Plechový cirkus přehled
Václav Lacina
Nejen léta 1939-45, ale i rok 1938, španělská občanská válka a trvalá nejistota evropské i domácí politiky v posledních předválečných letech poskytla Václavu Lacinovi vděčnou látku k satirické glose; ozývá se tu první hřmění ještě vzdálené bouře, její zesilování a vybití v infernálním fortissimu, i konečné doznívání v temných dálkách, nad nimiž už rudě svítá nový den. Lacinovy satiry se nejen vysmívají, ale i soudí a odsuzují: jsou příkladem poesie bojovné a bojující. Právě časovost, ba příležitostnost těchto veršů jim dodává významu nadčasového: stávají se totiž dokladem odporu a výsměchu, s jakým český lid sledoval halasný pokřik německé propagandy i činnost českých zrádců, jsou cenným pramenem pro vystižení duchovního postoje českého národa v šesti nekonečných válečných letech, postoje, v němž splývala nenávist a opovržení se šibeničním humorem a nezlomnou vírou v budoucnost. (z textu na záložce)... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Plechový cirkus. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Plechový cirkus v seznamech
| v Přečtených | 2x |
| v Chystám se číst | 1x |
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1957 |  Básnický almanach 1956 |
| 1949 |  Žeň českého humoru |
| 1949 | Čtení o psaní |
| 1958 | Snobi táhnou |
| 1945 | Plechový cirkus |
Co si mám počíti, když na hlavě mám máslo,
abys mě, Gestapo, abys mě nezabáslo?
Jak skrýt je? - Vím, co udělám:
já na hlavu si nadělám.
Útlá sbírka satirických veršů a epigramů věnovaných druhé světové válce a s ní souvisejícím dějinným okolnostem - od hospodářské krize přes nástup Hitlera, anšlus Rakouska, Mnichov a obsazení Československa, až k památnému jaru 1945. Třebaže tentokrát jde o zvlášť vážné téma, Lacina-satirik splétá slova se svou charakteristickou lehkostí, čtenářům důvěrně známou z jeho pozdější básnické tvorby; slovní hrátky typu "náš koncentrační táborák ať plane" vyloudí na rtech čtenáře potutelný úsměv.
Blažený ten, kdo po dědičné roli
daleko vzdálen světa, jeho vřav,
jde za pluhem, a před ním jeho voli,
či koně, po případě párek krav.
Stokrát však blažený, kdo nevyhna se vřavě
zděděnou líchu hnojí hubou svou,
ten krokem vůdcovským jde k světa slávě,
jde v čele, voly maje za sebou.
(Ten svět se od války zase až tak moc nezměnil, že?)