O smrti a umírání přehled

14.04.2021

- - čteno z povinnosti do školy - -

(Tohle je od vyučujícího tak trochu podpásovka. Tohle rozhodně není nic pro slabou dušičku, jako jsem já.)

Text se čte velmi dobře, není složitý a svým způsobem i „odsejpá“. Ze všech tří knih (Laudato Si, Fratelli Tutti a toto) se na tohle čte rozhodně nejlépe. Netřeba číst něco víckrát nebo se k nějakým odstavcům vracet. Za to po obsahové stránce je tohle hodně silné a složité čtení.

Jedná o téma, které by nemělo být ve společnosti tabu, takže by dávalo smysl, aby si tuto publikaci přečetlo co nejvíce lidí, ale… Tahle kniha je zároveň šílené mučení. Není kapitola, u které bych nebrečela. Rozhodně to není nic pro slabé povahy nebo pro lidi, kteří v blízké době přišli o někoho ve svém okolí. (Minimálně těmto lidem doporučuji si čtení „dávkovat“, „rozkouskovat“ a ne to „sfouknout“ celé najednou.)

Autorka v knize popisuje, jak vznikl její seminář, kde dělá rozhovory s lidmi, kteří očekávali smrt, sdílí jejich příběhy, a jak tuto skutečnost přijali nebo nepřijali, jak na tento nový druh semináře reagovali lidé zaměstnaní ve zdejší nemocnici a jak lidé zvenčí.

Popisuje zde různá stádia, kterými umírající člověk prochází (i když to v knize není řečeno, řeklo bych, že se tyto fáze dají převést i na rodinu umírající, těžce nemocného), jak a proč se tak chovají. Například proč je starý člověk, který je závislý na pomoci ostatních, tak agresivní a plný zloby? Někdy jej může sžírat pocit vinny, že něčeho nedosáhl, že nedokázal zajistit svoji rodinu, nebo se jí málo věnoval a teď už je pozdě. Elizabeth uvádí, že takovým lidem lze nejlépe pomoci tak, že jim dáme najevo, že je chceme vyslechnout. Aby nám sdělili své strasti, strachy, úspěchy či neúspěchy.

Stádia, která autorka popisuje, jsou popírání a izolace, zlost, smlouvání, deprese, akceptace. V každé kapitole najdeme ukázkové rozhovory, ve kterých jsou tyto fáze „vidět“. Dále je jedna kapitola věnována naději. Že je důležité, aby i pacient v terminálním stádiu nemoci, měl nějakou naději a klidněji se mu umíralo.

Kniha se mi celkově líbila a ze všech tří děl mi toho rozhodně nejvíce dala. (Jsem ráda, že jsem si ji nechala na konec, i když jsem vůbec netušila, co od ní mám očekávat.) Měla bych ale jednu výtku. Vadilo mi, když během rozhovorů pokládala doktorka pacientům více otázek najednou. Pacient poté většinou odpověděl jen na jednu část otázky a doktorka se poté musela ptát znovu, aby získala odpovědi. Efektivnější by bylo pokládala jen jednu otázku. Je to samozřejmě už pozdě, ale jen takový osobní postřeh.

Rozhodně bych ale byla pro, aby si tuhle knihu (nebo knihu s podobnou náplní a cílem) přečetli všichni lidé pracující ve zdravotnictví nebo se ve své profesi dostanou do kontaktu s umírajícími, vážně nemocnými nebo i jenom starými lidmi. Mohla bych ji doporučit i lidem, kterým někdo blízký zemřel. Můžou se s jeho smrtí lépe vyrovnat.