My, zvířata přehled
Justin Torres
Románový debut Justina Torrese My, zvířata (We the Animals, 2011) byl v angloamerických médiích přijat s bezvýhradným nadšením; recenzenti se přímo předháněli, kdo knihu pochválí víc. Torresova kniha přitom není nijak rozsáhlá – ale co chybí na délce, dohání autor intenzitou: jeho věty jsou vycizelované, zahuštěné a úsporné. Próza vypráví o dětství a rané pubertě tří bratrů z poněkud dysfunkční bělošsko-portorikánské rodiny; vyprávění pokrývá přibližně šest let jejich života, točí se přitom především kolem nejmladšího chlapce a kromě jímavého líčení dětského světa a bezmála sociologické sondy do prostředí chudého amerického předměstí se zaměřuje především na dětské a adolescentní hledání vlastní sexuality (tento rozměr díla je asi nejvýrazněji autobiografický). Relativně prostý příběh je vyprávěn zcela mimořádným způsobem: jak konstatoval kritik časopisu New Yorker, román My, zvířata je „úchvatná koláž drobnokreseb, již Torresův mimořádný vypravěčský talent proměňuje v magické zaříkávání.“ Výsledkem tohoto zaříkávání je prvotřídní literární událost.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize My, zvířata. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (9)
Kniha se četla neuvěřitelně rychle. Příběh byl zajímavý. Autor do textu zakomponoval dosti ,,budíčků”, aby si udržel čtenářovu pozornost. Jediné co mě mrzí je až moc rychlý a spádovitý konec, vůbec by mi nevadilo, kdyby jej autor více rozpracoval.
Jinak velmi přínosná kniha, jsem rada, ze jsem na ni narazila.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha My, zvířata v seznamech
v Přečtených | 60x |
ve Čtenářské výzvě | 6x |
v Doporučených | 6x |
v Knihotéce | 20x |
v Chystám se číst | 40x |
v Chci si koupit | 1x |
To, že někdo má co říct, (bohužel) neznamená, že napíše dobrou knihu.
Kritika o knize mluví v superlativech, ale já její nadšení nesdílím. Námět je silný, vyprávění působí roztěkaně; svižné čtení od samého začátku a čím blíže konci, tím útržkovitější, více zkratek a náznaků, takže čtenář si může (musí) domýšlet, co se hlavnímu hrdinovi honilo hlavou a co se kolem něj vlastně dělo. Což působí nikoli jako záměr vypravěčského talentu, ale spíš jako jeho nedostatek - jako by autor měl CO říct, ale nevěděl JAK.
Podobný roztěkaný styl měla např. kniha "Všechno, co si nepamatuju" a tam mi to přišlo na místě.