Láska ve špičce italské boty přehled

21.03.2024

„Tak a teď prostě začnu žít.“ Říkáte si někdy tuto větu?
Sbíráte odvahu a hledáte někoho, něco, co Vám pomůže se rozhodnout a změnit to, co už déle nechcete snášet?
Milujete taky italské jídlo jako já?
Láká Vás cestovat a zapomenout na všední kolotoč?
Toužíte se zasnít nad opravdovou láskou?
Říkáte si, jak jen ostatní lidé zvládají své pubertální děti?
Možná jste odrostlé dítě, kterému se naprosto a úplně totálně pomátli rodiče?
Nebo jen prostě přišel čas, kdy si chcete dopřát příběh, plný nástrah života, lásky a bláznivého dobrodružství?
Tak pokud jste alespoň jednou odpověděli „ano“, tak držíte v rukou tu nejsprávnější knihu.

Jde myslím o klasickou, ikonickou love story. A to je bez debat.
Jde o autobiografický milostný příběh. Se vším všudy. A to chce odvahu. To je mi sympatické.

Je určitě mnoho rodičů, kteří si začnou užívat se svým celoživotním partnerem, sotva děti dospějí, ale je nás jistě i pár, co jsme se napoprvé (nebo i napodruhé) úplně netrefili. Zde máme skvělý příklad, jak nezevlovat, nefňukat nad sebou, ale skočit do života konečně rovnýma nohama. A to i v případě, že dvě starší děti už dospěly, ale nejmladší dcera je zrovna v pubertě a tu novou matčinu euforii poněkud bojkotuje.
Co mi kniha dala?
Našla jsem tu především jasnou výzvu. Dosti adresnou i hlasitou. Věřím, že svou moc příběh ukrývá někde za všemi písmenky zejména proto, že je dokonale upřímný a neotřele přímý. Blanka prostě míří přesně. Do srdce. Nesrabí se se slovíčky. Je zřejmé, že má vypravěčský dar a umí ho i naprosto přirozeně použít.

Počítám, že tu knihu většina čtenářů přečte nakonec na jeden zátah jako já. Děj mne pohltil a vyplivnul na konci: přesně, jak to mám ráda.
Po dočtení mi dlouho znělo v uších to, co se mi na břehu Zátoky Bohů (Costa degli Dei), kde jsem Blanku vlastně celou dobu napjatě pozorovala a fandila jí, co se mi vracelo jako bumerang:
je-li člověk k sobě sám upřímný, nespokojí se s polovičatým způsobem existence.

Trochu emocionální smršť, spoustu slz, trochu pohádka, hodně smíchu; hromada laskavého humoru. Blanka-Bianca, tajemná Siréna, zachytila mistrně a velmi přirozeně hodně situací, které jsou mi povědomé, ale sama bych je takhle upřímně rozhodně popsat nedokázala, ani nejlepší své přítelkyni.
Mě odrovnala nejvíce prostě ta spousta jistoty, nacpaná mezi řádky, té jistoty, že i za hodně tmavým mrakem se vždy schovává slunce. A basta.
Ta samozřejmá naděje, že úplně kdykoli lze začít znovu: a to v podstatě se vším. Blanka je inspirací všem méně statečným, které/ kteří váhají začít znovu.
Seknout s nefunkčním manželstvím, riskovat, že zbytek života stráví člověk sám. Přenést se přes to, co tomu řeknou lidi, postavit pubertální dítko před hotovou věc a riskovat, že léta přirozeně budovaný vztah s ním se navždy pokazí...Vydat se konečně tam, kam nás srdce táhne. Dovolit si novou lásku. Nezaleknout se nové tchyně. A taky: dělat všechny ty věci, na které nebyl čas. Kdo z nás má tu odvahu?
Popravdě málokdo. Nastávají konečně časy, kdy je třeba jít naproti štěstí. Štěstí není žádné podivné koření. Je to stav, který si můžeme sami krůček za krůčkem vybudovat a lapit ho za jedno křído – tak trochu- do sítě utkané z takzvaně obyčejných dnů.

Napsala jsem o té knize spoustu slov, jak teď vidím. Nedaří se mi se vymáčknout ze sebe to, co by bylo záhodno ještě o knize říci na prvním místě.
Protože nemám moc ráda spoilery, snažím se přeskočit napínavá místa v příběhu. A také proto jsem vám asi moc o srdci knihy neřekla. Rozhodně jsem se ani nepřiblížila pocitu, který jsem měla po dočtení.
Ale díky Blančině knize ve mně znovu vyklíčila ta myšlenka. Myšlenka, že opravdu všichni máme právo dospět ve svém životě do bodu, kdy budeme moci spokojeně říci: „Všechno, co je opravdu důležité, už mám.“
Těším se moc na další autorčinu knihu.