Souostroví Gulag - 1. díl přehled

Autor sám gulagem prošel, takže má vše z první ruky. První díl se věnuje všemu, co předcházelo vlastnímu pobytu v gulagu. Dozvíme se, jak probíhalo zatýkání, transporty, výslechy, pobyt ve vězení, vlastní procesy, na základě, kterých zákonů docházelo k odsouzení... Knížka je rozkročena opravdu velmi široce, Solženicyn uvádí řadu osudů konkrétních lidí, mnohé z nich sám potkal. Neváhá se ponořit i do minulosti a srovnává vězenství za cara a za vlády komunistů (včetně uvedení počtů popravených/odsouzených). Do vyprávění připojuje i své úvahy (sám k sobě je nebývale kritický) a nevyhýbá se ani ironii. Díky tomu mi přišla knížka trošku nesourodá, bojuje na hodně frontách zároveň (proto dávám čtyři hvězdy, v porovnání s jeho knížkou V kruhu prvním se mi to četlo hůře).

Hlavní síla knížky tkví v tom, že si člověk udělá perfektní představu o zrůdnosti vykonstruovaných procesů a obvinění. To jsou absurdní situace, kdy zatknou ženu malého dítěte a vůbec je nezajímá, že to dítě zůstalo doma samo. Jiná žena to jde nahlásit, oni mrknou na kvóty, zjistí, že ještě nemají dostatečný počet podezřelých (=odsouzených), tak ji rovnou také zavřou (hlavní bylo naplnit určené kvóty, nějaká vina či nevina vůbec nikoho nezajímala, přiznání už z nich při výslechu dostali). Celkově bych hodnotil 85 %, koho zajímají gulagy, tak těžko najde lepší knížku (je to opravdu rozebrané z mnoha různých pohledů).

19.03.2024

58-я статья состояла из четырнадцати пунктов.
Pamatujete si na paragraf 58? Vždy, když se řekne GULAG, tak si na to vzpomenu. Že lidé vymysleli alibi pro své zločinné chování a aby jejich alibi bylo neprůstřelné, dali mu čtrnáct bodů. A na základě toho, že se něco zaneslo do trestního práva již nabyli dojmu, že jsou pány nad lidskými osudy... A vypadalo to, že i jsou. Jedno razítko a člověk byl na Kolymě. Tedy, pokud vůbec přežil vyšetřovací vazbu a transport v dobytčích vagónech plus závěrečnou cestu parníkem..pak už jen deset, patnáct let v -50 v promočených válenkách buď někde v dolech, nebo při stavbě železnice...anebo s krumpáčem (pro kopání v permafrostu), pokud jste žena. Ale to bylo jen zdánlivé vítězství těchto komunistických mučitelů a vrahů. Pak totiž přišla jejich vlastní smrt a nikdo mi nenamluví, že za její branou jim na jejich paragraf byl někdo zvědavý. Nevěřím tomu, že se jim umíralo snadno.
Jevgenije Ginzburgová (Strmá stezka) psala, že se v Magadanu setkala jako vězeňkyně, když pracovala v kuchyni, se svým vyšetřovatelem z Moskvy, který ji několik dní během výslechů mučil hladem, zatímco si před ní pochutnával na obložených chlebíčcích...za pár let ho zabásli (věděl až příliš mnoho, byl nepohodlný) a teď tu ležel polomrtvý před ní a prosil o kousíček suchého chleba...
Copak to nehovoří samo za sebe?!