meluzena
komentáře u částí děl
Stařičký sedlář Ilja Cvrček začne o jednom mrazivém podzimním večeru nečekaně vyprávět, jak mu umrzl syn. Barvitostí vyprávění překvapí ostatní čeleď i panstvo.
Tohle pan Bunin umí - vyprávění vesničanů je v jeho povídkách vždycky zážitkem.
Vynikající povídka o tom, jak se změní vnímání světa čeledína Averkije, když se náhle rozstoná a cítí, že brzy zemře.
---
„Pročpak nespíš?“ zeptal se zeť.
„Já snad nespím nikdy,“ odpověděl Averkij.
„Asi brzo umřeš,“ lhostejně poznamenal zeť a ulehl.
„Plevel do pole nepatří,“ zažertoval Averkij. „Cítím, že bude konec. Už si tak představuju, jak mi to v krku naposledy zachrčí..." pronesl beznadějně.
Povídka o zámožném sedláku Avději Trampotovi, který nikdy nepoznal velkou nouzi ani velké neštěstí a zármutek, a přece je pořád načuřený, nechce se z ničeho radovat. Vedle takového člověk se těžko žije - sousedům, dětem a nejvíc jeho ženě.
---
„Starosti dlouhého života z ní udělaly mučednici, z Avděje nerudného chlapa.“
Měšťan řečený Nebozez, liška podšitá, boháč, ale sama zlodějina přijde za starostou. Ten není doma. Během čekání vypráví jeho ženě a čeledínovi příhodu o vojákovi jak za groš kudla, který bez námahy přemohl chlapa jak horu. Čeledín dá k dobru podobnou příhodu a celé to uzavře tím, že Nebozez je se stejného těsta.
---
„Jen se nedělej. Víme o tobě svoje. Ty jsi taky malý, ale sporý, kamaráde. Taky je tě dost. Ty máš život jako kočka, anebo had, jedovatý had. Někdo nožem, ty žahadlem, co! Vždyť to vidíš sám. Koukni se na sebe a koukni se na mě! Já bych tě mohl zaškrtit dvouma prstama. Ale můžu já se k tobě rovnat? Když budeš chtít, tak že mě vyždímáš všecku krev, vycucáš mě do mozku kostí.“
Povídka o životě v malém městě. Alexandře Vasiljevně se z nudy dvoří švihák, budoucí boháč a lichvář Selichov a platonicky se do ní zamiluje seminarista a budoucí protojerej Kir Jordanskij. Po 30 letech stále žije jejich soupeření o úspěch, proslulost, blahobyt a účtu.
Povídka odehrávající se na Cejlonu. Nuzní rikšové se přetahují o bohaté zákazníky. Mladičký rikša s číslem 7 celý den vozí zvláštního Angličana, který pak nalíčí na odplouvající ruský nákladní Parník jako by mu šlo o život a tam filosofuje s dělníky z posádky.
Povídka začíná slibně zajímavým popisem života rikšů, pokračuje trochu tajemně o Angličanovi, který se nechává vozit na různá místa, jenže po odplutí parníku se to rozplizne do divného filosofování a celé to končí v podstatě do ztracena.
Žebrák musí počítat s lecčíms. Má nasysleno, ve škapulíři nosí 100 rublů -má se o co bát. Chlap v hospodě ho překvapil - divný patron, rozkazovačný, agresivní a plačtivý (šílená kombinace!). Poklidné vyprávění se změní v „thriller“ vč. tragického závěru, z kterého až mrazí. Uf!
Svižné vyprávění chytré a pracovité Nastasji s nohama na zemi, která moc dobře věděla že když chce mít hezký život, musí pro to něco udělat. A tak se činila.
Povídka má říz a z textu přímo čiší vitalita a nezdolnost hlavní hrdinky.
Mladý gymnazista o prázdninách pracuje, protože chce poznat vesnický lid. Pracuje s čeledíny na poli, pozoruje je, rozmlouvá s nimi a skoro už podlehl okouzlení. Myslí si, že je dokonale poznal. Tu noc ale chlapi začnou vyprávět - jeden zabil, druhý zabil... a mladík ztrácí iluze o idyličnosti vesnice.
Vynikající, barvité vesnické charaktery, šťavnaté vyprávění. Historka o potvoře koze je přímo vynikající groteska.
