč zde jako bílé kulaté obláčky. Vynořovaly se a tonuly v mlze. A s řinčením uháněly ven z toho pozemského světa tramvaje.
Na refýži tramvaje sídlil dočasně drak s flintou, uháněl do neznáma. Čepice mu padala na nos a určitě by spolkla dračí hlavu, nebýt uší: na odstávajících uších se čepice zarazila. Plášť na něm plandal až k zemi. Rukávy visely dolů. Špičky holínek, zahnuté nahoru, byly prázdné. A díra v mlze - jeho ústa.
To se ovšem odehrávalo v neskutečném uhánějícím světě a mlha, kterou ten ukrutánský drak vyplivoval, byla viditelná a slyšitelná:
"Tak tedy ho vedu, držku jednu inteligentskou - fuj! A von eště bude remcat, mrcha! Remcat bude!"
"No a - dovedls ho tam?"
"Dovedl, bez přesedání - do Království Nebeskýho. Bajonetem."
Díra v mlze zarostla. Zbyla jen prázdná čepice, prázdné holínky, prázdný plášť. Řinčela tramvaj a uháněla z tohoto světa.
Povídka psaná stylem "válečného zpravodajství" - v krátkých větách v přítomném čase, často bez přísudku. Působí to poněkud chaoticky, ale přesně to vystihuje atmosféru.
Když parník s vypravěčem po dlouhé plavbě arabským světem konečně dopluje do Oděsy, o které všichni tolik básnili, na vlastní oči vidí realitu přístavu - celní prohlídky, chaos lidského mraveniště. A nenadálou situaci, když posádka se křižníku Potěmkin vzbouří proti důstojníkům poté, co je zabit mladý námořník. A taky co udělá s lidem příliš mnoho kontrabandu - kořalka a petrolej končí dílem v jejich hrdlech, dílem v moři a v plamenech, hoří sklady cukru, lidi rabují, ničí a zpíjí se do němoty. Povstání na křižníku přerůstá v přestřelku s pevninou. Strach se mísí s dobrodružstvím a po třech dnech konečně Oděsu odpouštějí a odplouvají do bezpečí.
„Příležitost dělá zloděje“ – ale jen z toho, kdo má zlodějské sklony.
13-letý Todd Bowden je ztělesněním americké dokonalosti – pohledný, urostlý, chytrý, modrooký snědý blonďák, opečovávaný jedináček. Jednou u kamaráda v garáži narazí na staré černobílé časopisy s články o holokaustu a v tom okamžiku je ztracen. Když v jednom dědovi pozná hledaného nacistického zločince Kurta Dussandera, nyní Arthura Denkera, který bydlí kousek od nich, ucítí příležitost – slyšet všechny koncentráčnické zrůdnosti z první ruky, do nejmenších podrobností (a postupně zjišťuje, že ho násilí doslova vzrušuje). Dussander na to za žádnou cenu nechce přistoupit, ale Todd ho drží v šachu pod hrozbou udání. A tak spolu návštěvu za návštěvou otevírají Pandořinu skříňku a Todd dostává příležitost, která z něj dělá brutálního vraha. Jeho dosud spící deviace doslova vyhřezne a začne bobtnat jako hrnečku vař a není nikdo, kdo by řekl hrnečku dost.
Stephen King příběh hrůzně graduje až z toho mrazí a zároveň ústy svých hrdinů občas rýpne do USA, z čehož taky mrazí. Čtenáře-rodiče zamrazí třeba i z toho, jak Toddovi rodiče interpretují varovné signály.
Vynikající novela, která si nebere servítky. Doporučuji.
---
„Já vím, jak Američani všechno pokroutili. Ale proti vašim politikům vypadá náš doktor Goebbels jako dítě, které si hraje na písku s bábovičkami. Mají hubu plnou morálky a přitom koupou děti v hořícím napalmu. (…) Vojáci, co zabíjejí nevinné, dostávají od prezidenta metály, a když se od spálených nemocnic a probodených dětí vracejí domů, vítají je s jásotem a vlajkoslávou. Pořádají se pro slavnostní obědy, dostávají klíče od městských bran a volňásky na první ligu.“
---
„Chlapče, ty pořád nechápeš situaci. Nechápal jsi ji nikdy, od samého začátku. Zčásti proto, že jsi ještě chlapec, ale taky ne tak úplně… i na samém začátku jsi byl velmi STARÝ chlapec. Hlavním viníkem je tvoje nesmyslné americké sebevědomí, které ti nedovolilo uvážit možné důsledky toho, co děláš… a které ti to nedovoluje dodnes.
