Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii přehled

28.05.2024

"Už dnes biologičtí chlapci, kteří se identifikují jako dívky, porážejí po celé zemi nejlepší středoškolské atletky. Drtí běžkyně, plavkyně i vzpěračky, přičemž mnozí z nich byli v chlapeckých týmech jen průměrnými sportovci. A ty, kteří se proti této nespravedlnosti ohradí, buď nikdo neposlouchá, nebo je obviní z fanatismu."

Kniha, o které jsem se dozvěděla jen díky obrovské vlně nenávistných komentářů směrem k Albatrosu, aby knihu nevydal. Tak se i stalo, kniha vyšla pod Bourdonem. Je stará čtyři roky, tedy nechápu tu hysterii v Česku. Celý život bojuji s rasismem, xenofobií a dalšími fobiemi v sobě. Snažím se být tolerantní. A tak jsem se při čtení snažila vcítit do obou stran. Do dívek, které jsou zmítány řečmi o silně patriarchální společnosti, ovlivňovány spoustou příspěvků na sociálních sítích, ukazující, že když si uřežou prsa a napíchají se testosteronem, vyřeší to jejich problémy. Povzbuzování trans komunity, že když se cítíš jako opačné pohlaví, bude to pravda.

Ano, zjednodušuji to zcela záměrně. V knize je krásně ukázáno, jak tyto dívky po proměně najednou mají obrovské množství kamarádů, slaví úspěchy na síti a najednou se cítí chtěné (chtění). Je tedy těžké odlišit, zda jsou opravdu spokojeni v těle chlapce, nebo se najednou cítí důležitější a spokojenější, tělu navzdory. Rodiče, z jejichž strany je kniha vyprávěna, jsou na tom ještě o dost hůře. Buď mohou dceři proměnu v chlapce zakázat a riskovat, že si potají sežene testosteron a projde proměnou za jejich zády, nebo to mohou přijmout a pak si vyčítat, co udělali špatně, že se jejich dítě nepovedlo?

Je to těžké a smutné čtení, autorka se opírá o více neř 250 zdrojů, jejich kvalitu jsem ale neověřovala. V knize je rozhovor i se spoustou trans lidí, někteří se po vydání knihy od autorky distancovali, jiní podporují šíření povědomí o tranzicích v této podobě. Za mě osobně ať si každý dělá co chce, když se cítí jako nebinární okurka, či strakatý jednorožec, pro mě za mě. Nechápu to, ale nevadí mi to. Co mi naopak vadí a z čeho jsem byla v šoku, že někomu přijde v pohodě do dětí cpát testosteron, že spousta dospělých podporuje stahování prsou, což prokazatelně působí zdravotní problémy.

Děti si nemohou dát tetování, protože je moc permanentní, ale mohou se ve věku 4-15,16 let rozhodnout, že si nechají odstranit prsa, či pohlavní orgány? Jsem ráda, že nikdy děti mít nebudu a nebudu postavena před takovou volbu - citové vydírání, psychický nátlak, pocit nepochopení vlastního dítěte a nenávist ze strany trans komunity.

Abych byla ale aspoň trochu objektivní, autorka se dost často staví do role hrdinky jako někdo, kdo bojuje proti trans komunitě, což mi také přijde extrémní. Strašně ráda mluví o sobě, do poloviny knihy snad každá kapitola začínala jejími vzpomínkami. A poměrně hodně generalizuje, nad kecy, že holčičky si tradičně hrají s panenkami a nosí sukně jsem vrzala zuby, občas jsem měla pocit, že jsem vlastně měla být kluk, když jsem ležela neustále v bahně a hrála si s autíčky...

Literární forma také není závratná, přeskakování v ději, opakování slov, dost často používání nevhodných výrazů. Autorka se vyžívá ve slovech jako nákaza, epideme, mánie apod. Bylo to zajímavé čtení, hodnotím jako průměr, 2,5/5*. Ke konci zde bylo několik opravdu skvělých úvah k zamyšlení a knihu mohu doporučit lidem, kteří jsou schopni vlastního názoru a nenechají se ovlivnit jednou knihou. Děkuji nakladatelství Bourdon za poskytnutí knihy.

"Na těch odporných veřejných denících, které si říkají sociální sítě a které se nám vysmívají nepřeberným množstvím malomyslných výroků a trapných obrázků, opravdu nezáleží. Dřív, než se nadějeme, je možná budeme všechny považovat za něco víc než jen nehorázné rozptýlení lidstva, za důkaz nekonečně promarněného času."