Stařičký čeledín Arsenič vypráví dvěma kluků z bohaté rodiny příběhy dvou světců a sám se nad nimi dojímá. Světců, kteří byli velcí hříšníci, ale skrze utrpení došli vykoupení. Arseničovi se zjevně líbí to utrpení a odhodlání, s jakým se světci do něj vrhli - až u toho roní slzy.
Povídka zajímavě vystihuje ruskou duši, kterou dojímá utrpení.
Ačkoli Natalije ví, že se jednou vdá za Siverse, který je pohledný a šikovný a ona v poslední době sní o tom, jaké to bude, v tom okamžiku, kdy se dozví, že už zítra ji přijde požádat o ruku, naplní ji „jakýsi šťastný zármutek“ a „blažená hrůza“ a ona se těm rozporuplným pocitům poddává celou noc. Dlouhou letní noc, kdy je pořád světlo a kdy je jak se na venkově říká: „svítání až do svítání“.
Roztomile naivní dívčí vytržení z nadcházejících vdavek a manželského života.
Geniální povídka. Vypravěč je při projížďce "lapen" sousedem a chtě nechtě musí přijmout pozvání alespoň na krátkou návštěvu. Repliky souseda jsou vtipné kouzlem nechtěného, vypravěč si občas přisadí nějakou vtipnou poznámkou.
---
„Usedáme - hostitel do křesla u stolu, já na pohovku a balíme si cigaretu. Žádnou konverzaci si vymýšlet nemusím, hostitel ani na okamžik neustane ve svém nesouvislém drmolení.“
Povídka z dob, kdy neprovdané dívky byly vydané na pospas drzým mužů, kteří si brali... a ubohým zneuctěným děvám zbyla ostuda, společenské odsouzení a oči pro pláč (přičemž ruské dívky jako by měly zvláštní talent si v tom snad i libovat).
Dobře napsaný příběh, o něčem, co už (zaplaťpámbu) dávno odnesl čas. Není úplně šablonovitý příběh - autor jej zakončil skoro až šibalsky.
Kratičká povídka s trochou magična. Příjemný nabrat do doby, kdy literatura ještě nepotřebovala strhující akci ani komplikovaný děj.
8. příběh, který knihu uzavírá, se věnuje mladičké Lence Lipkové a havíři Vilému Svojsíkovi, který ji topící se vytáhne z ledové řeky. Mohl by z toho být románek, nebýt to v Želarech a nebýt turberkulózní smrti, která mu sedí za krkem. Některé drobnosti z předchozích příběhů se tu osvětlí, nicméně i tak bych potřebovala klub nechápavého diváka.
7. příběh knihy nás zavádí k inženýru Šeldovi a dozvíme se lecos o běhně Pavlíně, jeho dceří Lízince a Vilému Svojsíkovi a další střívpky zapadnou do mozaiky.
V 5. příběhu knihy se opět vracíme k přátelství Vratislava a Helenky a dozvídáme se, jak to tehdy začalo a proč ty dva nelze od sebe oddělit.
Skvěle vystihnutá dětská duše.
6. příběh knihy je zastavením u manželství Zuzanky a Marka. Zuzanka byla zvyklá na přepych i na to, že se jí muži dvoří. Marek byl výjimka, navíc byl krásný. Učaroval jí. Musela ho mít. I za cenu prokletí otce a ztrátu veškerého bohatsví. Nezalitovala nikdy ani na minutu, protože to, co získala, vše vysoce převážilo - svobodu v tom nejširším smyslu.
4. příběh knihy je malou odbočkou k Ženi, která už jako dívka měla spoustu snů, jenže koktala, byla plachá a navíc levák. Nenaučila se psát - pravou to nešlo. Až bratr Honza ji to po dvou letech naučil, oběma rukama. A ukázalo se, že ruce má ze zlata, není líná, má fantazii a pod rukama jí vznikají přímo zázraky - šila s odstřižků, háčkovala, pletla, paličkovala, vyřezávala. Její výtvory šly na dračku a ona si po nejdrobnějších mincích naspořila jmění. Jako jedna z mála žen žije spokojený život.
3. příběh knihy. Malý Vratislav kamarádí s ještě menší Helenkou. Drsné podmínky daly vzniknout přátelství, kterým nic neotřese. Skrze jednoduché příhody a učitelovu intervenci vidíme či tušíme, co ty dva drží u sebe (a možná jim trochu závidíme). Pak sledujeme nit učitelova přemýšlení a skutků a trochu víc chápeme různé souvislosti.