Tolkien: Zákulisí Pána Prstenů přehled

18.03.2021

„A není nic nezáživnějšího než nezáživný hrdinský epos!“ (Carter, 2002, s. 103).

Není nic nezáživnějšího než text, u něhož člověk neustále odevzdaně kontempluje jeho relevanci a nenaplněný potenciál.

Úvod a první tři kapitoly knihy by mohly aspirovat na povinnou četbu pro všechny příznivce světa Ardy a s přibývajícími roky se budou ještě dále zhodnocovat. Jsou to ty kapitoly, jež se věnují dobovému přijetí Pána prstenů a Tolkienovu životu. Jedná se o vpravdě unikátní sondu z doby, kdy Tolkien ještě žil.

Horší je to s tou analytickou a syntetickou částí – s tím zákulisím Pána prstenů.

Samotná adresná diskuze inspirační zdrojů Pána prstenů začíná až ve 14. (!) ze 16 kapitol. Té předchází 4 (!) samostatné kapitoly, jež pouze sumarizují děj Hobita a Pána prstenů, 2 kapitoly, jež diskutují stylistický útvar Tolkienova díla a Tolkienovu teorii pohádky, a 4 (!) dlouhé kapitoly, jež se zaobírají historií fantastické literatury od antiky až po polovinu 20. století. Je to právě těchto 8 kapitol, jež knihu potápí.

Nabízí se logický postulát, zdali by člověk neznalý světa Pána prstenů chtěl číst o jeho zákulisí – tzn. o jeho názvosloví, o jeho inspiračních zdrojích atd. Opodstatněnost čtyřkapitolové sumarizace je tedy sporná. Dalším problémem je samotná historická rešerše děl fantastické literatury. Ta by vůbec nevadila, ba co více, byla by i zajímavá a hodnotná, kdyby ji ovšem Carter nepsal stylem aspirujícího bakalanta píšícího svou první závěrečnou práci bez dohledu vedoucího. Carter zde zabředá do úmorných detailů jako jsou letopočty, politické reálie, životopisy autorů apod. a zjištěné poznatky navíc ani zevrubněji nevyužívá v pozdějších částech knihy.

Ironické je, že si je těchto třecích ploch nejspíše i sám vědom, jelikož se na pár místech uchyluje k alibismům typu: „A chce-li se některý čtenář přít…“ (Carter, 2002, s. 110) nebo se neubrání jednovětým přílepkům na koncích podkapitol, jenž mají nějakým způsob napojit jím uvedený text na Tolkienovo dílo, a to například skrze podobnost v počtu slov (srov. Carter, 2002, s. 123).

Ideální to není ani v té méně popisné části. Carter je schopen na jedné straně dojít k ultimativnímu závěru, že Pán prstenů v žádném případě není ani satira, ani alegorie, ale už na další straně si neodpustí citovat Tolkienovu poznámku: „… ve stejném období (1938–39), kdy se začal odvíjet příběh Pána prstenů a kdy začínalo být jasné, že v dosud neznámé zemi, jež naháněla strach mně jako hobitům, čeká námaha a hledání,“ (Carter, 2002, s. 81). Některé závěry o původu slov je možno označit též za docela optimistické (srov. Carter, 2002, s. 156).

Z celé „zákulisní“ části mi přišla zdaleka nejzajímavější 14. kapitola, jež se věnovala Tolkienovým základním pramenů. Bylo docela překvapující zjistit, kolik jmen nevymyslel sám Tolkien, ale kolik jich pouze přejal ze severské mytologie (Durin, Dvalin, Gandalf…).

Začátek a konec knihy je zásadní, prostřední kapitoly jsou ale spíše s otazníkem.

26.08.2019

Není to tak hrozné, jak by se zdálo z místních komentářů.
Tolkien byl hodně vzdělaný pán, tak se není co divit, že komentáře k jeho nejslavnějšímu dílu jsou hodně široké. Čtenář by měl být spíš rád, že se aspoň něco málo dozví o homérských básnících a ostatních autorech, kteří mohli mít vliv na Tolkienovu tvorbu. Můžete si být jistí, že by to mohla být ještě mnohem větší nuda ...

Hlavně je ale ta Carterova kniha taková old schoolová věc - ze zlaté éry ještě před filmem, kdy PP ještě žil jako kniha, Frodo ještě nebyl jenom taková "sexy thing" a Sauron nevypadal jako booklet death metalového CD
(Ach, to strašné trapné ohnivé oko ;-)