Patrick Melrose I. přehled

14.11.2023

(SPOILER) Tři obsahově zcela odlišná díla, která ovšem kromě hlavní postavy a postavy jejího otce spojuje hlavně skvělý styl autora a jeho suchý „anglický“ humor bohatě kořeněný sžíravou ironií. A nesmíme zapomínat také na prostředí anglické aristokracie, jejíž životní styl, postoje a mravy si autor především bere na paškál. Pokud se dá spolehnout na dostupné prameny, které tvrdí, že se jedná o dílo autobiografické, pak první část pojednává o neradostném dětství autora v rodině misantropického, tyranského a pedofilního otce a ušlápnuté matky, druhá v krátkém časovém úseku představí výsledek takové rodinné konstelace v rané dospělosti (je to takový Trainspotting v komorním a luxusním balení) a třetí, tematicky nejodlehčenější, je jakousi situační komedií, odehrávající se při příležitosti opulentní oslavy jednoho z vedlejších hrdinů za přítomnosti členky anglické královské rodiny. Zatímco při četbě prvních dvou dílů se ve mně střídaly velmi rozdílné pocity pobavení a hnusu, ten poslední už byl čirou zábavou, byť i tady se rozhodně daly objevit hlubší tóny. Jedna z nejlepších knih, které jsem letos četl.

12.03.2023

Na tom nesejde mi z prvních tří dílů přišel nejlepší, díky malému počtu osob sevřený, postavy jasně rozlišitelné, jejich interakce vypovídají i obecně o střetech daných osobnostních typů (inteligentní sadistický psychopat David Melrose, jeho žena s vygumovanou osobností, snob Nicholas, který by Davida rád napodoboval a uslintaně o tom sní, ale nemá dost odvahy, a pár dalších, kteří si udrží jakousi osobní integritu). A malý Patrick s citlivým dětským vnímáním mezi tím, jehož očima dojde i na pár hezkých popisů provensálské přírody.

Špatná zpráva je jistě přínosná stran poznatků o aplikaci a kombinování různých drog, ale jiná témata dostala tak málo prostoru a tak roztříštěného, že mi v paměti moc nezůstane. Nejzajímavější pro mě byly obrázky New Yorku, kde od špinavého dealera (a není dealer jako dealer) k obědu ve společenském klubu a odtamtud do baru s pestrým nočním životem není nikdy daleko.

Trocha naděje dokumentuje společenskou smetánku v duchu prvního dílu a vrací se ke známým postavám po dvaceti letech. Tentokrát se všichni, plus někteří noví, sejdou na jednom místě a střídají se v rychlém tempu, takže mi místy splývali - každý úvodem dostal pár odstavců pro sebe, ale jejich životy jsou si podobné, jsou to variace téhož. Zajímavé a důležité je ale zrození spisovatele: Patrickovo už ovládané, byť trochu zacyklené přemýšlení o identitě a vyrovnání se s minulostí, které by snad mohlo přijít skrze vyprávění - mluvit tak dlouho, dokud od toho, o čem mluvím, nezískám odstup. Zdá se, že se zdařilo, a ta trocha naděje tam na závěr taky je, i když se domnívám, že dlouho nevydrží.

Čtvrtá hvězda za dokumentaristickou ostrost a zvládnutý styl bez kudrlinek (ty večírky by si o ně říkaly), ale musela jsem se přemlouvat. Ne, není to jízlivě humorná satira jako u Wildea, St Aubyn zprostředkuje protažení blátem, které důvěrně zná, a veselého na tom není nic, byť intenzita zážitku je velká. Po prvním dílu je nejpřípadnější reakce jít se vyzvracet a pak myslet na něco jiného, co se dá ovlivnit. Po celém svazku těžko pochopit, jak může někdo mít rád britskou vyšší třídu, jakkoliv bude vina St Aubynovy nepochybné zaujatosti, že po přečtení knihy "nemít ji rád" vychází jako ještě velmi mírný přístup.
Druhý svazek si dám, protože mě nakonec vlastně zajímá, jak to autor vidí s časovým odstupem, a Mateřské mléko s nominací na Bookerovu cenu je asi vrchol série, ale nečekám od toho nic hezkého, spíš dokončení chirurgické operace.

A prosím, v opeře jsou lóže, ne boxy, a "shallow grave" je hrob mělký, ne nízký.