Nedostatok svetla přehled

Moje první knížka této gruzínské autorky a byl to „těžký kus“.
Rozsah knihy, množství postav (a jejich vzájemných vazeb) i dějů, neustálé vojenské konflikty. Znalost gruzínské historie mi zcela chybí – pro mě začíná a končí vystoupením ze SSSR, jména jako E. Ševarnadze či Z. Gamsachurdia jsem sice slyšela, ale nic bližšího o nich a jejich době nevím. Když jsem četla dvacet stránek denně, začala jsem se ztrácet, takže jsem využila květnového svátečního volna a zvládla jsem zbylou část knihy na jeden zátah.
Ani po dočtení ji však neřadím mezi ty, které bych nechtěla minout. Překladatelka a současně spisovatelka Viktorie Hanišová udělala vše pro hladký průběh četby, smekám, ale já jsem se s knihou prostě potýkala a ne že bychom si „potykaly“.
Každopádně popis gruzínské – převážně mužské – mentality mě docela překvapil, tak nějak se mi vybavovala italská společnost (hlas otce s.36), otázky cti, včetně mafiánských praktik. Dinina životní cesta ve světle řečeného byla obdivuhodná, celá dívčí čtveřice byla velmi nesourodá a přitom soudržná, alespoň do určité doby. Mě ale asi nejvíce oslovily popisy Dininých fotografií, ty bych si opravdu ráda prohlédla; vlastní příběh, resp. osudy jednotlivých protagonistů mě často míjely.
Paradoxně nejvíce mi utkvěly postavičky obou babiček – první babuda Eter, zapálená germanistka, a druhá Oliko, urputná frankofilka, závislé jedna na druhé a na svých věčných jazykových i politických rozmíškách. Kapitola Dvůr a obecně dětství a společné soužití obyvatel jednoho domu ve Viničné ulici byly úchvatné . . .

„Dinino zděšení pramenilo z dechberoucího poznatku, že děti mohou mít i špatnou matku, že láska ne vždy nabízí východisko, že něha nechrání před krutostí světa a že ženy pro jisté muže nejsou ničím víc než pouhým zbožím.“

09.05.2024

Těžká, smutná a krásně napsaná kniha.
Jedna z těch, co si navždy zapamatujete.