Na kratším konci ulice přehled

11.07.2023

Čekala jsem něco jiného - asi víc melancholie, bezvýchodnosti a zmaru. Ty tady sice taky byly, ale spíš jen jako kulisa pro vypointovaný situační humor. Někdo v dřívějších komentářích zmínil Pelíšky, Báječná léta pod psa nebo Šabacha a toho jsem se trochu bála, nemám tento pohled na socialismus ráda. Přijde mi, že zlehčuje dobu, která mnoha lidem zničila život. Že přehlíží jejich utrpení a zároveň ze záporných postav dělá jen jakési oběti vlastní hlouposti. Znovu bych tuhle knížku nečetla.

20.04.2022

(SPOILER) Bylo mi šestnáct, chodil jsem s holkou, jejíž děda vedl kino na maloměstě. A tak brala do kina ona mě. Viděli jsme Pelíšky, i když to byl tou dobou už snad rok starej film, viděli jsme úplně nový Pupendo a pak taky Sonnenalle (někdo to z nějakýho důvodu pustil do distribuce jako Eastie Boys.). Ten film mě uchvátil.
No a už mi není šestnáct. Holku odvál čas, jejího dědu bohužel taky, Kino dávno zrušili a přestavěli na multifunkční kulturní středisko (už se tam nepromítají filmy) a já na ten film náhodou někde narazil. A protože narozdíl od šestnáctiletého Kochyho už mám doma internet, mohl jsem si o filmu a jeho vzniku něco přečíst. A tak jsem se dozvěděl, že námět napsal Thomas Brussig a podle filmu i novela Na kratším konci ulice, která, jak se ukázalo, byla docela vzácná a těžko sehnatelná. Nakonec se ale dobré dílo podařilo a já se dal do čtení.
Jestli jste viděli film, nic vás v knize víceméně nepřekvapí. Některé linie chybí (ve filmu Mario vstoupí do strany, v knize ne), některé jsou popsané trochu jinak (vidláci z Lipska ve filmu celou noc koukali na západní TV, v knize se pokoušeli obrátit přijíždějící turisty na správnou stranu, což mělo za následek první opravdu dobře zásobený obchod ve východním Berlíně), ale atmosféru mají obě díla hodně podobnou. U filmů tomu kritici s oblibou říkají "feelgood" - je to takové to pohlazení po duši. Žádné veliké drama, odcházíte z kina, přiblble se usmíváte a je vám chvíli dobře. Knížka tohle taky umí. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale ono to nejde, opravdu ze všeho nejvíc mi to připomíná Šabacha. Svět za železnou oponou, epizodky, vyprávění z pohledu dospívajícího kluka, který na vrcholu žebříčku hodnot nemá Stranu, ale touží po dívčí náruči (a těch dalších částech). Takové Opilé banány jsou prakticky totožný příběh v jiných kulisách. (a taky mají filmovou verzi i když si o Pupendu myslím své.)
Myslím, že jsem po těch dvaceti něco letech, kdy jsem se (nevědomky) s Brussigem potkal poprvé, objevil další "mojí" knížku, takovou tu, ke které se budu občas vracet, otevřu jí a přečtu si pár stránek a bude mi líp. A všem kolem mě jí budu doporučovat.