Neštěstí bývalo mým bohem přehled

27.12.2021

První byl Villon. Navzdory básník zpívá. Pak Hrabě – hrabě undergroundové poezie. Mišík a zhudebněný Kainar. Byly to Květy zla. Prokletí básníci mého mládí. Kvílení Alana Ginsberga a ostatní beatníci. Ty drobky, které nám komunistický režim povolil. Pár drobků z exilu. Ohmatané a ve špatné kvalitě. Rimbaud samozřejmě určitým způsobem vyčníval. Psal přeci tak mladý. Všechno zásadní napsal zhruba mezi čtrnáctým a dvacátým rokem svého divokého života. Nám bylo patnáct, šestnáct, a cítili jsme se býti básníky. Prožívali jsme svou první sezonu v pekle… Náš kmen prokletých mosteckých básníků se scházel v malé kavárně jménem Poezie. Byli jsme patetičtí, zamilovaní, veselí i nešťastní. Četli jsme, kouřili cigarety a pili vinný střik a kafe s vaječným koňakem. V srdci temnotu i zářivé světlo… A psali jsme… tolik jsme psali…

Kniha mě moc bavila. Je opravdu dobře napsaná. Ne – je napsaná skvěle. Výborně vystavěná, těkavá, divoká i zádumčivá. Byl jsem nadšen a četl s tichou rozkoší. Knihu jsem koupil v Levných knihách. Inu – tak už to někdy bývá. Zejména s poezií. Většina z nás během puberty napíše pár zamilovaných veršů. Pak do života nakráčí Život a jaksi není čas a chuť na básně a na básníky…

Bylo to v létě 1988 – vojna – Slovensko… Vraceli jsme se s kamarádem Ríšou, řezníkem z Prahy, značně rozverní od starého Antalíka (tedy z hospody) a cestou jsme potkali partu cikánů a cikánek. Byli veselí, zpívali a hráli na kytary – já jejich smutné písně miluji a vlastně i ty veselé a tak jsme se přidali k nim a zpívali a povídali cestou do šuranské Argentiny… a jedna z těch mlaďounkých cigánek, taková menší, silnější – Viera se jmenovala – se ke mně tiskla a já opile rozverný si s ní povídal možná trochu důvěrněji. Ptal jsem se, zda má kluka a ona mi vyprávěla, že u nich to chodí jinak – že jí prodají za pořádné věno a na lásku, že se nikdo neptá. A pak mě prosila ať si ji vezmu, že se bojí. A já se smál a zpíval Evá, bičhav mange fotka… a viděl ten strach v jejích očích a sliboval jsem jí, že si ji určitě vezmu. Povídala mi, že za ní rodiče dostanou koně a peníze, jestli taky dám a já se smál a zpíval Paš o paňori, čhajori romaňi, me la igen kamav…, že jasně. A pak jsme se dlouze loučili u jakési barabizny, kde na plotě viselo ušmudlané prádlo a já se druhý den ošíval z těch vzpomínek…

Asi týden na to jsem jel autobusem na nějakou pochůzku do města a v Argentině se do autobusu dere – kdo jiný – malá tlustá ušmudlaná Vierka a když mě spatří, volá „Peter, Peter…“ a já se propadal hanbou a jen tak nesměle pokynul hlavou… zastavila se v půli cestě ke mně a pochopila… viděl jsem ten smutek v jejích očích a já se styděl – já se tak hrozně styděl, že nedokážu přemoci ty přiblblý společenský sračky, ty předsudky… styděl, ale neuděl krok k ní… Stydím se dodnes, když si na to vzpomenu – tehdy Vierka pochopila, že svět je opravdu zasraně rozdělenej, a že jí nezbude nic jiného, než se nechat prodat svou rodinou někam, kde možná bude nešťastná a že žádnej bílej princ na bílém koni jí nezachrání… A já pochopil, že rozhodně nejsem žádný prokletý básník, ale jenom zatracenej zbabělec a přizdisráč… Tam jsem zjistil, že Já je někdo jiný...