(…)
Hluboko uvnitř cítím, že tě nemám rád. Nic mě nemůže přimět k tomu, abych tě měl rád. Ty ses mi vnutil. V mém domě jsi nežádoucím hostem. Přinutils mě otevřít hrobky, které měly raději zůstat zavřené (…).“
---
„Jednou jsem tě strašil polepšovnou. (…) Ale použil jsem to jako otec klekánici, když chce postrašit dítě, aby se po setmění necouralo venku. Nevěřím, že by tě tam poslali, ne v téhle zemi, kde vrahům poklepou po rameni a pošlou je znovu do ulic vraždit, a to poté, co strávili dva roky u barevné televize v ʻnápravném zařízeníʼ.
---
„Jestli je [Todd] chladnokrevný? Řekl bych, že mu do pusy můžeš nalít horkou vodu a on vyplivne kostky ledu. (…) U soudu na něj budou koukat jako na nezletilce – je mu teprve sedmnáct. Řekl bych ale, že v některém ohledu nebyl nezletilý už možná v osmi letech.“
Příběh v příběhu. Vypravěč, postarší právník, je pozván svým šéfem do klubu, který se ukáže být nikoli klasickým klubem s členstvím a podobnými „přízemnostmi“. Těch zvláštních věcí je tu víc a asi není radno se příliš ptát. Jisté je, že v klubu se vyprávějí příběhy, poslední čtvrtek před Vánoci je vyhrazen příběhům tajemným – jakým je i Dýchací metoda, který vypráví bývalý praktický lékař. Příběh o jedné neprovdané těhotné pacientce.
Povídka má vysoký standard Kingova vypravěčského umění, avizované hororové tajemnosti ve mně v psané formě vyvolávaly něco mezi příjemným šimráním a úsměvem. O případné filmové podobě radši nepřemýšlím, protože film už bych mi asi tento luxus odstupu neumožnil.
Zvláštní novelka. Čtyři 12-letí kluci. Tři z ne zrovna ideálních rodin, ten čtvrtý (vypravěč Gordie) je pro své rodiče neviditelný (poté, co jeho starší bratr zemřel a oni se s tím nikdy nevyrovnali). Obyčejné klukoviny se mění ve chvíli, kdy se kluci dozvědí z novin o zmizení svého vrstevníka a z vyslechnutého rozhovoru o místě, kde se nachází jeho tělo. A tak se tam vydávají, protože ho prostě musí vidět. Cesta není ani krátká ani bezproblémová a na místě se vše ještě víc zašmodrchá.
Z Gordona je dnes spisovatel a otec tří dětí. Na tehdejší dobrodružství se dívá střídavě tehdejšíma a dnešníma očima, v prostřizích se dozvíme i pár věcí z jeho současnosti a přečteme si dvě jeho tehdejší povídky.
Jako celek je to roztříštěné i soudržné zároveň – zvláštní, že? Inu, mistrovství Stevena Kinga. Díky vynikající psychologii postav se můžeme projít v botách kluků bez vyhlídek. Té osudové předurčenosti je tu až tíživě dost, nicméně i světýlko naděje se najde a taky síla přátelství.
Při čtení jsem si vzpomněla na vynikající Kesseyho knihu Tak mě někdy napadá.
Určitě můžu doporučit.
Vymazlená novelka. Příběh o (bez)naději působí velice autenticky a Andy je starý lišák, který si umí počkat a v mezičase nesedí se založenýma rukama. A v závěru jen těžko nezdvihnete koutek úst v lehkém pousmání.
---
„Andyho jsem obdivoval. I přes problémy, který měl, dokázal žít vlastní život. Tisíc dalších to neumí nebo nechce nebo nemůže a spousta z nich ani není ve vězení.“
Na dovolené v jednom zapadákově vypráví starší muž vypravěčovi o tom, jak jej tu před rokem zaujala „ještě neprobuzená“ dívka a on se rozhodl jí napsat dopis od ctitele. Nepodepsaný. Bavilo jej sledovat, jak dívka zareagovala, a tak se rozhodl ve své tajné úloze pokračovat.
