Legenda o Sigurdovi a Gudrún / The Legend of Sigurd and Gudrún přehled

05.01.2022

Uvažoval  jsem, jestli si nejdřív nepřečíst původní literární zdroje, ze kterých Tolkien tuto legendu upletl. Nakonec jsem přeci jen začal Tolkienem a myslím, že to byla dobrá volba. Zlomky hrdinských písní z básnické Eddy, prozaická Edda Snorriho Sturlusona i Sága o Völsunzích, natož pak pozdější Píseň o Nibelunzích jsou natolik vzájemně rozporné, fragmentární nebo naopak oblepené pozdějšími dodatky, že přečíst si Tolkiena znamená získat základ, ze kterého lze později konat dobrodružné výpravy přímo ke zdrojům, aniž by člověk rovnou zabloudil v houštině prastaré ústně-literární tradice. Tolkien se s badatelskou erudicí i tvůrčí intuicí velice zručně probírá jednotlivými verzemi, kombinuje je, případně doplňuje a snaží se dobrat literárně nejpůsobivějšího a přitom autentického vyznění. Snad jen v prvním a druhém oddílu Písně o Völsunzích občas vynechává motivy, bez kterých není úplně snadné zvratům v ději a motivacím hrdinů jasně porozumět. K tomu je zapotřebí komentář. Podobně v závěru Písně o Gudrún není zcela jasné, jak chce (zajatý) Gunnar utopit před Atlim poklad v Rýně. Jinak je ale právě jeho verze podle mě nejlepší. V každém případě velmi doporučuji číst text i s erudovaným komentářem Christophera Tolkiena – je to sice pomalejší a čtenářsky náročnější, ale budete tak mít z četby i větší zážitek, protože tím příběh dostává další vrstvy. Například se tak dozvíte, že do Písně o Völsunzích vložil Tolkien i typický motiv své silmarillionovské mytologie  – člověka vyvoleného bohy či sudbou k tomu, aby jednou, na konci věků, zachránil svět. Tím tomu heroickému, ale trochu bezvýchodnému koloběhu lásky, kouzel, předtuch, zabíjení, odplat, mamonu a sudeb dodal další, nadčasový rozměr. Podobně v Písni o Gudrún vyznívá velmi tolkienovsky motiv uchovávání Gudrúnina žalu v dlouhodobé lidské paměti jako věčný archetyp lidského utrpení a zmaru. Takže oceňuju na jedné straně Tolkienovu úctu k originálům, která ho však neomezila ve vlastní tvořivosti a schopnosti dodat původním příběhům svoji vlastní nadstavbu. Závěrečné dodatky o původu legendy, to je skutečná karamelka pro milovníky těchto starých příběhů. Konečně je třeba smeknout před kongeniálním českým překladem. Čeština je sice vůči starogermánské aliteraci trochu hluchá, ale překladatel se snaží, seč může, aby nám aspoň stopu čtenářského zážitku z ní zprostředkoval. Občas mě rušilo, že aliterační hlásku někdy dává na konec druhého verše (a to i v těch případech, kde by velmi dobře mohla stát tam, kde správně – dle Tolkiena – být má, tedy na jeho začátku, aniž by to působilo formalistně) ale ctím jeho záměr a důvody, které vysvětluje v komentáři. Na druhou stranu se mu občas povede takový překladatelský majstrštyk jako např. "Upředla umně / úradky mocné – mrazivé mámení / a měnivá kouzla." Nebo ve druhé písni "Žehů dým hubne / hroutí se hranice – ve větru popel / vznáší se zchladlý." Není to krása? V každém případě je ale takovým majstrštykem celá tato kniha – jak po stránce autorské, editační, překladatelské, tak i knižní (krásné miniatury Billa Sandersona vycházející z řezby  na vratech norského kostela). Z hlediska čtenářského je to záležitost pro (nejen) tolkienovské fajnšmekry.