• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Vikentij Vikenťjevič Smidovič

Bez cesty

„Většinu komentářů ke knihám z této skvělé, úžasné, pestré, přínosné a mé nejoblíbenější knižní edice bych asi mohl prostě jen kopírovat. Zajímavé příběhy z doby, kdy selský rozum doslova a do písmene ubíjel lékaře a ležícím nemocným přál chcípnutí, aby neujídali pracujícím chleba. Kde postavy odmítají lékařské ošetření, protože jejich „tradiční“ pověrečné letité zvyky fungují lépe a některé z nich hlásají, že se rodí moc dětí. Sakra, tahle kniha se měla číst za covidu a karantény. Příběhy z lidu a o lidech, jejich zkušenostech a myšlenkách. Na závěr dvě pohádky.“... celý text
— eraserhead

---

Pavučina

„Veresajev patří do stříbrného věku ruského písemnictví, jako současník Bulgakova je však patrně méně známý, navazuje současně též na povídky Čechovovy, se kterým sdílel i profesní dráhu lékaře. Tyto povídky pokrývají různé spektrum témat, nejvýrazněji se však objevuje téma mileneckých a manželských vztahů, a také hrůzy války (ať už rusko-japonské, tak té první světové). Veresajev se v českém prostřední nezapsal žádným přeloženým větším románem, a tak je jeho drobné dílo nadprůměrných povídek odsouzeno do stoky zapomnění.“... celý text
— Knišíl

---

Příběhy mladých lékařů

„Jedna z mála knih o lékařích, kterou jsem nehltal od začátku do kocne. Některé příběhy vázly. I tak hezké počtení.“
— vinnetou500

---

---

Na vojně: Zápisky z rusko-japon. války

„Ruský proticarsky nalazený autor vzpomíná na své nasazení v Rusko-japonské válce v Mandužusku. Líčí absolutní neschopnost, nekompetenci a prohnilost armády, kde téměř všichni důstojníci kradou, nikoho nezajmá jak vyhrát, či postarat se o raněné, ale jen jak si namastit kapsu a získat co nejvíce vyznamenání. Kniha je v podstatě nekončící sbírkou různých absurdit. Jednou, a rozhodně ne největší, je například zřízení generálního štábu v nádražní budově hlavního železničního uzlu, kde kvůli tomu, aby nebyl rušen klidný spánek velitele nemohli v noci projíždět žádné vlaky. Přesuny tak byly ochromeny víc, než činností Japonců. Absurditou formálních kontrol fingovaných účetních knih během probíhající bitvy, kdy se místo ošetřování raněných věnují kontrolám účetnictví, u kterého je při pohledu na okolní vybavení na první pohled jasné, že nesedí, ale vše je shledáno v pořádku, snadno trumfne i Gogolova Revizora. A co teprve starostlivé převzetí obsahu erární pokladny velitelem do vlastní peněženky a zanechání vojáků s pokladnou při ústupu na posas Japoncům s pokynem čekat na další rozkazy, které nikdy nepřijdou. Nebo zcela zbytečné překládání k bojovým liniím a zpět, jen aby vznikl nárok na metál. Stejně jako výskyt privilegovaných důstojníků z řad šlechty. Četl jsem zkrácené vydání z roku 1915. Kniha vyšla ale s mírně pozměněnými názvy již i v letech 1908 a 1911, a to i v jiném překladu a pravděpodobně celá. Zajimavé je, že na Ruské wikipedii je kniha označována jako beletrie. Dobové vydání v Praze ji však prezentovalo jako jednoznačně autentickou, a nasvědčuje tomu i záměrné zatajení jmen některých osob v textu, aby nebyli postiženi. Navíc nesedí formát, o kterém tvrdí, že jde o povídky, přitom kniha je souvislým vyprávěnim. Naopak jiné ruské zdroje ji označují za nejvíce autentické svědectví. Celkem mě překvapilo, že kniha za války v rakouské Praze prošla cenzurou. Patrně usoudili, že je důležitější její kritika carského ruska, a popis neshopnosti ruské armády, než kritika monarchie - přece jenom, Rakousko nebylo absolutistické samoděržavy, ale mělo konstituci. Zajimavá je i osoba autora, který byl starý levičák, ale revoluce se podle něj dala vyplavat napovrch špíně a musel být na pár let uklizen na Krym. Pak se ale vrátil do Moskvy a díky svým přátelstvím s předními bolševiky mohl vydávat své knihy, které líčí neradostný osud inteligence v novém státě. Těžko říct jak prošli centurou. Dle svých deníkových zápisků byl znechucen sám ze sebe, že se neodváží k veřejné kritice. A tak jen naznačoval. Kupodivu mu to procházelo až do přirozené smrti těsně po konci druhé světové a ještě v jejím průběhu dostal i Stalinovu státní cenu.“... celý text
— Y2T