Malvína z Bretaně přehled

04.03.2023

(SPOILER) Důležitá úvodní poznámka: Tento komentář se vztahuje jak ke knížce "Malvína z Bretaně", tak jako doplnění mého komentáře ke knize "Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)", ten viz zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/tri-muzi-tri-muzi-ve-clunu-o-psu-nemluve-13151?orderBy=new
V komentáři k autorově nejznámější knize "Tři muži ve člunu o psu nemluvě" jsem napsal, že se mi její humornost jaksi nezdá, že humor v ní na mne nepůsobí zcela přesvědčivě. Do knihy jsou totiž vloženy tři epizody, které jsou ve skutečnosti velmi závažné a nemají s humorem co dělat. Proč tam jsou? Snad mi dává odpověď tato knížka, kde jen pouze prvá povídka má zdánlivý náznak humoru. Jako stěžejní myšlenku těchto tří povídek vidím autorovu velkou empatii k ženám, které jsou nuceny snášet lidsky ponižující stav ve společnosti, pro kterou je samozřejmostí to jejich podřadné postavení. Ve "Třech mužích ve člunu" jsem byl téměř šokován epizodou s nálezem utopené svobodné matky, která svou zoufalou společensky a sociálně neúnosnou situaci řešila sebevraždou. Tato epizoda je v knize vylíčena dle mého názoru daleko přesvědčivěji, než veškeré humorné záležitosti. Ve třech povídkách zde komentované knížky vidím jakési pokračování poukazování na tuto problematiku postavení žen.
V povídce Malvína z Bretaně vůbec nevidím jako hlavní postavu vílu Malvínu ani muže kolem ní, ale ty dvě ženy, jejichž manželům nevyhovuje jejich chování. Tak si to s pomocí kouzelné víly zařídí, aby se dotyčné změnily. A ony se změní. A manželům to najednou nevyhovuje a chtějí to zpět. V prvém případě se to podaří, ve druhém to již nelze, protože Malvína tím, jak se změnila z víly v ženu už moc měnit lidi ztrácí. To je ale jen děj, který by nás měl donutit se zamyslet. Proč by se vlastně měly ty ženy měnit? Chtěly to ony samy? Proč se nenechali změnit ti muži? Proč oni neřekli kouzelné víle "Prosím Tě kouzelná vílo změň mne, udělej ze mne milujícího manžela ať jsem spokojen s tím jakou ženu mám a nacházím na ní v tom stavu v jakém je to, co je v ní dobré a přestane ze mne být upšnivý brblavec." Ne, oni potřebují změnit ženu. A na názor ženy se nikdo neptá.
"Jelenicové rukavičky" jsou snad nejsmutnější povídkou, jakou jsem četl. Zdánlivě příznivě a slibně se rozvíjející milostný příběh je okamžitě uťat když muž poznává, že dívka, se kterou navazuje vztah a ve které vůči sobě vyvolal příznivé emoce má tělesnou vadu. Beze slova končí vztah a když mu později lékař sdělí, že ta vada je léčitelná, tak začíná onu dívku opět hledat. Bezúspěšně. Na pocity oné dívky se dotyčný muž vůbec neohlíží, vidí zde svůj výhradně sobecký zájem: Má vadu, nechci ji. Jééé, vždyť je to léčitelné, honem za ní zpět. A ještě si namlouvá, že to je vlastně pro její dobro, protože on by jí pomohl. Sobectví kombinované s pokrytectvím.
Třetí povídka je jakási malá detektivka, ze které uvedené myšlenky sice jen druhotně, ale přece jen rovněž prosakují.
Závěrem uvedu, že zejména prvé dvě povídky na mne svou atmosférou působí jaksi výrazněji, než humor vylíčený ve "Třech mužích ve člunu". Kdyby ve "Třech mužích" nebyly ty jednoznačně smutné epizody, byl bych i ochoten věřit, že autor si psaní humoristického románu (zde použiji módního slova) "užíval". Ale ony tam jsou, takže můj dojem je, že zde zabil dvě mouchy jednou ranou: Jednak v oněch smutných epizodách přesvědčivě uvedl své názory a jednak vyhověl žádosti nakladatele aby napsal úspěšný humoristický román. Podařilo se mu obojí.