Lazar a píseň přehled

30.04.2021

Po hluboký vodě,
po černý hlubině
utržený kvítí
pryč ode mne plyne.

Že nebylo nikdy
lásky mezi náma,
voda si to kvítí
sama zutrhala.

Zpívá Lucie Vondráčková, ale málokdo ví, že text (Černá voda) pochází z pera Josefa Kainara a ze sbírky Lazar a píseň. Na kráse této knihy se podepsaly i černobílé fotografie Jana Paříka a grafická úprava Oldřicha Hlavsy, který dlouhá léta upravoval základní řadu Klubu přátel poezie. Jsou to perly každé knihovny. (Ten můj Lazar a píseň je už móóc opotřebovaný...)
S láskou bývá trápení, kterému neunikl ani Kainar. Nešťastně se zamiloval do své spolužačky, a když jeho city neopětovala, pokusil se ukončit svůj život. 5. května 1934 se po odchodu ze školy střelil do levého boku bubínkovým revolverem, který měl od kamaráda v úschově. Když zjistil, že stále žije, došel sám k lékaři, který ho poslal do nemocnice, kde mu vyoperovali kulku..
Všednodenní jazyk obyčejných lidí přibližuje tuto poezii všem čtenářům. Kainar si na nic nehraje, netváří se jako svrchovaný estét a dokáže vyjádřit jak okouzlení, tak životní starosti a utrpení. Jeho verše jsou úderné jako slova starých blues. Musíme se zamyslet sami nad sebou.

Pan Lazar chodí po městě,
nahlédá do kočárků:
Děťátko, růže,
jak je mi tě líto!
Všechny nás veze jiný kočárek.
Ten, který peřinky má plné popela
a věčně hoří…

Oblíbená báseň: Kocourek.
Česká klasika. Kainara stále milujeme a jeho básně si zpíváme!

Celý rok jsem odkládal tuto sbírku básní a to i přes to, že jsem věděl, že se mi nejspíše bude Kainarův styl líbit. Když jsem totiž slyšel z úst Miroslava Kováříka báseň Podvečerní jízda vlakem v Čechách v zimě 1969, musel jsem si ji zamilovat a následně naučit zpaměti. Nu a nyní přišla řada i na Lazara.

A jaký z toho mám pocit? Velice příjemný. Nebo nepříjemný, ale příjemně. Existencionalismus jeho díla je tak hluboký a temný, stejně jako sarkasmus, kterým jej předvádí, že se mi to prostě a jednoduše líbit muselo. Všechny básně sbírky se mi samozřejmě nelíbily, ale ani jedna se mi neošklivila a některé byly tak silné, že jsem si je zamiloval.

Konkrétně titulní báseň „Lazar a píseň“, je vynikající. Pan Lazar chodí po městě, v klopy má chryzantému a mě z toho mrazí. Lazar představuje jakýsi souhrn lidských špatností, jejich ztělesnění a myslící manifestaci. Tak si pan Lazar chodí po městě, s úsměvem, který by vykostil býka a lidé ho vlastně mají rádi. Protože je jejich nedělitelnou a nutnou součástí, až do konce světa.

Vedle pana Lazara mě zaujala báseň „Dveře“. Báseň společenského odcizení, rozvázání vztahů a stesku myslím nejen po mládí. „Ten starý dědek, to jsem já.“ Hluboce zoufalý verš, který podle mě jednoho dne napadne každého a to nejen starého člověka.

A poslední, co zde zmíním je „Černá voda“. Nevím vlastně ani proč, ale tato báseň mi připomínala Kytici. Jakási temná, nepopsatelná atmosféra, vycházející z nitra člověka a působící na jeho nejniternější cítění.

Sbírku velice doporučuji, zvláště těm, kteří mají rádi poněkud pochmurnější atmosféru. Číst radím v tichu a klidu, bez lidí v nejbližším okolí.