Poslední soud
Povídka od:
Karel Čapek
Z knihy:
Povídky z jedné kapsy, Povídky z jedné a druhé kapsy a další povídky (5 povídkových sbírek), Povídky z jedné a druhé kapsy
Devítinásobný vrah Kugler se dostal před Boží soud a svědek Bůh mu vypočítává, co všechno v životě provedl. Hezká je myšlenka, že Bůh nemůže soudit, protože všechno ví. Proto si člověk zaslouží být souzen pouze omylnými lidmi...
Poslední soud
Rok vydání originálu: 1929
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (4)
Přidat komentář
Nakolik mohu soudit, je to nejlepší povídka sbírek. Určitě je to má nejoblíbenější povídka. Ono je to s tou spravedlností hrozně těžké. Člověk by rád řekl, heleďse, tys udělal toto, což vedlo k tomuto, objektivní stránka je jasná a poškodil jsi tím tento chráněný zájem, objekt je nesporný. To žes to udělal ty, subjekte, to je v zásadě jisté a nezdáš se mi, že bys toho opravdu litoval, subjektivní stránka je tedy vyřešena, hele, tady máš flastr na patnáct let.
Jenže co když ona ta subjektivní stránka až tak jednoduchá není? A jakože není. Bavme se o tom, jednal jsi úmyslně, či nikoliv? A jednal-li jsi neúmyslně, věděl jsi, že tvé jednání může mít takové následky, či nikoliv? A když už jsme u toho, byl jsi při smyslech, schopen posoudit následky svého jednání? Jo a motiv, jaký jsi měl motiv? To jsou otázky, které se řešit musí, není však snad nutno podotýkat, jak absurdně složité na rozřešení jsou.
Ale co když půjdeme hlouběji? Proběhla toho času ve Francii jedna soudní kauzička. Jistý Abdelmalek Bayout byl obviněn z vraždy. Kterou spáchal. Ovšem jeho obhájce přišel s poměrně kreativní obhajobou. Bylo dokázáno, že Abdelmalek trpí genovou poruchou na genu MAO-A. A právě tato porucha (neptejte se mě co to značí) měla býti důvodem proč činil, jak činil. A poslyšte, soud mu na základě této obhajoby snížil trest! A to, vážení, je průser a bomba nastražená v soudním řízení. Ještě nevybuchla a snad ani nevybuchne, ale je přítomná. Proč? Inu, abych zde parafrázoval Marka Váchu, existuje výsek společnosti, který mnohem častěji páchá násilnou kriminalitu a obsazuje vězení, v poměru k jinému výseku. Tím výsekem, či skupinou jsou muži. Normální člověk přeci tu kolegyni neznásilní a toho pána na ulici nezabije, banku nevykrade! Může za to porucha, chromozom Y! A co když trpím poruchou, kterou zkrátka ještě věda neodhalila, proč bych pro to měl být trestán? Ale nemusíme být tak absurdní. Víme, že alespoň za některými případy trestné činnosti na úseku lidské sexuality mohla nádorová onemocnění. Nu a přidejme, co když pachatele jako malého šikanovali? Znásilňovali? Týrali? Vyřazovali ze společnosti? Co když se mu zkrátka dostalo špatné výchovy?
Kdybychom toto všechno věděli, nemohli bychom nikdy nikoho odsoudit a nemohli bychom nikdy zjednat spravedlnost, neboť, jak píše Pratchett, té není ve vesmíru ani zrníčko. Nelze soudit, pokud víte všechno, protože i toho šíleného vraha vám bude dříve či později líto. Vševědoucí nás tedy soudit nemůže. Je ale lidská spravedlnost lepší? Lidé patří lidem. To napsal Čapek dobře, ale člověk se s tím tak nějak nemůže spokojit. My neradi odsuzujeme někoho, aniž bychom jistě věděli že daný čin spáchal a dostává se mu trestu, jež zasloužil. To prostě není… přijatelné. A pak Přicházejí Bayoutové.
Dalo by se na témata povídky napsat mnoho knih, tak jako o jemném citu, se kterým ji Čapek napsal, ale na jednu kratičkou povídku jsem toho už zase já napsal více, než by bylo vhodné. Končím tedy.
Zajímavé zamyšlení. Za života i po smrti nás soudí ne boží, ale lidská spravedlnost. Tak trochu slepá a nikoliv vševědoucí.
Téma povídky se hodí do sbírky apokryfů. Čapek zbavuje Boha výsady být soudcem lidských hříchů a nechává mu pouze úlohu svědka. Je to smutná povídka, ale dobře končí!