Edda, Sága o Ynglinzích přehled

20.10.2023

Kniha, kterou je třeba číst v této formě. Tedy s předmluvou překladatelky, která zasazuje dílo a autora do kontextu doby a s rozsáhlým poznámkovým aparátem, který neodborníkovi poskytne lepší orientaci.
Jestliže někteří vtýkají Gaimanovu převyprávění severských mýtů přílišnou stručnost, pak by si měli přečíst Snorriho Eddu a zjistili by, že každý z Gaimanových příběhů je v originále pouze odstavcem.
Co mě na Snorriho přístupu moc pobavilo, byla skutečnost, jak na půdorysu "literárněvědného" díla vrátil do křesťanského světa pohanskou mytologii.

Do značné míry bych se zde mohl opakovat vzhledem k mému komentáři u starší Eddy, ale pokusím se být pokud možno originální.

Mimořádně oceňuji předmluvu, která popisuje život a dílo Snorriho Sturlusona, uvádí Eddu, i Ságu. Je velice užitečná a obsahuje informace, které přeci jenom čtení poněkud ozvláštní.

Co oceňuji nepatrně méně – a je to obecnější znak Eddy, i Ságy – není nějaká chyba, nebo něco co bych mohl kritizovat z hlediska formálního, jedná se spíše jen o jakousi skvrnku na kráse z pohledu čistě osobního. Zatímco je starší, poetická Edda čistá a ryzí, dokonalý originál, ničím neředěné mrazivé mytologie, Snorri, a nikoliv nepochopitelně, řízl onu čistou mytologii křesťanstvím, dějinami světa a jakousi podivnou „racionalizací“. Opakuji, dává to smysl a je to ve skutečnosti celkem elegantně, ač vtipně pojato, ale osobně mi to maličko kazilo požitek. Ta Trója, s tím Kristem mi to prostě maličko znepříjemnili. A upřímně, Augusta jsem tam fakt nečekal.

Jinak, hovoříme-li o knize, musíme ji pojmout jako dvě, respektive tři části. První je Edda a Básnický jazyk jako, řekněme podkapitola. Druhá část je Sága o Ynglinzích. A funguje to tu opět do značné míry podobně jako u starší Eddy. První část, O bozích (v tomto případě Edda a Básnický jazyk) je zábavná a neskutečně zajímavá. Druhá část, O hrdinech (v případě Ságy to platí ještě více), je prostě nudnější. No je to tak no… V první části nám Snorri bravurně převypravuje některé Eddické mýty ústy Vysokého, Stejně vysokého a Třetího. Je to dokonce i stejně koncipované jako starší Edda – čili jako jakási vědomostní exhibice. „Copak ty tohle nevíš? No to jsi ale blbeček, že neznáš jména těchhle osmnácti obrů a osmdesáti trpaslíků!“

Jazyk básnický navíc přidává i některé příběhy, které nepocházejí ze starší Eddy a já jsem na ně například už dávno zapomněl. Ano, znal jsem je jako malý, ale prostě jsem je nějak vytrousil a bylo velice milé si je osvěžit. A to ať již hovoříme o Lokiho příhodě s kozlem, nebo o Ódinovi, který sere na všechny básníky.

Sága je prostě méně zajímavá. Člověku se skoro zdá, že přejala biblické manýry s vyjmenováváním rodokmenů, jenom to trošičku opepřila nějakou drobnou příhodou ze života nějakého toho krále, nejlépe takovou historkou, která končila jeho relativně kreativní smrtí.

Obecně vzato je to skvěle napsané a pokud se chcete do skandinávské, či jednodušeji nordické mytologie dostat hlouběji, je tato famózní historická památka naprosto nezbytná. Ale osobně bych spíše doporučil starší, poetickou Eddu. Některé části z ní si přečtete i v mladší Eddě a mám-li být upřímný, ty části mne osobně stále zajímaly nejvíce, ale přečíst si ji jako celek je nezbytné. Potom bych doporučil jako shrnutí a doplnění dalších mýtů, zde přítomnou mladší Eddu.