Je to kratičký příběh, který ani při své „délce“ nepostrádá zajímavé úhly pohledu a dějové zvraty.
Vypravěč - berlínský obchodník s uměním - zjišťuje, že všechna umělecká díla zmizela z trhu a že vlastně nemá co prodávat. Při listování starou korespondencí se zákazníky se upomíná na jednoho vášnivého sběratele, kterému dodávali už jeho děd i otec, když ještě vedli obchod. Dnes mu může být už k osmdesátce, nicméně se ho vydá navštívit s tím, že snad od něj něco získá. Nalézá nevidomého staříka, který se při zmínce o své sbírce rozzářil; ne tak jeho manželka. A tak se tajně od dcery dozvídá, že sbírka byla postupně rozprodána a utržené peníze díky inflaci stačily jen za nejzákladnější potraviny pro rodinu; původní tisky byly zaměněny v paspartách za bezcenné papíry a otec je díky své slepotě udržován v sladké nevědomosti, protože pravda by jej zabila. Obchodník je požádán sehrát „divadlo“ a s hrdým starcem obdivovat jeho „sbírku“ jako by to byly jeho někdejší poklady. Ač se při tom cítí příšerně, plně chápe a vzpomene si na stará pravdivá slova: „Sběratelé jsou šťastní lidé.“
Mistrně vystihnuté skoro až kruté procitání dvanáctiletého Edgara z dětské sladké naivní nevědomosti a nahlédnutí pod pokličku světa dospělých.
Navzdory zběsilému tempu příběhu dává autor čtenáři pochopit pocity i pohnutky každého ze tří hlavních postav i to, jak a proč se proměňují. Bravurně vystižená rozpolcenost mezi oddaností matky a vášní ženy, s tím spojené zmatení a zmítání malého Edgara i „lovecké zájmy“ mladého barona - vše .
Vynikající povídka. Zprvu banální duel mezi prostoduchým buranským, leč šachově geniálním velmistrem Čentovićem a obyčejnými cestujícími se mění díky zásahu neznámého muže, o němž je vlastně většina vyprávění. Skvělého vyprávění.
Mladý bohatý šlechtic, znuděný přepychem a dostupností všeho nač pomyslí si pomalu, ale čím dál víc uvědomuje, jak "odumírá zevnitř".
Pak se mu však jednoho půldne přihodí pár zdánlivě obyčejných věcí, díky nimž "procitne".
Moc pěkné napsaná povídka. Pomalé tempo popisující jeho "nežití" přejde ve zběsilou vřavu dosud netušeného, aby se nakonec zklidnilo ve vnitřní blaženosti.
---
"Věřím, že doopravdy žije jenom ten, kdo prožívá svůj osud jako tajemství."
---
"A nejpodivuhodnější je to: že dokážu najednou s lidmi o věcech mluvit i jinak než způsobem, jemuž se říká konverzace."
Vynikající povídka o chorobné neschopnosti mladého doktora odolat panovačným ženám, což má zničující následky nejen pro něj. Hlavní (anti)hrdina rozhodně není člověk, kterému byste fandili, nicméně je vystižen tak dobře, že se možná při čtení budete vrtět.
Mistrovská povídka o vysoce citlivém studentovi filologie, který si studia nevybral, ale podlehl tlaku otce, takže první semestr v Berlíně vzdorovitě „nahradil“ zhýralým a nočním životem. Po otcově zásahu se rozhodl pokračovat ve studiu na malé univerzitě v zapadlém městečku, kde ke svému překvapení narazí na profesora, který jeho dosavadní nechuť k literatuře změní v celoživotní vášeň. Má to však jeden docela velký háček.
Povídka zasazená do starého Říma. Násilničtí Římané vraždí a rabují na cizích územích a různé postavy z napadené Judeje se nemůžou shodnout, co je lepší. Obchodníci a kněží hlásají pokoru a neútočení, protože nechtějí přijít o své majetky a postavení, zatímco Menachem jednoznačně vyzývá k bojí za svobodu.
