Svět včerejška přehled

08.01.2024

Stefan Zweig mnohé zažil, mnohé zajímavé a inspirativní lidi potkal. Ano,o takových lidech si určitě chci něco přečíst, zvláště pak, když zažili dobu pokroku, první a druhou světovou válku. Člověk se v této knize doví lecos zajímavého. Nicméně pro mě osobně číst knihu jako celek byla trochu nuda.

01.10.2023

Tak jestli opravdu doporučuji něco všema deseti, pak Zweigovy vzpomínky. Podle mě by si to měl přečíst každý, kdo se chce ztotožnit s Evropou, kdo cítí její kontinuitu a hlavně ten, kdo žije ve střední Evropě. Už jen proto, že pohled rakouského Žida je úplně jiný, než z jaké perspektivy vnímáme Rakousko-Uhersko a jeho rozpad, resp. naši první republiku my. To je skutečně osvěžující.
Na to, že tyto vzpomínky psal v Argentině, když neměl k dispozici vůbec žádné materiály, vše lovil z paměti, tak je to neuvěřitelné. S jakým smyslem pro detail, atmosféru, situace, byl schopen ne popsat, ne vylíčit, ale VYJÁDŘIT onu proměnu, onen přechod z 19. století ("zlatý věk jistoty," s. 9; "Neboť století, do kterého jsem se narodil a byl vychován, nebylo století vášní. Byl to spořádaný svět, s jasným rozvrstvením a mírnými přechody, svět bez kvaltování...," s. 26) do světa nového. Ten vznikl podle něj zhroucením starého světa Velkou válkou, pak následovaly naděje rodící se v bahně degradovaného zbytku Rakousko-uherské monarchie ve stát, který prostě tak zbyl a nedokázal najít sám sebe. Pak se podle něj svět jakoby vznesl do určitého kosmopolitismu, z Zweiga se stal světoobčan, kterému nakonec Hitler vzal všechno. Přiměl ho k emigraci, až se v Argentině se svou druhou ženou zasebevraždil.
Zweig je ve svých pamětech poctivý, není pózista, nezlepšuje svůj obraz, spíše se sám tak trochu stydí, že se zde "musí" takto exponovat, uvádí spoustu historických kontextů, které opravdu pomáhají POCHOPIT dynamicky se proměňující dobu, ve které žil.
Fascinující samozřejmě plejáda osobností, se kterými se potkal a přítelil (Hugo von Hofmannstahl, Rainer Maria Rilke, Theodor Herzl, Emil Verhaeren, Auguste Rodin, W. B. Yeats, William Blake, Walther Rathenau, Romain Rolland, Maxim Gorkij, Thoman Mann, Richard Strauss, Sigmund Freud...), všechny tu uvádí nikoliv, aby se chlubil, ale z důvodů, aby ukázal duchovní bohatost doby.
Velmi se mi líbilo, s jakou poctivostí charakterizuje konec 19. století. Dokládá to na své výchově na škole ("...právě pro onu přesnou plánovitost a suchopárný schematismus se naše hodiny stávaly strašlivě nudnými a umrtvujícími," s. 30; nebo "Zpytuji-li svůj život, nacházím v něm několik šťastných chvil, mezi něž patřila má první univerzitní léta bez univerzity..." s. 78) a odsuzováním pokrytecké morálky ve vztahu například k sexualitě ("Celé devatenácté století bylo v zajetí klamné představy, že člověk může všechny konflikty vyřešit rozumem, a čím více potlačuje přirozenost, tím více zmírňuje její anarchistické síly: jestliže se tedy mladým lidem existence sexuality nebude připomínat, zapomenou na ni" s. 58). Vzpomíná, jak se všichni báli, jakou pohlavní nemoc například dostanou, jak bujela z toho neustálého zamlčování prostituce apod. Krásně jinde charakterizuje, jakou "kulturní institucí" byla vídeňská kavárna ("Nic nepřispělo k intelektuální dynamičnosti a mezinárodní orientaci Rakušana tolik, jako že se mohl v kavárně informovat o všech událostech ve světě a současně o nich v přátelském kruhu diskutovat," s. 37) a jak tolerantní a kosmopolitní byla Vídeň v umělecké oblasti. Ale není to jen vychvalování, je to charakteristika i určité sociální bubliny, jak je známe dnes. A taky vzpomíná, jak krásná léta, plná plodů a zvláštního světla a tepla byla léta roků 1914 a 1938.
Daří se mu neustále střídat mikrodějiny s makrodějinami. Díky tomu najednou čtenáři na stránkách vtrhnou všechny ty umělecké směry, ale také Velká válka, na kterou nebyly elity 19. století absolutně připraveny a nepočítaly s ní. A pak tu defiluje nová generace, která poučena válkou boří hodnoty 19. století a přináší vlatsní. Zweig sám se ocitá "ve starém železe", ale zároveň je na vrcholu slávy, kterou si dokáže užít, sbírá vzácné rukopisy, cestuje a dokonale charakterizuje jednotlivá města, jejich nálady - za všechny Paříž ("A přece nikde, nikde člověk nemohl tu naivní a přitom nádherně moudrou bezstarostnost bytí pociťovat blaženěji než v Paříži..., s. 101 nebo "Paříž, město se širokým srdcem..., s. 113) a Londýn ("Londýn na mě po Paříži zapůsobil, jako když člověk v horkém dni náhle vstoupí do stínu; v prvním okamžiku vás zamrazí, ale oči a smysly si rychle přivyknou...", s. 121). Zcela přesně detekuje počátky projevů nástupu fašismu, s odstupem a zkušeností promýšlí kontexty toho, co se fakticky změnilo a proč se "musel" Hitler stát kancléřem. Zajímavá informace je pro nás i ta o atmosféře po Mnichovu, kdy Zweig v Anglii také věřil, že Chamberlain zachránil mír. A takových detailů je kniha plná. Co v ní chybí, je rodinný život - to si člověk musí zjistit jinde...
Zkrátka takový lidský rozměr, poctivého humanisty, který je zásadně proti válce, se jen tak nevidí. Není divu, že k jeho hlavním přátelům patřil Rolland, Rilke nebo Mann. Jeho dílo, prostoupené psychologií a strhujícím způsobem vyprávění, je skutečně gigantické - tady jsem vděčný za strany 241-246, kde líčí, jak tvoří a jak hlavně škrtá a zhutňuje text. To by měl číst také každý, kdo se pokouší psát.
Toto laudatio zakončím větou, která uvozuje kapitolu Uncipit Hitler: "Zůstává nezvratným zákonem dějin, že právě současníkům odpírají možnost rozpoznat velká hnutí, která mívají rozhodující význam pro jejich dobu, již na samotném jejich počátku." (s. 271) Nemysleme si, že se nás to netýká.