Styl asi měl připomínat jazyk bible, takže se to špatně čte. Nicméně disputace Menachema se zastánci pokoření se, jakož i argumenty obou stran, jsou rozhodně zajímavé a člověk si nemůže nevybavit nejrůznější dějinné události, kde se jedinec musel rozhodnout, jaký postoj sám zaujme. Jestli dobrovolně sehne hlavu, nebo se vrhne do boje a raději hrdinně zemře, nebo půjde cestou kolaborace a zradí sebe i svůj lid.
---
"Oheň se nehasí ohněm a voda nezalévá vodou. To je pravda. Avšak kámen se drtí kamenem, ocel se odráží ocelí a síla silou."
Vynikající povídka o ztrátě sladké dětské nevědomosti.
Šlechtic Jan Kryštof Zaluský se narodil bez rukou a s divným tělem. Jeho příbuzný Matvej ho vozí na káře a vystavuje ve městech a vesnicích jako fenomén neboli hříčku přírody.
Malý Vasja se stane jedním z diváků této zvláštní podívané a octne se tak tváří v tvář prvnímu životnímu paradoxu. Před diváky se fenomén naparuje, ale v soukromí je to sklíčený nešťastník.
---
„Člověk je stvořen ke štěstí jako pták k letu“.
---
"Máš dvě ve ruce, ale tvá hlava nestojí za nic, ubohý Matveji! Člověk je stvořen pro štěstí, ale štěstí není vždy stvořeno pro něho. Rozumíš? Lidé mívají ruce i hlavy. Jenže mně zapomněli přiklížit ruce a tobě omylem postavili na ramena prázdnou tykev."
---
"V noci jsme oba špatně spali; křičeli jsme a plakali že spaní. Bylo ostatně proč; ve spánku se nám oběma zjevovala fenomenova tvář a jeho oči, to studené a cynické, ti zastřené vnitřním bolem.
Matka vstávala a znamenala nás křížem ve snaze ochránit tím své děti před Irvin rozporem života, který se zabodl jako ostrá tříska do dětských srdci a rozumů."
Vynikající povídka vyprávěná bohatým jazykem..
Malému Vasjovi bylo šest, když mu zemřela maminka. Otec, místní soudce, se uzavřel ve svém zármutku a choval se k synkovi chladně. Ten ve svém vzdoru klackovatěl a prováděl všemožné čertoviny. V městečku se potulovalo pár „špatných lidí“, kteří se byli terčem posměchu a opovržení místních dětí i dospělých a usídlili se v opuštěné polorozpadlé kapli za městem. Vasja se třemi kamrády se tam vypraví na průzkum, ale kamarádi utečou a Vasja se seznámí s devítiletým Valkem a jeho čtyřletou sestrou. Tajně je pak chodí navštěvovat a získá v nich skvělé kamarády. Když se jednou dospělí „špatní lidé“ nečekaně vrátí a Vasju tam objeví, jejich reakce je překvapující. Vasja v jejich na první pohled žalostné existenci objevuje nečekanou srdečnou pospolitost a přátelství, skrze než nachází cestu i ke svému otci.
Strnadka přichází každý týden na posluhu prát a uklízet a během práce vždycky odvypráví všechny příkoří svého života. Maminka se to snaží všemožně zarazit, a tak ji jednou večer pošle pro vodu k pumpě. Strnadka se vrací s očima na vrch hlavy - že viděla na dvoře Černou paní (= smrtku). V tom okamžiku fantazie obou bratří začíná pracovat.
Zajímavá povídka o tom, kam až dokážou člověka dohnat myšlenky.
Tak nevím. Při čtení jsem si vzpomněla na pohádky Járy Cimrmana (Jak chudák do ještě větší nouze přišel, O třinácti tchýních atd.), kdy autor chtěl děti připravit na to, že v životě to nechodí jako v pohádkách, že v životě se nekončívá šťastně.
Vzhledem k situaci ve válkou sužovaném Protektorátu (povídka byla napsaná v roce 1943) nebyl žádný důvod k optimismu, ale mně tahle forma protestu prostě nesedla.
Ač vypravěč oslovuje děti a textu říká pohádka, jedná se velmi nepohádkové vyprávění o jeho (autorově?) dětství s dědečkem a babičkou, z něhož je cítit stesk po dávných časech dětství, které se nikdy nevrátí. Čtenář též vnímá realitu záměrně zkreslenou (přikrášlenou) dětskýma očima, která nechtějí vidět věci tak, jak jsou, nechtějí přijít o iluze.